Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-12

Tak zprávu s touto otázkou, která je určena pro literární soutěž v pořadí již pátou – o Cenu Hieronyma Lorma – jsem si poslechla ve stoje. Zprávu, která je hlavně určena všem hluchoslepým klientům organizace LORM, aby si ji mohli promyslet a přihlásili se k soutěži, mi přečetla 17letá Kateřinka. Vyslechla jsem ji mlčky, jen se mi v mysli proháněly myšlenky pro a proti. Pak jsem zamyšleně prohlásila: „Tak to již já soutěžit nemohu!“ Protože se v mé mysli stále objevovaly vzpomínky na tu moji nejkrásnější, 60 let trvající lásku! Láska to byla ta nejobětavější a nejtrpělivější! S tou neopakovatelnou láskou jsem se proti mé vůli musela s bolestí rozloučit již v roce 2011.
V tom mém zamyšlení náhle slyším nesmělý hlas Kateřinky: „Mohu vám poradit?“ Překvapena v čem mi může 17letá dívenka poradit, jsem jen přikývla. A Kateřinka říká: „Víte, já za vámi ráda chodím, já vás mám ráda, a to je láska!“ Já jsem ji překvapena a dojata objala a jen tiše zaprotestovala: „Ale přece jen se asi již pro soutěž nehodím, nebo mi dej čas, na rozmyšlení.“
A tak nyní více jak po roce sedím a píši. To hlavně o Kateřince. Kateřinka je studentka, studuje střední odbornou školu sociální v místě, kde já bydlím. Sama dojíždí z větší dálky svého bydliště.
Já v té době, kdy Kateřinka začala studovat, prožívala to nejkrutější období svého života. Zůstala jsem v domku, kde téměř po 60 roků mi pomáhal překonávat všechny zdravotní neodstranitelné zátěže právě můj trpělivý životní partner. Naše vzájemná láska a pochopení nám pomáhaly nevnímat i ty nepříznivé životní události. Tak jsme mohli vnímat život i svět kolem nás krásný, radostný a šťastný! Tu jsem v tom domku zůstala náhle sama, slepá, s velmi nízkou sluchovou schopností, ve věku přes 80 roků.
Nu a stalo se, že se neteř dozvěděla o organizaci Centrum pro rodinu, požádala je a oni mi ochotně přivedli dva dobrovolníky, právě Kateřinku a pana Jaroslava. Souhlasila jsem ráda, že za mnou budou jednou týdně chodit na 1 hodinu! Návštěvy jsou buď jako vycházka nebo rozprávka. A právě čas těch rozprávek mi odhaluje přítomnost mnoha podob lásky.
Tak například Kateřinka, sotva vejde do dveří, se zeptá: „Stalo se něco?“ Na můj tázavý pohled řekne: „Vidím, že jste smutná, je tam hezky, jde se ven!“ Současně se zeptá, zda mi může ze skříně připravit oblečení. Udivena souhlasím s její péčí. Jen v mysli mi probíhá ten zvláštní prvek lásky. Lásky mládí, které chápe osamělost člověka a chce mu pomoci. Bylo by toho mnoho, čím mne Kateřinka překvapuje, tak aspoň co mne dojetím rozplakalo při mých 85 narozeninách. Nikomu jsem neřekla datum, protože bydlím v pečovatelském domě, tak kdo by za mnou chodil? Byl to omyl. První si mne našla milá přáníčka, která mne svým obsahem pohladila a potěšila, že na mne někde někdo myslí. A Kateřinka? Ta přišla a podávala mi prý že přání, „ale musíte si je přečíst sama!“ Na mou odpověď, jak mám číst, když nevidím, slyším její odpověď: „Ale já to číst neumím!“ Můj údiv hned vyjasnila – jak pátrala po městě, kdo by jí to napsal v bodovém písmu, poslali ji do Tyflocentra. A já? Moje mysl opět vnímala tu novou podobu lásky. Vždyť mé vzdálené příbuzné by nenapadlo, abych si mohla něco přečíst sama!
Ale i druhý dobrovolník, pan Jaroslav, mě umí překvapit další podobou lásky. To jednoho dne přišel i se třemi dětmi své rodiny, s nabídkou jít na vycházku, což mne potěšilo. Vyšli jsme tedy z domu, kde nyní bydlím a je mi tam velmi smutno, tu mi pan Jaroslav nabídl rámě, dojata jsem řekla, že si připadám, že jdu se svou rodinou. Pan Jaroslav na to ihned odpověděl: „Ale my jsme teď vaše rodina“. Tak v tom jsem viděla lásku rodinnou.
Aby mi ještě víc přiblížili pocit lásky, tak se oba tito dobrovolníci snaží pomáhat mi překonat zátěže hluchoslepoty tím, že se mi starají o častou potřebu doprovodu. Jsem jim oběma za to velmi vděčna!
Můj dík ale také patří dobrovolné asistentce pro nevidomé, paní Nadě, která mi již přes 20 roků pomáhá překonávat zátěže hluchoslepoty tím, že mne povzbuzuje k tvořivosti. Tvořivost spočívá v tom, že já upletu různé obdélníky a čtverce, po společné domluvě z toho paní Naďa tvoří malé dárky pro ty, kteří si je nemohou udělat. Jsou to panáčci, králíci, kočičky, sněhuláci i slepičky s kuřaty. A právě v té její snaze odvést mne ze smutných myšlenek, je ta její láska znát, ze společné radosti nad tím, co jsem s její pomocí vymyslela a dokázala. Neodradí ji ani mé časté chyby při pletení. Ochotně mi dál pomáhá a povzbuzuje.
Nezapomínám ani na lásku kamarádskou z mládí. A jak bych také mohla? Když se právě přihrne kamarádka Věra, vyloví nákup na stůl a říká: „Vidíš, jak na Tebe myslím?“ Já se bráním jejímu oznámení tím, že jí na oplátku říkám: „Copak neslyšíš, jak Ti stále děkuji a dávám Ti znát, jak jsem vděčná?“
Tak se škádlíme až do večera, kdy při jejím odchodu opravdu a upřímně děkuji, že jsem nemusela být sama. Vždyť samota k hluchoslepotě je to nejkrutější!

Proto stále říkám
Že bez lásky a pochopení
By život i svět
Velmi chudý a smutný byl
S láskou a pochopením naopak
By se ten život i svět
V pozemský ráj proměnil