Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-proza-1

Válka! Kdy jsem to slovo slyšela poprvé? Vracím se ve vzpomínkách do dětství. Ještě jsem nechodila do školy. Bydlela jsem v malé vesničce Skořice a chodila si hrát ke kamarádce Aničce. Měla plno hraček a já obdivovala panenky mrkačky. Jednou mě udivilo, že Anička místo do postýlky ukládá panenky do kufru a říká: „To už mám připravené na to stěhování!“

„Na jaký? Vy se budete stěhovat?“

„Budeme, ty to nevíš? Je přeci válka, všichni se musíme stěhovat. Táta říkal, že tady všude budou vojáci!“

Vzpomínám, jak jsem křičela, že se stěhovat nechci, že mám tady doma kocoura a pejska Punťu a sestřičku a bratříčka a že žádnou válku nechci! Jenže tenkrát se nikdo nikoho neptal a 12 vesnic se muselo na Plzeňsku vystěhovat a vznikla tam vojenská střelnice v Brdech.

Do školy jsem začala chodit do Hořelic. Bydleli jsme v Drahelčicích. Dnes se několik vesnic jmenuje Rudná. Učil nás v první třídě moc hodný pan učitel. Ke každému novému písmenku, které nás naučil, přidal říkanku k zapamatování. Měly jsme ho my děti moc rády a jednou − na tu hrůzu v životě nezapomenu! Zrovna jsme četli (učebnice se jmenovala Poupata, pak teprve byl slabikář). Rozletěly se dveře a vrazili do třídy esesáci, řvali něco německy a pana učitele odvedli. Vrátil se až po válce z koncentračního tábora. Zažila jsem i to, že odvedlo gestapo souseda jen proto, že poslouchal cizinu − Londýn. Večer bylo povinné zatemnění, doma nás rodiče varovali, že nesmíme prozradit třeba to, že před kontrolou schováváme slepice do sena. Musela se totiž podle počtu slepic odevzdávat vejce. Nejhorší byl strach z náletů.

A život musel jít dál…

Dočkali jsme se revoluce. Poslouchali volání z rozhlasu, že Praha volá o pomoc. Volání doprovodila píseň „Lví silou vzletem sokolíků“ a bylo po válce. Pro nás děti konečně doba, kdy jsme si mohly hrát a na to zlé zapomínat. Škola byla jiná, naše, česká! Nový pan učitel hrál na housle a učil nás krásné české dějiny. Já jsem měla to velké štěstí, že mě i ve válce učila české dějiny a četla české pohádky babička. A tak šel život dál…

Podstoupila jsem i oční operaci, na kterou ve válce nebyly asi peníze. Ty nové změny vytěsnily ty válečné hrůzy a my děti si mohly s chutí zazpívat a zarecitovat. Tu lásku k české zemi jsem vštěpovala o mnoho let později jako dětská sestra malým pacientům. Všecko se dá překonat, když má člověk silnou vůli a umí si říct: „A ŽIVOT JDE DÁL!“