Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-6

Můj život byl vždycky těsně propojený s hudbou. Celý život jsem učila hraní na hudební nástroje. Vzniklo to tak, že jako dítě jsem začala hrát na klavír, byla jsem dobrá, a tak i vzhledem ke zrakovému postižení rodiče přišli s nápadem, ať tedy studuji hudbu. Dostala jsem se na klavír, ale pak mi navrhli, ať přestoupím na harmoniku. Někdy mi to bylo zpětně trochu líto, protože klavír mi šel dobře. Ale stejně jsem později učila i klavír i flétnu a samozřejmě hlavně harmoniku. Učila jsem v LŠU (Lidové škole umění, dnes Základní umělecká škola). Učení s dětmi mi šlo vždycky dobře, dělala jsem to ráda. Do školy mě vodila Ženynka, bezvadný vodicí pes, bílá, krásná! K mému překvapení jsem se takhle spřátelila se zvířetem. Nevidomý člověk musí všechnu látku umět zpaměti. Etudy, stupnice, přednesy. To jestli děti hrají dobře, jsem kontrolovala poslechem. S dítětem se trénuje postupně těžší látka, trvá to tak sedm let, než se naučí hrát dobře. Každý musí taky umět zahrát z listu, to znamená rovnou z not, které předtím neviděl. Někomu to jde líp, někomu hůř. Někdo je listař – sedne si k notám a zahraje.

LŠU pořádala každý rok koncerty – žákovské a učitelské. Přehrávka znamenala koncert jedné třídy, pak byly koncerty celé školy (čili celé „hudebky“) a občas se konal i koncert učitelů. Tam já hrávala na harmoniku. To bylo vždycky zpestření. Hrávala jsem Chačaturjana, Mozarta, Moora… Normální vážnou muziku. Ale ani písničky pro mě nebyly problém, hrála jsem je z hlavy. To také ne každý umí, improvizovat. S dětmi ve Svitavách jsem měla harmonikový soubor, a to jsem měla moc ráda, to bylo zas něco jiného! Celkem nás bývalo i dvanáct harmonikářů. Moji žáci se dostávali až do celostátního kola soutěže Lidových škol umění. Děti tam vyhrávaly diplomy i věcné odměny. Někteří moji žáci vystudovali konzervatoř. Jeden žák vystudoval dokonce i zpěv a dnes je u divadla. V sedmdesátých letech jsem odešla do Německa a když jsem se vrátila, ptali se mě ve škole, jestli jsem ochotná učit i ruské děti. U nás ve městě totiž žilo hodně rodin ruských vojáků. Řekla jsem, že děti jsou děti, všechny jsou stejné. A tak jsem dostala i ruské děti. Mně ruština šla dobře, takže ke mně chodit chtěly. Po roce 1989 Rusové museli odejít, i když se jim vůbec nechtělo. Po letech se ale u mě na návštěvě zastavila jedna ruská paní, jejíž dcera ke mně chodila na klavír. Syn chodil ke kolegovi, a s tím si nějak nerozuměli. Tak přešel ke mně. Při hraní najednou kluk začal různě podupávat a podobně. Já ho zatahala za pár vlásků a on toho nechal. Doma pak vykládal, jak si se mnou ohromně rozumí a byl spokojený.

Práce se mně dařila a bavila mě. Učila jsem skoro padesát let, až už to nešlo ze zdravotních důvodů. A i na rekondice LORMu jsem s sebou vždycky nosila harmoniku a hrála jsem tam. Hudba mě zkrátka provázela celý život, byla to taková radost mého života.