Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-7

V roce 1968 v brněnské škole pro nevidomé jsem měla úraz. Převezli mě do nemocnice a celý rok jsem byla téměř odrovnaná. Mluvit, chodit, brát předměty do ruky nebylo vůbec možné. Ležela jsem jako prkno.
Kněz, který mě křtil, měl přátele v (tehdy západním) Německu. Na žádost mého lékaře napsal primář v nemocnici recept na léky a přátelé z Německa léky poslali. Tyto léky pomohly natolik, že po delší době jsem byla schopná promluvit a za nějaký čas i kolem postele pocházet.
Poprvé jsem opět promluvila, když maminka měla puštěné rádio a tam zpíval Plzeňský mužský sbor. A já promluvila „Mami, zpívali Plzeňáci“. Okamžitě šel tatínek k telefonu a oznámil to panu primáři. Odpověď zněla „Je vyhráno, probrala se“. Zlepšovala jsem se po malých krůčcích. Když byla v kostele mše, bylo slyšet otevřenými okny varhany. A pamatuji se, jak jsem šla po dlouhé době s památnou hůlkou po babičce na první májovou mši. Po mši jsem se vydrápala na kůr, abych se podívala, kdo na naše památné varhany z roku 1650 hraje.
Na varhany hrála paní z naší vesnice. A jak mě spatřila, ptala se mě, co tam chci.
Říkala jsem jí, že se jdu podívat, kdo na varhany hraje. Netušily jsme ani jedna, že náš rozhovor slyšel místní duchovní a vyzval mě, abych sedla za varhany a zkusila zahrát písničku. Varhanice říkala, jak mám hrát, když nevidím noty. Pan farář odpověděl: „Nevadí, má uši“. Sedla jsem za varhany a zahrála mu tři písně: Na stokrát buď pozdravena, Růže krásná v ráji štěpovaná a Máti páně přesvatá. Pan farář konstatoval, že mám křest za sebou a babičkám se bude při mém hraní dobře pět. A od té doby moje předchůdkyně hrávala v neděli a já ve všední dny.
A tento kněz se jednou náhodně setkal v čekárně u lékaře s učitelem hry na akordeon a posteskl si, že kdyby byla škola varhanická otevřená (byla zavřena roku 1950), že by měl žačku, kterou by stálo za to přijmout. Pan učitel řekl, že zná varhaníka od Svatého kříže ve Znojmě, který absolvoval v roce 1950 Liturgickou hudbu na Biskupství brněnském a ten že mi pomůže. A tak se i stalo a pan varhaník ze Znojma jezdil k nám domů a učil mě hrát na malé elektronické varhany, západoněmecké „Homérky“, které mi koupili rodiče.
Jednoho dne, když mě učil, zazvonil telefon a pan varhaník vzal přede mnou sluchátko. Ozval se hlas jeho žáka, který mu sděloval, že se má v Brně otvírat Varhanická škola, ale učit se bude ve Znojmě a oni by chtěli, abych chodila s nimi, i když jsem nevidomá. Pan varhaník volal otci biskupovi, zda mohu absolvovat tuto školu. Doslovná odpověď zněla: „Ano, ale musí přijmout podmínky stejné jak vidoucí účastnicí, pak nemám námitek“.
A tak jsem dva roky dojížděla v doprovodu některé mé neteře každou třetí sobotu na faru do Znojma a od 9.00 do13.30 jsem pozorně sledovala pana profesora.
Po dvou letech učení přišly zkoušky ústní i hudební. A 21. června 1998 jsem absolvovala studium „Liturgické hudby“ s ostatními 20 studenty, kteří studium také dokončili, a to z původních 48 studentů.
A od toho památného 1. května roku 1969, kdy jsem poprvé usedla za varhany, tam sedávám dodnes, vždy když je potřeba doprovodit na varhany mši Svatou.
A přesto, že jsem prošla různými úrazy a nemocemi a dokonce i dnes, kdy mi sluch neslouží, jak by měl, stále ochotně a ráda usedám v našem kostele za mé milované varhany.