Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2018-proza-6

Nedokáži to, co dokázal můj dědeček. On se vyrovnal s těžkou realitou, tak jak ji život přinášel. Nebyla to rezignace, bylo to poznání, že sám proti mocnému proudu způsobu chodu lidské společnosti nic nezmůže. Byl to také jeho zodpovědný postoj k rodině, která na tom nebyla nejlépe, kterou musí živit a uživit, často až za příliš velkou cenu, i za cenu svého zdraví, za cenu obdivuhodného úsilí a sebeobětování. Nikdy jsem ho neslyšel na tyto okolnosti si stěžovat. Byl pokřtěný katolík, ale, jak to dnes posuzuji s odstupem několika desítek let, takový jeho přístup k životu měl v sobě cosi z buddhistické filosofie, aniž to sám tušil. Teprve nyní se dozvídám další a další okolnosti, které ho vedly k takovémuto přístupu.

Zamlada hrával na štěbenec, vyučil se ševcem – tedy obuvníkem. Tehdy obuvník dokázal vyrobit boty od úplného začátku až po jejich finální úpravu. Sledoval jsem s obdivem jeho práci, byl jsem tenkrát malý klučina. Pracoval doma, nevěděl jsem tenkrát, že původně pracoval v ševcovské dílně, že těch několik dělníků, také vyučených ševců, se chtělo domoci trochu většího platu. Domluvili se, a můj děda šel s majitelem dílny vyjednávat. Pan majitel ševcům na platě přidal, ale dědu z práce vyhodil. V malém městě, kde se všichni navzájem znali, dědu už nikdo nezaměstnal. Tak si musel práci shánět, jak se dalo. A když se mu náhodou nějakou zakázku podařilo získat, pracoval doma, a to velice usilovně. Pamatuji si, že neztrácel čas ani s jídlem, babička mu nakrájela krajíc chleba na kousky, a on při práci si bral jednotlivá sousta. Tak si to pamatuji. Neztrácel čas, protože další zakázku sháněl velmi obtížně. Někdy mu pomohl jeho bratr, byl také ševcem, tak mu umožnil pracovat i na jeho zakázce. Byla to tenkrát pomoc v nouzi velmi vítaná.

Jako malý klučina jsem mu chodíval kupovat floky nebo ševcovskou smůlu. Fascinovala mě vůně kůže, vůně smůly, ševcovská stolička, cvikací kleště, ševcovské kladívko, kopyta a mnoho dalšího nářadí. Všechno jsem sledoval a dědu obdivoval. Stávalo se, že práci nebylo možno sehnat. V takovýchto časech si děda sehnal práci v sedm kilometrů vzdáleném kamenolomu jako nádeník. Do toho lomu chodil pěšky i zpět, a to za každého počasí. Nohy si balil do onucí a do bot si dával ještě papír, aby ho nezáblo. Jídlo na celý den si nosil s sebou: chleba a černou kávu z melty. Muselo mu to stačit, na víc jsme neměli peníze. Pamatuji si na jeho ztvrdlé a hluboko rozpraskané prsty. Mazal si je lojem. Měl vrozenou srdeční vadu a kýlu, nosil kovový pás, který byl pružný, obalený jakýmsi hadrem, který na kýlu tlačil, aby vůbec mohl pracovat.

Těžce osudem zkoušený, přes to si opatřil barvy a maloval. Zpaměti, také podle pohlednic. Maloval pro potěšení, obrazy neprodával. Snad to byly jeho šťastnější chvilky, kdy mohl na chvíli zapomenout na to, že nemůže sehnat práci, snad to byla jeho snaha vytvořit něco, k čemu není okolnostmi nucen. Snad to bylo nutkání uplatnit tvůrčí schopnosti, tedy něco, co je člověku dáno, čím se člověk odlišuje od jiných tvorů. Touha být chvíli člověkem, svobodným, nezávislým člověkem. Tohle se odehrávalo za druhé světové války.

Za první světové války, to byl ještě mladý, ale už asi ženatý, byl odveden na frontu s mnoha dalšími, a tam měl bojovat za císaře pána proti Rusům. To se nikomu nechtělo, a tak jich mnoho přeběhlo k Rusům do zajetí. O té válce nerad mluvil, pamatuji si jen, že ke stolu dostali mísu s polévkou, kterou jedli dřevěnou lžící. U jejich stolu byl jeden vousáč, snažil se, aby té polévky snědl co nejvíc. Jedl rychle a polévka mu po vousech stékala zpět do mísy. Museli to strpět a snažit se té polévky každý sníst co nejvíce, jinak by na ně nezbylo. To říkal, ale nic jiného asi ne. Že by o té první světové válce říkal ještě něco dalšího, si nevzpomínám.

Na konci druhé světové války, vlastně už po válce, Němci se stále snažili dostat co nejvíce na západ, směrem k Američanům. Devátého května z Prahy přijel na motocyklu nějaký pán s radostnou zprávou, že tam jsou už Rusové, a že už je konec války. Ale naším městem projížděla kolona německých vojáků. Odpoledne začala střelba. My jsme se schovali do domečku, ale dostali jsme přímý zásah. Byla to obrovská detonace. Až jsme se z toho vzpamatovali, byl už domek v plamenech a Němci pořád stříleli. Děda musel proběhnout skrz plameny do té střelby a za domkem nám pomáhal utéct takovým malým okénkem, jinudy to nešlo. Babička po té detonaci ochrnula na nohy, tak ji z toho okénka musel vytáhnout, vzít na záda a odnést ji nahoru do sklepa tvrze. Teprve dnes si uvědomuji, že to byl od něj hrdinský čin. Nic se nám nestalo, ale v noci jsme ze sklepa tvrze museli znovu utéct, tvrz se chytila také. Noc jsme s dalšími lidmi přečkali ve sklepě jednoho domku nad tvrzí. K ránu střelba utichla. Už nás osvobodili Rusové.

