Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-11

Není zámek jako zámek, já se ale jako na zámku cítím. Princezna si jenom pomyslí a má vše. Jen stačí vzít telefon nebo mobil, zavolat patřičné číslo a hned vyslovím přání, které se mi brzy vyplní. Ať je to nákup, pomoc, pobavení nebo pozvání na nějakou akci, tak se mi vše vyplní. Například jsem kdysi snila o bytě v Olomouci, dnes už ho mám a je v něm moc dobře. Mám u něho krásnou terasu čili takovou zahrádku, takže zde má výhodu i můj vodící pes. Může si odběhnout, kdy a jak chce. To nikde neměl.

Já bych mohla být jako ten stařeček, co pořád měnil, až vyměnil. On ale nakonec ztratil všechno. Já ne, já jsem také měnila Vsetín za Brno, Ostravu, Šternberk, Břidličnou, Morkovice, ale skončila jsem, kde jsem chtěla. A to je ta má vytoužená Olomouc, kde se cítím opravdu šťastná, inu jako na zámku a v pohádce, neb se mně zde všechno splnilo a stále plní. Jinak jsem nejlepší pohádkový život měla jako dítě na Valašsku, tam byl totiž můj dědeček, který mně ty různé pohádky četl. A navíc mně vyráběl i hračky a zvířátka. On byl velice šikovný, učil mně lásce ke všemu a trpělivosti na vše. Dokonce jsem jako malá šestiletá za dědečkovy pomoci složila knížku. Jmenovala se „Malá cérka a velký pes Rex“, ale nevyšla neb jsem ji nedokončila. Ale v paměti mně zůstala, takže ji možná dopíšu. To je zatím vše. Zámek se zamyká a má povídka už končí.