Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-2

Auto s posledními velkými kusy nábytku a dalším vybavením odjelo. Všechno už bylo téměř přestěhováno, zbývalo odvézt ještě tyto dvě menší skříně, jednu komodu, tuto židli, na které právě sedí, a ještě tenhle stolek. Na něm je nyní několik šanonů s důležitými doklady a dokumenty. Tam je všechno zapsáno pěkně černé na bílém, to kdyby bylo zapotřebí něco na úřadech doložit v písemné podobě. Co je psáno, to je dáno, přes to nejede vlak. Na každém z těch dokladů je razítko, datum a podpis. Hleděl na ty šanony jaksi netečně, jakoby se ho tohle všechno ani netýkalo. Auto pro tyhle zbytky bytového vybavení nepřijede dříve než za dvě hodiny a on tady bude jen čekat. Dolehlo na něj jakési zvláštní ticho, ticho téměř prázdného bytu. Cítil, že tohle je konec jedné etapy jeho života. A bylo mu z toho docela smutno. Do další etapy se příliš nehrnul. Tady v tomhle městečku má mnoho přátel a známých. Tady zná téměř dokonale mnoho zajímavostí, zná tu krásné okolí, nádherná přírodní zákoutí, kam s rodinou nebo i sám chodíval ve chvílích volna načerpat novou energii, kde mohl vychutnávat krásy přírody. Až za sebou naposledy zavře dveře prázdného bytu, tohle všechno bude už jen minulost. Znovu pocítil jakýsi smutek a lítost. Tohle ticho a čekání se mu zdálo nesnesitelné. V hlavě se mu začaly rojit podivné myšlenky, na které by v běhu a shonu každodenního života vůbec neměl čas, ani by ho nenapadly. Jak vlastně žil doposud? Jak žil celá dlouhá léta v tomhle krásném městečku, které si tolik zamiloval?

Uvědomil si, že předtím žil v úplně jiném malém městě. Také tam měl přátele a známé. Měl tam rodinu i práci. A to nádherné okolí! Také to byl středobod jeho světa. Žil tam svůj život od dětství až do dospělosti. Byl to úplně obyčejný život obyčejného člověka mezi obyčejnými lidmi. A všechno bylo tak samozřejmé! Strasti i radosti přijímal a příliš o tom nepřemýšlel. Nad nespravedlností se pohoršoval, naschvály mezi lidmi odsuzoval, škodolibost nesnášel. Ale to bylo tak asi všechno. Žádné hluboké filozofování.

Pohnul se na židli, až to zavrzalo. Právě mu došlo, že mezi tím, co bylo dříve, a tím, co právě končí, je dosti podstatný rozdíl. Nebylo všechno už tak samozřejmé. Možná to bylo zkušenostmi, možná také čímsi novým, co ještě nepostřehl, čeho si ještě nevšiml. Na mnohé věci se už díval s nadhledem, o mnohých věcech už přemýšlel. Snažil se hledat souvislosti, rozlišovat příčiny a následky. A všechno to dobré, co zdědil – jak se říká – po chalupě, jakoby v něm záhadně zesílilo, jen si toho dosud nevšiml. Cosi ovlivnilo jeho způsob myšlení, cosi jakoby usměrňovalo jeho kroky. Cosi se usadilo v jeho podvědomí, aniž si toho všiml. Nebo zapomněl? Ale co to bylo? Znovu pohlédl na šanony s dokumenty. Jsou tam sice jen holá fakta bez jakýchkoliv myšlenek a emocí. Tam to asi nebude. Ale kdyby se těmi lejstry probíral, možná by ho „něco trklo“ a on by si možná vzpomněl.

Zvolna sáhl do šanonu. Vytáhl jednu slohu lejster, pak druhou. A pak jeden starý sešit. Ano, tam by to mohlo být. Tam si přece kdysi zapisoval nejen důležité údaje, nejen telefonní čísla, ale i zajímavosti a postřehy z jeho nového působiště. Když byl sešit téměř popsaný, všechno si začal zapisovat do počítače. Tam lze snadno zapisovat, ale i snadno smazat. V tomhle starém sešitě je to však zapsáno natrvalo a pěkně černé na bílém. Tam je úplný začátek této etapy jeho života, která právě končí. Je to zvláštní, držet v ruce hmatatelný důkaz jakéhosi nehmotného začátku. Možná tam opravdu bude to, co hledá.

