Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-6

Ráda bych se s vámi podělila o své zážitky z dětství a mládí. Z dávné doby, kdy mě ještě vůbec nenapadlo, jak ten život běží…

Chodila jsem do národní školy. Na konci každého školního roku jsme chodili na výlet na Landštejn. Jednou na výletě, když už jsme šli zpátky z Landštejna, dal nám pan učitel rozchod, abychom se občerstvili, a tak jsme se rozběhli po lese. Chvilku jsme pobíhali a taky jsme se nasvačili. Pak nás učitel svolal a řekl, že půjdeme dál. Tak jsme se společně vydali k domovu. A když jsme byli skoro u domova, tak si někdo všiml, že jedna holka chybí. Nastal velký poprask. Učitel začal pobíhat a hledat, vrátil se na místo rozchodu. Postupně hledali i další lidé z vesnice. Alena nikde nebyla. Až potom k večeru, když už byli z toho všichni špatní, najednou se objevil pán na motorce a vzadu za ním seděla Alena. On ji přivezl domů. Tak jsme se jí ptali, co dělala. Ona říkala, že sbírala houby a šla lesem pořád dozadu, a tam jsou hrozně hluboké lesy. Došla až do vesnice, která se jmenuje Blata, a tam šla do prvního domku, kde zabušila na vrata, ta se rozpadla a vyběhl pes. Alena se snažila domluvit s tím, že se ztratila a potřebovala by dovézt domů, že neví kde je. Pán z té první chalupy ji dovedl na národní výbor a předseda ji dovezl na motorce domů. Což byla velká úleva pro všechny. Mohlo se totiž ledacos stát, kolem vesnice Blata jsou velká rašeliniště. A bylo štěstí, že to takhle dobře dopadlo a dostala se domů.

Jednou, v době třešní, jsme se dověděli, že ve vedlejší vesnici, tam, kde bydleli Slováci, měli strom plný krásných a dobrých třešní chrupek. Tak se naše skvělá partička rozhodla, že si půjdeme natrhat třešně. A to i přesto, že jsme měli na zahradě strom plný třešní, jsme šli večer 3 km daleko do té vedlejší vesnice, no spíš samoty, nebylo nám líto ujít ty 3 km. Přišli jsme tam, usadili jsme se ve stromě a dali se do mlsání. A když jsme chvilku tak společně mlsali, tak se pod stromem ozval hluboký hlas a začal nám vyhrožovat a hubovat − ať jdeme dolů a že si to s námi vyřídí. My jsme dolů nešli, zůstali jsme sedět na stromě, ale zmlkli jsme, seděli jsme jako pěny. Seděli jsme a čekali, až půjde Slovák domů. Jenže on si sedl pod strom a čekal taky na nás, až slezeme. To bylo kdo z koho. Nakonec to Slovák vzdal, protože šel z hospody a byl unavený. Chvilku jsme počkali, pak jsme slezli dolů a úprkem hnali domů. Takže se nám ten lup vlastně vydařil. Vyzráli jsme nad Slovákem, naštěstí jsme z toho neměli průšvih.

Tyto řádky pro vás zaznamenávám na pobytu s LORMem v Ústí nad Orlicí, kde se mi moc líbí, a jsem šťastná, že si odsud do budoucna odvezu zas plno krásných zážitků a vzpomínek!