Příspěvek
Ročník: 2022
Kategorie: Próza
Číslo: 4
Autor
Jméno: Olga Pírková
Typ a stupeň postižení: praktická slepota, středně těžká nedoslýchavost
Píše se rok 2017.
Život utíká rychleji, než si člověk uvědomuje. Rodiče dosáhli obdivuhodného věku a potřebovali pomoc. Kvůli mému handicapu odmítali přestěhování ke mně a přistoupili na LDN pro maminku, neboť potřebovala stálou lékařskou péči, a domov seniorů pro taťku, obojí v blízkosti mého bydliště. Navštěvovala jsem je obden. Maminka byla jako malé děcko. Krmila jsem ji lžičkou a smály jsme se spolu snad úplně všemu. Užívala jsem si každé minuty. Byla tak šťastná.
Tak plynul rok. Připravovala jsem svou první výstavu obrazů a básní. Výstava proběhla v březnu 2018 v Dublovicích. Dostalo se to i do místního tisku a i k mamince. Přes svou senilitu zaregistrovala, že se něco děje. Měla noviny a pokaždé, když přišla sestřička, i když stále stejná, se chlubila: „Moje holčička je slavná.“
Prožívala jsem pohodové období. V červnu mi lékaři oznámili konec.
Vrhla jsem se ještě usilovněji do práce. Už to nebyl koníček, ale kůň. Druhá výstava na sebe nedala dlouho čekat. Přibyly básně i obrazy. Proběhla v září téhož roku v Milíně. Zde se zrodil nápad – vydat knihu. Podporoval mě tatínek i přítel. A zas bylo o něco lépe a plynul čas.
V srpnu 2019 jsem se intenzivně vrhla do příprav knihy na vydání. V prosinci zadávám knihu do tisku. Říkala jsem si − hezký dárek pod stromeček. Místo toho na Vánoce umírá tatínek.
Vydání první knihy nakonec proběhlo v lednu 2020.
První výtisk jsem nesla do nemocnice dlouholetému příteli. To bylo naposledy, co jsme mohli být spolu. Zároveň začíná celosvětový boj s pandemií covid. V květnu umírá i přítel.
A co teď?
Abych zmírnila všechnu bolest, bezhlavě se vrhám do další tvůrčí práce.
Už to není kůň, ale droga proti úplnému zbláznění.
V srpnu 2020 vychází druhá kniha. Výstava v září 2020 v KDJS v Sedlčanech je velice bolestná. Pracuji tvrdě dál. Třetí kniha zastihla začátek roku 2021. Musela jsem mezi lidi. Začala jsem vypomáhat ve škole a v domově pro seniory. Pak přišla velká radost, narození vnuka v říjnu. Byl to příslib lepších časů. Ale stále tu byla pandemie, takže jsem si musela počkat 4 měsíce…
Píše se rok 2022. A mám novou výzvu. Vyrábím pro něj maňáskové divadlo. A život jde dál ve znamení velké inflace a války Ukrajiny a Ruska. Přesto si myslím, že je pro co žít, co zlepšovat a proč se radovat. A jak řekl pan Werich: „Život je krásný, i když stojí za…“