Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2018-poezie-1

Otvírám oči, pátrám – kde to jsem?
Všude tolik světla,
slunce svítí do oken!

„Dobrý den, jakpak se vám spalo?
Copak hezkého se vám zdálo?“

Asi na to se sestřička ptá
a nechápe, proč pacientka neodpovídá.
Snad říká, že operace dobře dopadla?
Mlčím. Nerozumím… Nemám sluchadla!

Jak si člověk připadá bezradný!
Musí se ale vzchopit – to dobře ví.

„Jen malé strpení, sestřičko.
Neslyším, vidím jen mlhu.
Dejte mi brýle, sluchadla
a zas čilá budu.
Vrátí se mi nálada i vtip,
i ta víra, že bude zas líp.“

Je to s tím stářím kříž!
Řekne se Kouzelné stáří…
Jenomže – co všechno odnese,
co všechno člověku schází.

A přece se chce tolik žít,
přátele, pohodu kolem sebe mít!
Tak sbírám síly.
S vírou a nadějí.
Místo nářku se směju raději.