Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-10

Zdá se mi, že jsem z andělského rodu, opouštím svého učitele ve vyšších duchovních sférách a sestupuji dolů do tmy světa… Jak jdu, zůstávají za mnou stříbrně a bíle lesklé stopy jako schůdky, po kterých se budu vracet zpět nahoru do nebes. Každý z mého rodu a přátel a duchovních lidí po nich může vystoupit po dobu mého života na Zemi nahoru, až na moji původní úroveň. Jakmile vystoupím po těch stopách já zpět vzhůru, stopy zmizí navždy.

Seznamuji se s jedním prima hochem z chaty nedaleko našeho domu, líbí se mi. Je tu každé prázdniny a s ním si mohu hrát. Jak rostu, napadá mne, že by bylo hezké, kdyby jednou byl mým mužem! Tento můj kamarád jednoho dne, je mi asi devět let, mluví o tom, že by mohl být někdo, kdo vše řídí a o všem rozhoduje a všechno stvořil... Ta myšlenka mne velmi zaujala a pracuji na ní. Myslím si: mohl by se jmenovat Vládce planet! Rozhodla jsem se na té myšlence pracovat déle a postupně. Začínám potmě, jak nás rodiče poslali spát.

Tak tento Vládce – obrovský muž, pracuje na tvorbě vesmíru. Tvoří planety a slunce a všechno co k tomu patří. Až je vše hotové, vytváří jako bonus malá tělesa. Bere je opatrně po jednom do rukou mezi prsty a pouští napříč všemi vesmíry po přesně vytyčených drahách. V ten moment slyším komentář: A národy budou žasnout! Za tímto kosmem je ještě jeden kolem dokola, mnohem větší, ale málo hmotný. Ta zbytková hmota tvoří nádherné obrazy přímo v prostoru, který se jí nabízí. Za tím je nějaká neviditelná bariéra, za kterou také něco je, ale nelze se tam dostat!

V těch andělských světech jsem doma, normálně tam žiji v lásce a harmonii, obklopena přáteli. Učíme se stále něco nového a moc mě to baví. Byl mi přidělen učitel, který je se mnou v dokonalém souladu. Děláme všechno jako na Zemi, ale nic nemusíme, musíme jen být! Jsme nesmrtelní a učíme se všechno velmi jednoduše a rychle. Abychom se vyvíjeli, je nám ponechán cit, a to velmi hluboký cit, ve všem. Tedy i bolest…Často procházíme vodami, kde se neutopíme, prostupujeme jimi, žijeme v harmonii se stromy a celým bytím. Můžeme se dozvědět všechno úplně o všem, až po naši úroveň. Můžeme měnit svoji podobu, můžeme být mužem či ženou – jak nám vyhovuje. A proto se rozhoduji pro podobu krásného mladého muže, protože vnitřně jsem spíše muž. Každý den se soustředím tak dvě hodinky u sochy jakéhosi boha a vyvíjím si tak vnitřní sílu, vnitřní cit a vnitřní vůli.

Můj andělský rod má asi padesát bytostí, nejnižší jsem já. Ani ještě tedy nejsem anděl, ale pracuji na tom. Ten nejvyšší učitel je schopen ustát setkání s Vládcem. Mě by toto setkání rozmetalo v prach! Jsem schopna snést tak energii jen prvních nejnižších třech učitelů. S ostatními žáčky jsme povinni si mezi sebou předávat informace. Totiž takových jako já je mnoho a každý máme rozdílné zkušenosti. Jsou i jakási zasedání v obrovských stupňovitých sálech a my jako ti nejnižší sedíme vždy dole, je na nás ze všech stran vidět. Na těch setkáních slyší každý jen to, co je určeno jemu. A taky pro všechny. Když mezi sebou diskutují vyšší, neslyšíme nic.

