Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2018-proza-13

Povím Vám příběh jednoho letního dne. Bylo krásné odpoledne a já jsem se se svým novým vodicím psem rozhodla, že se vydáme zkoumat neprozkoumané. Ptáte se, co tím myslím? No, takovou trasu jako je pošta, poliklinika a pekařství zvládl Soník za velmi krátkou dobu.
Položím Vám jednu malou otázku: „Za jakou dobu zvládl Soník trasu do masny?“ Gratuluji, všichni jste odpověděli správně. Jen na doplnění, na této trase vlaju za Soníkem jako ubrus ve větru.

Teď zpátky k tomu, co znamená zkoumat neprozkoumané. Většina z Vás už asi tuší, že je to trénování tras, které ještě neznáme. Pořádně se na průzkum vybavíme. Soník obojek, postroj a já si beru batoh s vodou, miskou, mobil, který jsem už prozkoumala, jestli je nabitý a nesmíme hlavně zapomenout na osvědčeného pomocníka – bílou hůl. Tak myslím, že už máme všechno. Ještě zamknout byt a vyrážíme.

Venku před zahájením průzkumu se musí Soník vyvenčit. Já už byla doma. Soníkovi sundám postroj a dám povel volno. Soník ode mě vystřelí na louku a já se začnu pomalu procházet sem a tam podél obrubníku. Abych nezapomněla, vzala jsem si i pamlskovník, ve kterém Soník najde vždy něco na smlsnutí. Po nějaké době jsem vyndala mls a začala na Soníka volat. Volám a volám a v dálce slyším, že nějaká paní taky volá na svého psího miláčka… Pojednou cítím mokrý čumáček ve své dlani… Pohladím, podrbu za ouškama a nasadím postroj. Vydám povel: „Soníku vpřed“. A nic. Dodám svému hlasu na ráznosti a opakuju povel: „Sony vpřed!“. Zase nic. Hlavou se mi už honí myšlenky, jestli se mu něco na louce nestalo. A jak si tak dumám, Soník se rozejde a vše je v pořádku.

Najednou slyším nějaké volání, ale nemyslím si, že je to na mě. Volání pokračuje a navíc Soník se obrací za hlasem a zdá se mi nějaký nesvůj. No aby nebyl nesvůj, když na něho volá jeho paní. Sundávám naprosto cizímu pejskovi postroj a odevzdávám pejska jeho majitelce. Můj Soníček mi šťastně olizuje obličej, strká do mě čumáčkem a slibuje, že se to už nikdy nestane. Ten samý vítací a slibující obřad se koná hned vedle nás. Po mazlící chvilce začne paní povídat a omlouvat se. Obě dvě jsme stály u louky a čekaly na své miláčky. V tu samou chvilku nezávisle na sobě jsme vytály z pamlskovníku piškot a začaly volat na své pejsky. Soník měl blíž k piškotku u paní a její pejsek stejné rasy běžel ke mně. A jak jsem Vám už popsala, já ho popadla, navlíkla ho do postroje a chtěla jsem po něm splnit povel vpřed. Moc jsem se paní omluvila, ona s úsměvem odvětila, že se nic nestalo. Pejsci si dali psí pusinky a vydali jsme se každý na jinou stranu. Hurá, tentokrát byl povel vpřed splněn v okamžiku a s velkou radostí nás obou. A teď s plnou parádou vpřed.

Doleva, vpřed, doleva, vpřed, vpravo, doleva… A kruciš, kam teď? Stojím u nějakého plotu, za kterým se mi zdá, že nějaký pán něco kutí na své voňavé zahrádce. Mé zbytky zraku nic moc už nevidí, ale můj čich je na tomto místě jako v ráji a provokuje mou fantazii. Pěstuje tam voňavé květinky pro svou vyvolenou. Každý den je stříhá. Stojí tam mladý muž jen v přiléhavých barevných plavkách. Jeho útlý pas přechází v mohutnou hruď, která se dme vyrýsovanými svaly, ty se ve slunečních paprscích lesknou vlastním potem. Také nejdou přehlédnout jeho bicepsy, které nenechají nikoho na pochybách, že tento krasavec tráví hodně času v posilovně. Můj zrak přitahuje jeho opálená tvář, blonďaté vlasy, smyslné rty a průzračně modré oči, které mě s láskou pozorují, hruď plná kudrnatých chloupků, mezi nimiž klouže zářící kapka potu. Klouže uprostřed pevných prsních svalů, pomalu sklouzává k malé jamce, kterou úplně zaplní a za malou chviličku se jiskřivá kapička vydává na svou tajuplnou cestu, která končí pod… „Co tady blbnu?“ V hlavě mám zmatek! To ta vtíravá vůně květin.

