Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2018-proza-3

Příběh, sen, koníček čí mánie?
Kdy jsem propadla svému koníčku či už koni?
Nevím. Ale vím, že byl uvězněn ve mně už dávno před tím, než se otevřely všechny životní komůrky.
S čím vším souvisí?
Zatím hodně otázek a tak někde je nutné začít.

V dětství či v útlém mládí dějepis nebyl mé oblíbené téma a to hlavně biflování se letopočtů.
Jen asi ve druhé třídě jsem prošla kolem paní učitelky, která krásně předčítala řecké báje. Naslouchala jsem se zatajeným dechem. Měla laskavý hlas a byla strašně hodná.
A pak šel čas a upadlo vše v zapomnění.

V době, kdy už jsem měla svou dceru a ta již měla jít do páté třídy, tedy zlatý věk, jak říkávali staří Římané, kteří v tomto věku odebírali matkám chlapce, cvičili z nich bojovníky gladiátory. Já sama již učila a jezdila po seminářích, abych doplnila své vzdělání, mě přitahovalo Řecko a vše co s ním souviselo či souvisí. A také jsem se dověděla o novém předmětu kreslení forem. Začala jsem v tom lítat. Sbírala jsem nové a nové poznatky. Nejvíce mě zaujaly keltské kříže a řecké labyrinty, přestože je to jen zlomek celého koníčka.

Došlo to až tak daleko, že jsem o letních prázdninách na poslední chvíli objednala 10 denní zájezd na ostrov Kréta a dýchala jsem vzduch boha Dia. Každé ráno jsem seděla u snídaně na terase zastíněné pergolou porostlou pnoucí vinnou révou plné sladkých hroznů a vnímala jsem mezi přilehlými ostrovy krásu vycházejícího neoslnivého obrovského slunce v barvě pomeranče nad tyrkysově zbarveným nekonečným mořem a vyplouvající největší parník pravidelné linky dne. A také mě hned uhodila do nosu vůně země. Je jiná než ta naše.
Zde doma voní louka po senu či občas jemně po mateřídoušce, les po jehličí nebo houbách. Tam vidíte všude většinou olivy, jejich vůni jsem nijak nezaznamenala, zato těžkou vůni koření – tymiánu a levandule. Stačí jen malý vánek a máte plný nos.

V té době jsem měla již přečtené řecké báje Odyseu a Iliadu.

Nejvíce mě zaujal výlet na bájné místo z doby minojské Knossos, kde jsou archeologické vykopávky. Zde jsem se dověděla zajímavosti o slově labyrint. Na začátku jsem zvažovala, zda bludiště nezapříčinilo dané prostředí. Neskutečné horko, samý písek a mraky lidí ve mně vyvolávaly Fata morgánu, že bloudím po minojském paláci sama osobně, tak jako zbloudivší služka v paláci v dávných dobách. Po vydatném osvěžení jsem začala vnímat různé výklady tohoto slova:

Labyrint (řecky ?????????? labyrinthos) ve staré řecké mytologii navrhl a postavil legendární řemeslník Daidalos pro krétského krále Mínóa v paláci Knossos. Úkolem bylo zadržet strašného Mínotaura – tvora, který byl z poloviny člověkem a napůl býkem. Mínotaura nakonec zabil statečný aténský hrdina Théseus. Daidalos postavil labyrint tak šikovně a chytře, že on sám mohl jen stěží uniknout poté, co stavbu dokončil. Théseovi však pomohla Ariadna (dcera krále Mínóa) a její osudové klubko nití, které mu pomohlo najít cestu zpět. Víte, že labyrint není bludiště?

Moderní učenci dávají přesnější definici. Bludiště – skládanka je v podobě složitě větvených cest s možností volby cesty a směru. Zatímco labyrint obsahuje do svého středu pouze jedinou cestu, aby bylo možné se v něm snadno orientovat.

A proto jsem se rozhodla rozmotat svůj labyrint i vyrobit hmatový obraz krétského kruhového labyrintu pro své přátele a představit jim svůj sen a koníček – hledání a kreslení forem, které dnes už vidím všude a ve všem.

Co jsem k tomu potřebovala, ve mně vzbuzuje úsměv. Zametla jsem po zimní sezoně z malé části silnice před svým domem kamennou drť a vyprala v jaru, nabrala jsem pytlík písku v Českém ráji, přivezla několik vyplavených škeblí ze Středozemního moře, nechala si ukovat symbol minotaura, koupila desku a lepidlo. A tak vznikl příběh, báseň a obraz. Doufám, že si to každý užije se mnou.

Ustrnutí se vzdálilo. Jsem opět šťastná. Našla jsem přátelství s čistým srdcem bez závisti, zabývající se pravou hodnotou života. V čem? To nechám na fantazii v každém z nás.