Přichází doba, kdy je mi určeno jít do Země. To je tehdy, jakmile dorosteme v andělských světech. Do nejmenších detailů pracuji na tom, co budu od dětství do smrti prožívat. Každou situaci, různé možnosti, následky, pády a řešení. Zranění a nemoci. A s velkým nadšením se balím, jsem nadšená a taky zaražená nad některými méně slavnými věcmi. Na každou situaci balím balíček, krabici s řešeními a věcmi k použití. Můj učitel mne zchlazuje: neraduj se tak! Na všechno zapomeneš! To nechápu zase já. Vždyť je to tak jasné, tak jednoduché. Udělám vše a za chviličku jsem zase zpátky. Procházím jakousi polopropustnou blánou. Do fronty na šaty. Tedy hmotné tělo.

Rozhodla jsem se, že se budu ve své pohádce zabývat jen životy, kdy se rodím jako muž. Jsou jich v mé mysli tisíce, ve všech možných variantách a představuji si, jak se stále dokola rodím do Země a baví mne prožívat a procházet stále dokola první nadechnutí i okamžiky smrti. Je to můj chléb na mnoho pozemských let. Během mé školní docházky mě baví vystupovat jako mocní, jako králové. A taky jako rytíř i jako dobrý kněz. Je těch inkarnací spousta a všechny zvládám. Mám sílu i talent, vedu vítězné války a znám tajné nauky.

Pohrála jsem si i s touto svou inkarnací a mnoho věcí opravila a vylepšila. A pak třeba za to nejlepší město na Zemi, ve všech ohledech, jsem ustanovila samozřejmě Prahu – Matku měst. A za centrum Pražský hrad a za původce míru s mojí poradou, Gustava Husáka, který je v této době prezidentem. Radím jak nejlépe na nejlepší úrodu, i zboží, i politiku. Předvídám, jaká bude technika, třeba i automobily. Telefony a kamery v propiskách a tak dále. Prostě Československo bylo tou nejlepší, nejotevřenější a nejžádanější první zemičkou na celém světě, od které se odvíjelo vše dobré, od které se všichni učí. A probíhá vše tak příjemně a tak automaticky. Je to přece má vlast, proto musí být i pro Boha tou nejlepší!

Po návratu do andělského světa jako vyučenou mne můj andělský rod vysílá do výšin. Tam na určeném místě procházím ohněm, který má za úkol spálit ve mně vše zlé a špatné. A stojím na poušti, kde zažiji Vítr ducha, jak jsem si jej pojmenovala. Oheň a Vítr ducha. Je tu malá místnůstka, chráněná nejvyšší ochranou, ve které se zdržuji a poslouchám Vítr ducha. Všem andělům sděluji, co jsem zjistila. Každému co mu patří. Tady je možné vědět úplně všechno. Tak pod sebou vidím někde nekonečně daleko Zemi a její lid, jak se hemží a hašteří, i třeba raduje. Hned znám odpověď: vy všichni musíte jednou dojít až sem na toto místo, vy všichni tudy projdete jeden po druhém pěkně postupně. A úplně každý máte svůj vlastní, Bohem vytyčený a Bohem schválený plán a úkol.

Co je tedy za tou neviditelnou bariérou? Kromě oné malé místnůstky a malého prostoru pouště a skal a větru a ohně? Divili byste se, je to velké NIC!

Vždyť Bůh je přece onen velký neviditelný, který není nikde vidět, ale je všude a ve všem a ve všech! A rád prožívá Duchem každé vnitřní hnutí i mučení i slávu. Je to Jeho jediný život rozdělený do miliard. Vždy dovolí, aby se dělo co chce On a co Jeho právě napadne a žene věci do krajností i na maximum. Jak sám řekl: Nezáleží na tom, kdo se snaží a kdo se namáhá – ale na Bohu, který se slitovává!

Skutečně, myslím si, že každý, kdo projde miliardy životů a třeba je na okamžik pokládá za svou minulost, vezme zavděk tím jedním jediným, který mu je určen. Je nakonec rád, že nemusí prožívat úplně všechno a nemusí být někým a stačí mu pak, že je ničím!

A svůj život zde na Zemi dnes považuji za jediný, i když pro mne bezcenný. Je to Jeho touha a právě toto je nakonec to, co chce prožívat ve mně, protože sám nemůže. Jsem však Jeho součástí! A zatím vidím, slyším i vnímám, i když značně omezeně. Je to pohádka života a pohádka ta pravá o životě.