Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-3

Když se človíček narodí, bývá spousta radosti. Pak roste a má bezstarostný život, neví, čím vším bude muset projít.

V roce 1950 a další léta pamatuji lístky na potraviny, kdy jsem stával frontu na mléko, maso. Na Vánoce nebyly banány, pomeranče a další jižní produkty, ale život šel dál.

Šedesátá léta – čím se vyučit? Zvládlo se to. Nestačil jsem si užít svobody a přišel povolávací rozkaz na vojnu. Ostříhali nám hlavičky dohola, abychom byli všichni stejní a hlavičky nám vychladly. Dva roky utekly, ke konci vojny první láska, rodina, sehnat bydlení a život šel zase dál.

Přišly další trable – ztráta zraku a sluchu, další boj. Jak se s tím vyrovnat? Štěstí přálo, byl tu kamarád Toník, který odešel do starobního důchodu, a tak jsme prochodili křížem krážem okolí Českých Budějovic. Krásných třicet let! Já mu děkuji, že mě doprovázel na pobyty LORMu, kde se mi dařilo získávat ty krásné sportovní medaile! Rádi na to vzpomínáme, úžasná léta! Toník prodělal operaci srdce, v březnu mu bylo 89 let a měsíc nato mu v 86 letech zemřela manželka. A život jde dál. Chodím za ním a vzpomínáme na ty překrásné společně prožité roky.

1. června jsem šel na pohřeb paní, s níž se znám 42 let. A co se mi cestou přihodilo! Jel jsem MHD k firmě, kde jsem pracoval a odkud je to k rozlučkové síni už jen kousek. Musel jsem přejít koleje, po kterých jezdí vlaky na Plzeň i na Prahu, z toho první kolej je pro vlečku do Budvaru. Když jsem přicházel ke kolejím, začalo cinkat, projel rychlík. Já jsem čekal dál, jestli nepojede další, ale nic necinkalo, tak jsem vykročil, holí jsem byl už u koleje. V tom na mě začal houkat vlak! Měl jsem štěstí, bylo to o chlup, ale jsem tady rád.

A život jde dál…