„Kde to vlastně jsem?“ To je ta správná otázka. KDE TO JSEM? Snažím se koukat do zahrady a zároveň volám: „Můžete mi prosím pomoct?“ Nikdo se neozývá. Přidám na hlase! „Potřebovala bych poradit cestu, prosím.“ Opět se nic neděje. Říkám si, je to asi starší člověk, tak na něj zakřičím. Preventivně pohladím Soníka, aby se nezalekl mého křiku, a začnu z plných plic: „Moc vás prosím, pane, jsem nevidomá a potřebovala bych poradit cestu.“ Zase naprosté ticho…No tohle, snad toho nechci moc. Mžourám do zahrady, dědek si tam stojí, má na hlavě klobouk, a něco asi zalévá. Teda aspoň se mi to zdá. Teď jsem si to uvědomila, vždyť já koza blbá jsem zapomněla pozdravit. Naladím hlas a naposledy zvolám: „Dobrý den pane, mohl byste mi prosím poradit? Pěkně vás prosím.“ Opět ticho. Tak víš co dědku? TRHNI SI NNHOU! Dám Soníkovi pamlsek, pro sebe zalovím taky v pamlskovníku a vyloveným piškotem si zlepšuju náladu.

Najednou ke mně přijde nějaký pán a ustaraně se mě ptá, co tady vyvádím. Prý mě už hodnou chvíli pozoruje a neumí si vysvětlit, proč pořád křičím do prázdné zahrady. Já se ohradím, že se snažím zavolat toho pána, co tam zalívá, ale asi je neslyšící. Pán se dal do hurónského smíchu. Soník si raději sedl a já jsem si myslela, že jsem se definitivně zbláznila. Když se pán trochu uklidnil, vysvětlil mi, že v zahradě žádný dědek ani urostlý mladík není, ale že tam stojí stará pumpa na vodu, na kterou někdo nahoru položil slaměný klobouk. Tentokrát jsme se rozřechtali oba dva a Soník začal radostně pobíhat kolem nás.

Když jsme se do sytosti zasmáli včetně Soníka, pán mi vysvětlil cestu. Já jsem mu vděčně poděkovala a vydali jsme se znovu zkoumat neprozkoumané. Jak jsme šli, tak jsem ještě v dálce slyšela srdečný smích a i mě se pořád zvedali koutky úst ke smíchu. Není nad to, zasmát se vlastnímu trapasu. Ale pozor, pozor. Co to zase je? Soník stojí a neví kudy kam. Tak a teď nastane to pravé zkoumání. Ťukám pomalu holí po zemi. Je jasné, že přede mnou něco je. Zamyslím se, ale v mé paměti by na této trase nemělo nic být. Tak se dáme znovu do podrobnějšího zkoumání. Ťukám holí doleva, doprava a taky musím nahoru, protože se zdá, že je to i vysoké. Najednou zaslechnu slabý hlásek. V tichosti stojím a poslouchám, jestli ho znovu uslyším. Ticho… Znovu si začínám oťukávat překážku a opět uslyším tichý hlásek. Teď alespoň můžu s určitostí říct, že je to mužský hlas. Soník klidně stojí vedle mě a čeká, co jako budu dělat já a jaký povel dostane. Rozhodla jsem se znovu zkoumat, ale napřed jsem si naladila naslouchadla a začínám opět ťukat holí po překážce a kolem ní. A zase slyším mužský hlas, ale ještě pořád mu nedokážu porozumět. Kladu si otázku proč je ten tajemný hlas slyšet jen tehdy, když ťukám holí? Naslouchadla si naladím na nejvyšší hlasitost a znovu zahajuji průzkum. Ťukám si a ťukám a najednou poskočím leknutím, jak na mě chlapský hlas zařve: „Sakra, vždyť říkám, že je obsazeno!“ Při tom leknutí jsem si vzpomněla, že mě kamarádka upozornila, ať si dám pozor, protože ve vedlejší ulici než bydlím, začali opravovat zchátralý dům a řemeslníci si zabrali pozemek. Mají tam naskládaný materiál a prý zabrali i chodník a půlku cesty.

Popadla jsem Soníka, pevněji chytla hůl a rychle jsme se vymotali z překážek. Když jsme konečně našli chodník, který vede přímo domů, dala jsem se, jako dnes už poněkolikáté, do srdečného smíchu. Uvědomila jsem si totiž, že řemeslníci si na tom staveništi neumístili jenom materiál, ale museli si tam umístit i kadibudku. Já na něho pořád ťukala a on na mě pořád volal obsazeno.

Když jsme přišli se Soníkem domů, natáhli jsme se oba na koberec, abychom byli blízko sebe, a ještě dlouho jsem se musela smát a Soník myslím taky.

A co vy, milí čtenáři?