Příspěvek
Ročník: 2016
Kategorie: Próza
Číslo: 7
Autor
Jméno: Dagmar Prošková
Typ a stupeň postižení: těžká slabozrakost, těžká nedoslýchavost
V pohádce o Šípkové Růžence se zastavil čas na sto let, no je to přece jenom pohádka s dobrým koncem. V životě prožíváme etapy, ať to již bylo období dětství, dospívání, dospělosti či důchodového věku, a nějaké střípky vzpomínek z tohoto období nám utkví v paměti. Možná, že to špatné, co nás v životě potkalo, bychom raději zaspali, ale to je život.
V období, kdy jsem se dozvěděla svojí diagnózu, posléze s postižením hluchoslepoty, a pár let nato se stala klientem organizace LORM a jela na svůj první rekondiční pobyt. Dnes s odstupem času mohu říci, že tehdy pro mne začala pohádková etapa života, posuďte sami.
Začnu s pobyty se zaměřením na běžky. Úžasný kolektiv, který si dokázal vytvořit na pobytu pohádkové kostýmy a pobavit se vzájemně scénkami. Parta, která si navzdory svému postižení a za každého počasí užívala každičkou stopu na Vysočině. Někteří z nás na těchto prkýnkách stáli i poprvé. Samozřejmě předcházely pády i s traséry, kteří se snažili srovnat nohy, aby nešly s běžkami přes sebe a udržet rovnováhu. Dokázat sjet na běžkách kopeček, i když ne zrovna ukázkovým stylem, to pak výraz v našich tvářích byl odměnou i pro naše traséry.
Naše sebevědomí narůstalo a jednou přišla řeč i na tandemová kola. Říká se, že pohled ze sedla koně je nejkrásnější, ale nádherné to bylo i ze sedla tandemu. Trvalo vzadu jen chvilku se sehrát, tedy důvěřovat trasérovi, našlápnout současně pedály a mít jistotu v sedle. Pak jen naslouchat, jak nám popisuje trasér, kudy právě jedeme. Projeli jsme Českou Kanadu, Hanácké Benátky, Třeboňsko, Vysočinu i Moravu. Měla jsem to štěstí, že manžel se mnou sdílel moje sportovní nadšení a byl mi zároveň trasérem. Pořídila jsem si tandemové kolo a ještě přibyl vodící parťák, který v připojeném vozítku jezdil s námi, byli jsme dlouzí, skoro jako pendolino, a jízdy na tandemu si užíváme dodnes.
Další myšlenkou byly rafty, ale ty se neuskutečnily, to už by s námi bylo asi nezvládnutelné a hodně rizikové. Ale přece jenom jsme sportovního ducha neztratili a uskutečnila se Lormolympiáda, na které poměříme síly v atletických disciplínách. Kdo nemá kondičku, či už to zdravotně opravdu nejde, fandí. Ale hlavně máme radost, že se můžeme setkat.
Není toho málo, co pro nás v LORMu dělají, tzv. „klubové akce“. Bývají to zajímavé besedy, či tvoříme a můžeme pak potěšit své blízké.
Vzpomínám na akce při návštěvě ZOO, kdy jsem měla možnost držet v ruce stonožku, pohladit hada a pohybovat se mezi 150kg želvami, to nemůže prožít každý návštěvník. Také dostat se do zákulisí Divadla Spejbla a Hurvínka, a mít možnost si ohmatat loutky a naslouchat vyprávění jen pro nás. Takových krásných akcí bylo mnoho a přiznám, že mi bylo i líto, když jsem nemohla na některou klubovou akci dorazit.
Jako dítě jsem neměla možnost poznávat Prahu a okolí, ale s LORMem jsem si to opravdu vynahradila.
Při mém patnáctiletém působení v LORMu bylo krásných akcí opravdu hodně, ale také nesmím opomenout pomoc při doprovodech terénní pracovnice a s vyřízením prvního počítače. Velkou motivací bylo si udělat rekvalifikaci na PC. A o to větší radost jsem měla, když se mi podařilo získat i zaměstnání, to opravdu dodalo ztracené sebevědomí.
Naučila jsem se chodit s nejbližší kámoškou – červenobílou holí a posléze i vodicím pejskem, to člověk pozná spoustu přátel a hlavně si udržuje tělesnou i duševní kondičku.
No řekněte: „Nebylo to pohádkové“? Škoda, že nic netrvá věčně, ale já jsem moc vděčná, že tu pro nás organizace LORM je, a že jsem si to mohla vše aktivně prožít, ne to prospat anebo plakat nad svým postižením hluchoslepoty.
Nyní si užívám role čtyřnásobné babičky a času už není tolik, ale přesto se budu snažit, abych posílila kolektiv Lormáků a těšila se s nimi na další určitě pěkné akce, pořádané spolkem LORM.