Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-2

Za devatero horami, čtyřmi řekami, obklopena lesy se rozkládala malá vesnička. Byl teplý letní večer provoněný rozkvetlými růžemi. Všude bylo ospalé ticho, proto se i měsíček uložil za mrak a dřímal. V malé chaloupce v útulném pokoji spalo čerstvě narozené děťátko. Podle růžových pentliček na zavinovačce bylo jasné, že je to děvčátko. V pokoji bylo šero, ale co to? Kde se najednou vzala ta záře? Kde se vzaly, tu se vzaly – stály tu tři krásné víly, sudičky. Prostřední v šatě protkávaném zlatými nitkami držela objemnou Knihu osudu. Druhé dvě držely svíce. Sudičky přistoupily k spícímu děťátku a na výzvu víly nesoucí Knihu osudu každá dávala děťátku malý dárek. Víla v bílých šatech, protkávaných stříbrnými nitkami a zdobenými perlami, se jmenovala Běluše. Pohladila děvčátko a řekla: „Já ti dávám výbornou paměť a umění psát veselé povídky!“ Přistoupila víla v růžových šatech, pošitých květy růží, Růžice: „Já ti dávám veselou povahu a umění rozesmát druhé!“ Přistoupila Zlatuše v šatech zlatě protkávaných: „A já ti dávám odvahu a silnou vůli překonávat životní nesnáze!“

Víly odstoupily, Zlatuše položila Knihu osudu na stůl, nalistovala 28. června a usmála se: „Podívejte, to děvče si přineslo na svět jméno. Narodilo se těsně před svátkem Petra a Pavla a tak jí rodiče začali říkat Pavlínka!“ „A proč ne Petra?“ zeptala se Běluše. „Asi proto, kdyby v pozdějším věku neuměla vyslovovat R nebo kdyby ráčkovala, tak aby s tím jménem neměla problémy!“ „Ale mít jeden den narozeniny, druhý den svátek a k tomu konce školního roku a výplata rodičů v nedohlednu, to si těch dobrot moc neužije!“ přidala se Růžice. „Aspoň nebude mlsná a bude se umět dělit se sourozenci dvojčaty, kteří se do rodiny narodí!“ upřesnila Zlatuše, ale hned zesmutněla: „To děvčátko si kromě jména přineslo těžkou oční vadu, ke které se, jak se píše v Knize osudu, přidá sluchová vada!“ „Ale to je krutě nespravedlivé, ten osud je zlý!“ neovládla se Růžice. „Ale ne tak docela,“ ozvala se opět Zlatuše, „je zde léčení, operace a péče odborníků. Celé dětství ta malá bude víc v nemocnici, než ve škole!“ „Ještě, že jsem jí dala do vínku dobrou paměť, tak to zvládne,“ hlesla Běluše. „Učení zvládne hravě, ale nesmí se píchnout o jehlu!“ s úsměvem podotkla Zlatuše. „Usnula by?“ honem se ptala Růžice. „Kdepak, aby usnula jako ta Šípková Růženka. To by k tomu přišla lehce. Ona se bude muset hodně snažit, aby ty ruční práce zvládla a uměla si přišít aspoň knoflík. A potom, copak by mohla školačka čekat na polibek od prince? Na to má přece času dost!“ Ozvala se na to, co četla Zlatuše o dlouhém léčení: „To se asi bude v pozdějším věku Pavlínka vyhýbat nemocnici obloukem!“ „Ale naopak, zvolí si povolání dětské sestry a u dětí bude pracovat řadu let!“ „A kolik bude mít vlastních dětí?“ honem vyzvídala Růžice. „Hned se podívám, podle Knihy osudu bude mít jen jednu dcerku se stejnou oční vadou!“ „Ale to je strašně kruté, jak to zvládnou!“ „Velmi dobře a dokonce budou obě pomáhat i druhým!“ „Ještě mi přečti v Knize osudu, jak naloží s mým dárkem. Bude skutečně veselá a bude umět rozesmát i druhé?“, ptala se víla Růžice. „Bude veselá, přátelská a v důchodu nebude zahálet. Vezme si fenečku Majdu z psího útulku, udělají si canisterapeutické zkoušky, a budou chodit k dětem a starouškům rozdávat veselou náladu. A bude dokonce hrát divadlo!“ „Divadlo? Snad ne dokonce v Národním?“ honem vyzvídala Běluše. „Kdepak v Národním, ona bude hrát dětem maňáskové divadlo a bude štěkat pejska,“ upřesnila Zlatuše, zavřela Knihu osudu a vyzvala víly, aby odešly předpovídat dalším mrňatům. A pohádka života ukáže, jak to děvčátko v kolébce využije dary sudiček a jak se vyrovná s osudem.