Neměli jsme kde bydlet, ujali se nás sousedé. Později jsme dostali přidělený byt, ještě později maminka si v Brně zařídila oprávnění k podnikání a zavedla si obchod s uhlím. Děda se pak moc nadřel, uhlí z vagónů vykládal, pak jsme stavěli nový domek a děda jen dřel a dřel. Děda byl spíše drobnější postavy, babička byla o kousek větší než on. Byl hubený, jen šlachy a ztvrdlé svaly. A rozpraskané prsty, Tak si ho pamatuji. Maminka obchod předala státu a pracovala jako pomocná kuchařka. O něco později jsem začal studovat. Stal jsem se učitelem. Děda už byl v důchodu, věnoval se zahradě a chodil na ryby. Někdy jsme chodili spolu. Lidé si začali kupovat už i motocykly, děda je nesnášel, říkal motocyklům čerti jedni. Ale jen do té doby, než jsem si opatřil jako pátý nebo šestý majitel starší motocykl. Dědu jsem vozil k rybníku, také jsem byl vášnivým rybářem. Děda si to pochvaloval a už na motocykly nehuboval. Líbilo se mu to tak, že vlastně řídil zezadu on, klopil zatáčky, s tím jsem musel počítat. Dědovi ani nevadilo, že nám to jednou uklouzlo, nohama jsme zachytili pád. Jen jsme se otočili kolem dokola, a pak jsme zase jeli dál.

Roky ubíhaly, těžký život i nemoci a operace se podepsaly na dědečkově zdraví, i kouření mu lékaři zakázali. Jednou, když jsme si užívali krásné pohody u rybníka, jsem si uvědomil, že poslední dobou děda i v takto prožívaných chvílích heká a vzdychá. Tak jsem se ho zeptal, co mu je, dnes bych se ptát nemusel, znám to sám na sobě. Řekl: Já už nic nemůžu, ani kouřit nesmím. Došlo mi, co starému člověku po tak těžkém životě nakonec zbývá. Vědomí, že nežil nadarmo, ale také trocha příjemných chvilek. Dal jsem mu cigaretu, děda „měl hubu od ucha k uchu", a byl šťastný, spokojený. Od té doby kouřil několik cigaret za den, dopřával si i jedno pivo a kafíčko. To mu zbylo z těch obyčejných lidských radostí. I takové drobnůstky mohou člověku trochu zpříjemnit stáří. Žil ještě řadu let, trpělivě snášel nepřízeň osudu, kdy se svojí ochrnutou ženou a prakticky slepou dcerou trávil zbytek života v malém pokojíku v domově důchodců.

Při jakési lékařské prohlídce lékaři zjistili, že děda asi přechodil zápal plic, tak ho dali do nemocnice na doléčení. Podle mne to nebylo nezbytně nutné. Děda tak přišel o poslední drobné radůstky: žádné pivo, žádné cigarety ani kafíčko. A děda začal chřadnout, lékaři si s ním nevěděli rady, krevní tlak dědovi klesal. Až jednoho dne se děda na posteli vztyčil a spadl zpět, zastavilo se mu srdce. Byl mrtev. Měl těžký život, ale smrt byla k němu milosrdná. Mohl však žít mnohem déle, jen kdyby byli lékaři pochopili, co starý člověk potřebuje. A nejen starý, ale obecně co člověk potřebuje. Nestačí dodržovat paragrafy, zákazy, příkazy a často naprosto nesmyslná nařízení, vyplňovat rubriky, formuláře a podřizovat se často nesmyslům, které kdosi od zeleného stolu vymyslel bez pochopení života.

V této souvislosti se mi vybavila vzpomínka na jiného starého člověka. Ležel jsem tenkrát na chirurgickém oddělení jedné nemocnice. Na náš pokoj přibyl jeden takový děda, už ani nevím, kvůli čemu. Jenže ten děda přestal jíst. Při jedné vizitě se s ním dal primář do hovoru. Domlouval mu, že jíst musí, jinak že umře. Děda mu vysvětloval, že do sebe nemůže nic dostat, že na jídlo nemá vůbec chuť, že se snaží, ale nejde to. Primář se zamyslel a povídá: „No jo, dědo, ale co tedy s vámi?" A děda na to: „Pane primář, já bych věděl, ale vy byste mi to nedovolil." Pan primář chtěl, aby mu to tedy řekl, a ten děda povídá: „Spravila by to kotrmelcová." Co je to „kotrmelcová", ptá se primář. A děda na to: „No, nějaká kořalka, nejlíp becherovka. Mohl bych?" Primář se zasmál, „no, když vám ji dovezou, tak můžete“. Becherovku dovezli, děda začal jíst a dostal i chuť do života.

Hle, člověk. Nejenom číslo, položka, rubrika. Člověk je živý tvor, ale především člověk, a potřebuje trochu lidskosti.