Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-7

Zpět na seznam příspěvků

Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-7

Cena Hieronyna Lorma (logo)

Příspěvek

Ročník: 2022
Kategorie: Próza
Číslo: 7

Autor

Jméno: Dagmar Prošková
Typ a stupeň postižení: praktická hluchoslepota

Tajemství

Ve svých 28 letech po vyšetření na oční klinice jsem byla obeznámena s tím, že s mým viděním se nedá nic dělat. „Změňte zaměstnání, nesmíte řídit auto, nedá se s tím nic dělat. Postupně budete přestávat vidět.“

Přiznám se, nebylo to pro mne jednoduché období. Měla jsem strach o své děti, zda toto onemocnění také nemají. Začala jsem pátrat u příbuzenstva, zda se u někoho podobné postižení neobjevilo, ale na nic jsem nepřišla. Objednala jsem se tehdy i do Centra zrakových vad na vyšetření i na konzultaci s paní genetičkou. Při sestavování rodokmenu jsem se dozvěděla, že z otcovy strany genetika nesedí.

Moje pochybnosti během dosavadního života nabraly na obrátkách. Sice jsem v rodném listě měla uvedeno jméno svého otce stejného příjmení, ale podoba neseděla. To, co mělo zůstat utajeno, nebo jak se dříve říkávalo „pod sukní“, pomalu, ale jistě vyplouvalo až po mé padesátce na povrch.

Dětství jsem měla hezké, i když jsme musely se starší sestrou hodně pomáhat doma, na poli i ve chlévě. Dojížděla jsem se spolužáky a kamarády na základní školu. Asi v sedmé třídě mi třídní učitelka napsala na vysvědčení slovenskou národnost, i když jsem se narodila v Čechách. Sestra, která se narodila na Slovensku, měla národnost českou. A jen pro zajímavost, když se rozdělilo Československo, musela jsem si požádat o české občanství, sestra ne.

Občas přemítám nad tím, že během puberty a ani v dospělosti mi nikdo z kamarádů nebo z příbuzenstva nic neřekl. Věděli to všichni, že otec, který mne vychoval a kterého mám uvedeného v rodném listě, nebyl můj vlastní. Pravý otec žil po celou dobu se svou rodinou ve stejné vsi. A navíc jsem mu prý byla hodně podobná. Jen nechápu, proč rodiče, třeba až po střední škole, anebo později, když jsem se vdala, mi nic neřekli. Nikdo jiný kromě mé sestry k tomu nenašel odvahu, když jsem se vyptávala. Nikoho nesoudím, také se víc už nedozvím…

A život jde dál stejně rychle, jako uběhla všechna ta léta dětství, dospívání, mládí. Dnes, již hluchoslepá, snažím se užívat hezkých dnů a dělat vše pro to, aby takových bylo co nejvíce.

Zpět na seznam příspěvků