Opatrně a váhavě sešit otevřel. Na začátku samé drobné údaje, také drobné postřehy a dojmy. Zvolna obracel první listy. Pak se mu zatajil dech. Básnička. A dokonce datovaná. Tak tohle bude ono. Nikdy básně nepsal, bude to něco opravdu závažného. Jak to, že na tohle zapomněl? Začetl se. Ano, tady to je! Pouhé dvě věty a je to tu černé na bílém. Najednou se mu vše vybavilo do všech podrobností, jako by se to stalo dnes. Tahle událost se stala hezkou řádku dní před stěhováním. Přijel sem obhlédnout si místo svého budoucího působiště. Zvolna kráčel ulicemi podél velkých domů nějakých institucí, podél bytových domů, až se dostal do ulic s rodinnými domky se zahradami. Než pojede autobus nazpět, má ještě dost času. Pak si uvědomil, že stojí u kovové brány do místního hřbitova. Byla otevřená, a tak vešel. Vše bylo podobné jako na jiných hřbitovech. Hlavní cesta, odbočky do stran. Hroby jakž takž upravované. Zaujalo ho místo, kde měl být hrob, ale jakoby tam hrob byl i nebyl. Místo bylo udržované, ale obrubníky nikde. Ani obvyklý náhrobní kámen tam nebyl. Ležel tam velký plochý kámen s jednou stranou kdysi vyleštěnou. A tam byly vytesány dva jakési řádky, snad nějaké veršíky. Zaujalo ho to. Přistoupil blíž a snažil se veršíky rozluštit. Podařilo se. Byl to jakýsi vzkaz, ale kdo je tu pochován, zapsáno nebylo. Zato ten vytesaný vzkaz ho oslovil. Vždyť takhle se snažil žít celý svůj život, pouze to nebylo vytesáno do kamene. Stálo tam: Za svůj život buďte vděčni. Snažte se být užiteční. Zeptal se jedné staré paní, která právě šla kolem, kdože je tu pohřbený. Nevěděla. Pak se postupně zeptal dvou pánů středního věku. Také nevěděli, a tak jim alespoň přečetl ty dva řádky na kameni. No a co? Někdo to tam nechal vytesat. Zamrazilo ho nad jejich nevšímavostí a povrchností. Vzkaz na kameni není ani rozkaz, ani příkaz. Je to jen nevtíravá připomínka živým, že by si měli všimnout, zastavit se a na chvíli se zamyslet. Onen dávno zesnulý člověk ještě za svého života jistě věděl, že ne každý si všimne – a z nich jen někdo pochopí. A přál si, aby na jeho hrobě byly jeho myšlenky vytesány do kamene. Možná, že někdo z těch živých si všimne. Možná i pochopí.

Tenkrát se na zdejším hřbitově ocitl vlastně jen náhodou a hned napoprvé si všiml. Zastavil se a pochopil. Kolemjdoucích se však dál už neptal. Se smíšenými pocity zvolna kráčel k autobusové zastávce. To bylo kdysi.

Teď se ze vzpomínek zvolna vrací do přítomnosti. V ruce drží starý sešit a už chápe, proč báseň napsal. Začetl se.

Poselství odjinud

Možná dávno, někdy kdysi,
žil tu člověk jen jakýsi.
On teď má už jiné světy.
Zde zanechal tyto věty:
Za svůj život buďte vděčni.
Snažte se být užiteční.
Nu, což naplat. Jak to chápat?
Vždyť je tohle pouhý kámen!
Ano, jistě. Tak snad příště.
Pokoj vám všem. Ámen, ámen.
Tohle není jenom kámen…

Hleděl na svůj dávný výtvor a znovu si všiml, že je tam i datum, kdy tuto kratičkou báseň vytvořil. Bylo to jen několik dní po onom přistěhování, silný zážitek mu ještě zaplňoval mysl. Po nějakém čase se všechno jaksi vytratilo a on v průběhu let na to zapomněl. V jeho podvědomí to ale zůstalo silně a natrvalo. Teprve báseň ve starém sešitě jeho dávný zážitek vynesla do přítomnosti. Nyní už nebude pouze tušit, už bude vědět. Je to vytesáno do kamene a napsáno černé na bílém ve starém sešitě. Ono poselství by mělo znát mnohem více lidí než pouze hrstka kolemjdoucích, kteří si všimli a pochopili.

Židle pod ním opět zavrzala. Znělo to do toho ticha velice silně a rušivě. Kdysi zaslechl úvahu o tom, že to podstatné je očím neviditelné, čímž slepý člověk má i přes svůj obrovský hendikep oproti vidícím určitou výhodu. Snáze se dopracuje k podstatě. Tohle vynucené ticho bylo vlastně podobně užitečné, nic nebránilo v rozletu jeho myšlenek a úvah. Možná by si jinak vůbec nevzpomněl na onen vzkaz vytesaný do kamene ani na tenhle starý sešit s důležitým vzkazem pro lidi. A tak by nemohl ani pocítit tohle silné nutkání něco udělat pro to, aby si lidé více všímali věcí podstatných. Jeho obavy a nejistota z věcí příštích kamsi odpluly. Už ho ovládalo nejen silné nutkání udělat onen pověstný nezbytný první krůček, ale i vědomí naprosté nezbytnosti to udělat. Ono poselství je i jakýmsi návodem pro život, a proto nesmí zaniknout. Rozevřený starý sešit položil na stolek, vstal ze židle a rázným krokem zamířil do obchodu. Než přijede auto pro tyhle poslední zbytky, pohodlně to stihne.

Když se vrátil, sedl si ke stolku, na kterém byl ještě rozevřený starý sešit. Ale on už držel v ruce zbrusu nový a krásný sešit, plný nádherně nepopsaných a dychtivě čekajících stránek. A zažíval blažený pocit člověka, který už ví.