Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-5

Co si to tam venku šuškají, že už je někdo pět měsíců na cestě, snad tam není řeč o mně? Já jsem bos, a to bych měl uchozená chodidla. Jsem tu v malé komůrce, v teple, i jídlo mi přichází trubičkou až k pupíčku. Jen vystrčím prstíček, jak je asi venku. Brrr, honem zase zpátky. Tam venku je taková zima, snad minus čtyřicet, honem zas do tepla. Raději počkám alespoň čtyři měsíce, to bude snad už tepleji, vhodnější doba k narození.

Je začátek července. Vykouknu – no je tam krásné teploučko. Hup – a už jsem venku, narodil jsem se možná do pohádkového života. Ještě jsem ani nestačil nic provést a už mi někdo předběžně naplácal na zadeček. Zabalili mě do peřinky, převázali povijanem a ten balíček si dal tatínek do podpaždí levé ruky, pravou řídil kolo. Projížděli jsme Karlákem, Chotkovými sady, Jenerálkou. Okolo jezdila nějaká vozidla, tažená velkými zvířaty. Sem tam něco zavrčelo a zatroubilo, ale to mě neprobudilo.

Asi za dvě hodiny už jsem byl v mnohem větší komůrce, ta měla strop i podlahu. Rozbalili ten raneček na stole. Tak proto musel tatínek často odpočívat! V plenkách bylo dost zatěžkávajících přídavků. Tatínek uklidil kolo, ale nikdo neoslavoval příjezd třídenního nejmladšího člověka, který kdy na kole překonal dvacet kilometrů. Maminka dorazila později vlakem. Tak začal můj nástup do života. Dostával jsem k jídlu mlíčko, ale už ne do pupíčku, ale do té dírky pod nosíčkem. Za rok jsem odkoukal od Mourinky jak se dá chodit dost rychle po čtyřech. Naučil jsem se to, ale Mourince ani Barykovi jsem nikdy nestačil. Mně by zase možná nestačila babička. Svádivě jsem pokukoval, jestli by také nezkusila běhat po čtyřech. To by byl soupeř, kterého bych snad předhonil. Nebyla s ní však o tom řeč.

Vítaná změna přišla, když mě maminka začala brát s sebou na pole. Okopávala brambory a já se batolil mezi jejich vysokou, voňavou, kvetoucí natí. Jednou, když se slunce sklánělo k západu, maminka narovnala záda a rozhlížela se, kde se nad brambořištěm bělají žluté vlasy. Nikde nic. Volala, kamínkem bouchala do kovu motyčky. Dlouho přeskakovala z řádku na řádek, až skoro uplakaná našla na stíněné hlíně mezi řádky spokojeně spícího tvorečka. Tenkrát si zvířata doma musela na krmení počkat.

