Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-17

Jak se hudba a psi dostali do mého života? Už jako dítě jsem byla zrakově postižená, a proto lékař doporučil rodičům, ať mě dají do školy pro zrakově postižené v Praze na Hradčanech. Začala jsem tam hrát na klavír a tak strašně mě to bavilo, že když mě chtěl někdo potrestat, hrát mi zakázal. U klavíru jsem seděla skoro pořád, byl to vlastně trochu i únik. Jinak jsem ale byla pěkné kvítko. Prala jsem se s kluky a podobně. Jelikož mi to však ve škole šlo, leccos mi odpustili. Doporučili mi tam studium hudby a já se stala učitelkou hry na klavír a akordeon.
Učit na klavír mě opravdu bavilo – práce s dětmi je hezká. Teď už jsem v důchodu, tak už učím jen pár hodin. Pořád mám ale hudbu strašně ráda. V životě mi také mockrát pomohlo, že na klavír a harmoniku umím hrát. Vždycky, když to vyšlo najevo, jako bych se tím v očích druhých lidí stala jiným člověkem, někým výjimečným.
Ze základní umělecké školy, kde jsem pracovala, mě domů vodil manžel. Někdy se ale stávalo, že pro mě zapomněl přijít, a tak jsem si nakonec pořídila vodícího psa. Ten byl daleko spolehlivější – taky na něj manžel žárlil, protože se bál, že už ho nebudu potřebovat.
Mým prvním psem byla Dženynka. Bylo to nádherné zvíře, veliké, bílé, jen na zádech měla jeden černý chlup. Byla prvním psem své cvičitelky a byla perfektní. Vždy kolem jedenácté dopoledne čekala přichystaná, že půjdeme do školy. Ve škole ležela pod stolem. Jednou jsem si z ní udělala legraci. Oblékala jsem se, ale jí jsem přikázala, ať zůstane pod stolem. Teprve za chvíli jsem jí řekla, že půjde se mnou – ta měla radost!
Bála se rachejtlí. Vlčáci jsou na to prý citliví. Taky se ráda předváděla – třeba šla a rozsvítila lampičku, aby ukázala, že to smí. Byla to vůbec divadelnice. Měla jsem ji až do konce jejího života, asi do dvanácti let.
Druhým psem byla Brenda. Ta nevodila dobře. Bála se a zalézala ke zdi, takže jsem s ní chodila málo. Po pěti letech jsem ji darovala lidem, kteří ji měli na hlídání. To pro ni bylo dobré, protože jako hlídací pes fungovala výborně.
Mezitím už jsme měli v rodině auta, a tak jsem i míň chodila sama. Přesto jsem si pořídila Ervína. Ervín je strašně hodný, ale protože ve škole už učím málo, skoro s ním nechodím. Je to velký dobrák. Na nikoho neštěká. Kdyby přišel někdo krást, tak ho pozve dál, ať si vezme, co chce.
Mám-li shrnout, co pro mě hudba a psi znamenají, pak musím říci, že hudba byla pro mě celý život potěšením. Hudba všechno vyřeší, všechno vyjádří. A psi, ti zase dělají život veselý.