Příspěvek
Ročník: 2022
Kategorie: Próza
Číslo: 5
Autor
Jméno: Kateřina Rathúská
Typ a stupeň postižení: praktická slepota, lehká nedoslýchavost
Život je pro mě velkou záhadou, tak tajemnou a rozmanitou, že jsem doposud jeho smysl zcela nepochopila. A už o něm pro jistotu ani nehloubám. Jednou z mála věcí, kterou o něm můžu s jistotou říct, je, že nás občas přivede do pro nás trapných, pro ostatní úsměvných situací. Obecně jim říkáme trapasy. O dva z nich, pro mě velmi výživné, se teď pro vaše pobavení ráda podělím.
Trikolóra
S blížícím se termínem mé návštěvy u kožního lékaře začala vzrůstat má nervozita z představy, co mě tam asi čeká. S heslem „Kdo je připraven, není překvapen“, jsem si jednotlivé eventuality začala dopodrobna rozebírat.
A vtom mě to napadlo! Co když se tam budu muset celá svléknout, aby mi prohlédli všechna znaménka, co jich mám? Jsem sice hrdou majitelkou různobarevného spodního prádla, ale můj barvocit se rovná nule. Přece tam nebudu stát v červené podprsence, bílých kalhotkách a modrých ponožkách jak nějaká trikolóra! S tímto katastrofickým scénářem jsem pospíchala za přítelem. Je sice taky prakticky nevidomý, ale barvy ještě pozná. Uchlácholena jeho ujištěním: „Neboj, já ti to sladím,“ jsem na celou záležitost pozapomněla.
V den D hned po probuzení se sháním po prádýlku, ale nikde nebylo. Budím přítele: „Kde mám ty plťky, ujede mi autobus!“ Chvíli na mě nechápavě kouká, ale pak pochopil: „Neboj, to stihneš.“ A hned se začal prohrabovat v mém prádelníku. Já jsem však jeho klid nesdílela. „Když mi to ujede, budu se muset přeobjednat a na další vyšetření budu zase tři měsíce čekat,“ křičela jsem na něj hystericky. Ve spěchu a rozrušení jsem na sebe naházela všechny svršky, popadla batoh, ještě boty, hůl a tradá na autobus.
Po cestě jsem si v duchu mumlala něco o nezodpovědných a nespolehlivých chlapech. Když jsem viděla, že na zastávce stojí lidé, začala jsem se pomalu uklidňovat a přesvědčovat, že vše nakonec dobře dopadne.
Klid ale netrval dlouho! Když jsem se začala v autobuse kontrolovat, zda mám vše potřebné a vše je v cajku, zabloudil můj pohled i dolů na boty. Zastavil se mi dech a jen jsem na ně nevěřícně zírala. A přála si stát se neviditelnou. Sice mám prádýlko hezky do bíla sladěné, zato boty mám každou jinou. Aspoň že nebyly obě levé!
Pýcha předchází pád
Bydlíme s přítelem ve velkém domě s ještě větší zahradou a dvěma kočkami. Dům se nachází kousek od lázeňského města, a protože je opravdu velký, ubytují se u nás občas přátelé a známí. Je to pro nás vítané obohacení naší domácí kasičky, a tak ráda využívám každé příležitosti, abych nějaké ty hosty nalákala. Když se mi ozvala kamarádka Mirka, že se svou průvodkyní Zdenkou jsou zrovna na lázeňském pobytu a jestli se můžou stavit, vycítila jsem v tom jednu z takových příležitostí.
Hned jak přijely, zvala jsem je na prohlídku. Paní Zdenka se však zdráhala, že sama nemá takové slídění ráda, že radši posedíme venku. Nechtěla jsem to vzdát. Po krátkém přemlouvání se mi ji podařilo přesvědčit, aby se podívala alespoň do prostoru pro hosty. Musela jsem však kápnout božskou, že budu ráda, když nás svým známým doporučí, tak ať se podívá, do čeho půjdou. Zdenka nakonec souhlasila.
Hned jak jsem otevřela dveře do bytečku pro hosty, nadšeně vydechla: „Jé, to je pěkná kuchyně, tak velkou nemám ani doma!“ „A je to v suchu, bude se jí to líbit,“ pomyslela jsem si pyšně. „Kuj železo, dokud je žhavé,“ řekla jsem si neméně pyšně a spěchala otevřít dveře do prvního pokoje. Chvíli, ale opravdu jen chvíli, to vypadalo, že se odehraje stejný scénář. „Jé,“ ozvalo se, „máte na posteli hovno!“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! Celá rudá jsem se omlouvala za naše kočičky a jejich opravdu, ale opravdu velmi nevhodnou vizitku. Zdenka s Mirkou to však vzaly sportovně a zbytek prohlídky se naštěstí obešel bez dalších nežádoucích překvapení. Nakonec jsme spolu strávily pěkné odpoledne. Jen ohledně toho doporučení si nejsem moc jistá…
Vždycky, když se mi přihodí podobná nepříjemnost, která otřese mou sebedůvěrou, vytanou mi na mysl slova mého otce, která při takových příležitostech s oblibou pronášel: „Co máš z toho, stejnak umřem.“ A život půjde dál…