Došlo k rodinné poradě. Nebyl nikdo na hlídání. Rozhodnutí? Jsou mu už tři roky, může zůstávat doma sám. Zabezpečíme žebřík, zápalky a v chladné síni u velkého hrnce se sádlem bude mít krajíce chleba, které ho naučíme si mazat. Tak jsem měl o stravu postaráno. Vrátka se nadále nezamykala, jen z ulice se pootočil velký kámen, který zamezil, abych neutíkal na průzkumné cesty do vesnice a taky neříkal všem na ulici, že nikdo není doma. Tak začalo mé absolutní království. Pohoda – žádná kontrola, jen neustálé bádání po dvorku – betonovém, čistém, jen od slepic neudržovaném. Beton, rozpálený sluncem, příjemně pálí do bosých chodidel. Jenže za pár dnů už bylo celé místečko objeveno a poznáno. Nuda nutila porozhlédnout se po neznámých místech. Nejvíc lákala betonová střecha nad chlívky. Ale jak se tam dostat, žebřík byl vodorovně zavěšen až vysoko pod okapem u střechy. Tam nešlo dosáhnout ani z přistavených necek. Problém pomohl vyřešit můj jmenovec čuník. Dvířka jeho chlívku byla stlučena z vodorovných prken, mezi nimiž byly dvoucentimetrové mezery k odvětrávání. Čuník jimi hlasitě nasával čistý vzduch. Škvírou jsem ho pošimral po čumáku. Prsty jsem tam snadno prostrčil, proč by tam nešly navléknout i prsty u nohou? Vytáhnout kolíček u dvířek už jsem uměl. Čuník radostně otevřel a vyběhl ke kompostu k oblíbenému rýpání se v hnoji. A já – hup na dvířka a z nich už jsem dosáhl na okraj střechy nad chlívky. Hned na poprvé se podařilo vyhoupnout se nahoru. No, ta krása! Uhlazený beton prohřátý sluncem a pozvolna se sklánějící k okraji do malého žlábku, kam při dešti stékala voda. Na nejnižším konci střechy byl malý sběrný bazének, do jehož dna vedla okapová trubka svádějící vodu na umývání dvorku. Ten nádherný pohled nad vším co bylo dole, a já nad tím jako jediný. Teplý beton příjemně hřál do chodidel, dovolil i svléknutí jediného oděvu, trenýrek, a tak kůže za pár dnů začala měnit barvu dohněda. Chyběl jen stín rostlin. Po nich zde na betonu ani památka: jen bazének nabízel svou prohlubeň. Stačí naplnit ho úrodnou půdou a sehnat semínko. Koně a krávy na silnicích všude opovrhovali kvalitním hnojivem, ale tam jsem nesměl. Před dalším šplháním do mého království jsem se sáčkem navštívil králikárnu. I tam bylo dost kulatého hnojiva. Promícháno s trochou hlíny a zahrádka byla připravena k zasazení semínka. Babička sehnala velké semeno, z dýně. Mělo sloužit k upražení jako pochoutka. Už bylo zasazeno, a další problém – jak dostat vodu na zalití nahoru? Ke kbelíčku od marmelády jsem přivázal dlouhý provázek. Kbelíček počkal dole na dvorečku, provázek lehce přichycený nad ramenem vylezl napřed a pak už jen stačilo kbelíček vytáhnout a zahrádka byla pro dnešní den zalita: zbylo i pár kapek na zapití toho díla. Každý další den jsem toužebně prohlížel povrch zahrádky. Nejdřív vyrazilo několik lodyh jakéhosi plevele, ale silná rostlinka dýně pořád nikde. Až jednoho rána pukla v jednom místě hlína a v ní se stydlivě zelenaly dva silné lístečky. Rostlinka byla den ode dne větší, pila a pila a mně ruce umdlévaly. Večer po umytí je musela babička držet, abych modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku odříkal celou, častěji jsem už v půlce spal. Za pár měsíců byla zahrádka zcela zakryta obrovskými listy s velkými žlutými květy. Dlouhé šlahouny postranních stonků visely až ke škvírám prasečího chlívku. Prase vidělo poprvé v životě zelenou pochoutku a s chutí jazykem zkracovalo tu přírodní nádheru.

Tatínek si také povšiml mých vypracovaných rukou. Občas sejmul žebřík a vynesl mi na střechu celou konev vody. Přišel na nápad, že stejně jako on bych mohl chodit mezi žáky do tělocvičny. Tak jsem žasl, kolik kluků bydlí v mé blízkosti a jaké oni mají znalosti ve hrách a lumpárnách. Co pohybu spotřebovala hra Na špačka a na Pan čáp ztratil čepičku nebo na schovku či slepou bábu. Zálibně jsem také sledoval, jak stejně malí kluci na vypůjčeném kole od tatínka vyšlapali pod štanglí i do vrchu, jak řídí jednou rukou a někdo dá nohy na řídítka a mává volnýma rukama. Tatínek denně jezdil do práce na pánském kole, ale přece jen vycítil mou touhu a kolo mi půjčil. Sám se také stal učitelem. Nebyl zbytečně na vojně u roty zimních lyžařů a letních cyklistů. Rychle zalepit duši uměl ani ne za půl hodiny. Okoukal jsem to a byl jsem vyhledávaným opravářem i dalším spolucyklistům. Jen v Sokole jsem byl pořád nejmenší a poslední v řadě. Cvičitel mi musel pomáhat při zavěšení na hrazdě, ale zato kruhy a šplh byly moje nejoblíbenější.

Čuník už dávno nebyl, ale dvířka u jeho obydlí byla stále využívána. Ten krásný pohled z výšky byl lákavý. Ze střechy chlívků se dalo přelézt na střechu hlavní budovy. Tam, sedě rozkročmo poblíž komína, jsem viděl celou vesnici a na kopci i krásný kostelíček. Jenže jsem byl zahlédnut procházejícími starými, asi třicetiletými babkami, a už se o mých výkonech dověděla i babička. Hladivé pohlavky nestačily, často začínala červenat i tvář. To už trochu bolelo, ale jen do té doby, než jsem vymyslel další zakázaný výstup. Tatínek mi po večerech četl sešity o úžasném Tarzanovi, který uměl šplhat po větvích jako opice. Mladý dubový háj u posledních domků mi Tarzana připomněl. Dost slabé kmeny dovolovaly vyšplhat co nejvýš, rozhoupat trochu nejpružnější větve v koruně a zachytit se větví na sousedním stromu. Připadal jsem si trochu jako Tarzan. Jenom přezdívka Šimpanz se mi nelíbila, i když jsem byl rád, že mé večerní umytí babičce stačilo, aby upustila od hanlivého přízviska čuně.

Tak skončila nejhezčí pohádka mého života, období útlého dětství, a pak už mě čekala škola a další povinnosti.