Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-10

Jako každý má své příběhy, zážitky, vzpomínky a lásky, tak i já.
Hned po narození každý pozná lásku svých rodičů, sourozenců, dále ve školách svých spolužáků, i při tanečních… Což bylo velmi krásné a ráda na to vzpomínám. Měla jsem ráda společnost kamarádů a kamarádek, chodívala jsem do našeho pěveckého kroužku, kde se zpívalo, recitovalo a hrála se divadélka, tančila česká beseda. To všechno bývaly lásky mého mládí.
Léta plynula. Když jsem se vdala, nastala krásná láska manželská a později rodičovská, po narození našich dětí.
Pak ale přišel den, kdy jsem měla pracovní úraz levého oka. Pobývala jsem často v nemocnicích, podstoupila několik operací, přidaly se problémy s ledvinami a srdíčkem a nakonec i silné zhoršení sluchu. V této těžké době mi rodina byla oporou. Po mém návratu domů, když jsme měli oslavovat padesát let výročí svatby, manžel náhle zemřel.
Vše zlé je však k něčemu dobré. V nemocnici jsem se seznámila s Maruškou a jejím manželem, kteří mne často navštěvovali a pomáhali v mém postižení. V nemocnici, kde nás brali jako nerozlučnou dvojici, jsme si s Maruškou pro ukrácení dlouhé chvíle zpívaly – to jsme ještě byly mladší o třicet let. Před pokojem sedávali pacienti, na balkon přiletěli holoubci, to bylo naše publikum. Jednou nás překvapila při zpěvu vizita, lékaři počkali a pak nám zatleskali. Jindy při kontrole nám pan primář řekl: „To je bída, tak špatně obě vidí“ a Maruška dodala „a to pan primář ještě neví, že neslyšíme.“ Také jsme byly obě v nemocnici před vánocemi. To jsme pak u stromečku zazpívaly celou sérii koled. Při našich společných rekondicích jsme poznali mnoho přátel, kteří nám pomáhali a věnovali se nám. Musím poděkovat všem průvodcům a dobrým lidem za pomoc a ochotu. Všem, kteří nám zpříjemňují život.
K účasti na rekondicích jsme potřebovali průvodce. Přihlásil se manželův kamarád, bývalý soused. Strávili jsme spolu krásný podzim života, krásných osm let. Vzorně o mne pečoval – byl můj pomocník, můj průvodce, můj přítel. Žili jsme jeden pro druhého a dnes jsem ráda, že mi zůstaly krásné vzpomínky. Při mém zdravotním stavu nechci zůstat sedět s rukama v klíně, snažím se zvládnout alespoň nejnutnější sebeobsluhu. U všeho ostatního je pro mne důležitá pomoc rodiny, neboť se pohybuji o berlích. Chci poděkovat celé mé rodině za vzornou péči, kterou mi po celý čas věnují. Bez nich bych byla odkázána na domov důchodců.
Bydlím na samotě, a tak jsem měla možnost poznat lásku i vděčnost – odměnu za odchov srnečky, která pak přicházela se svými potomky. Také vydří mládě, které se ochočilo a bylo mazlíčkem celé rodiny. Nebo když jsme našli opuštěná vajíčka koroptviček, která nám vyseděla slepička, a už dospělé k nám přilétaly na večerní krmení a se slepicemi sedávaly ve stodole. Slepička nám zrovna tak vychovala i divoká kachňátka – jednou, když už byla větší, utekla jí na rybníček a ona se je snažila zachránit.
Mám oblíbená místa na naší stráni. Sedávám na lavičce, kolem mne stromy a ozdobné keře – akáty, jasmíny, šeříky.. A spousta dalších dřevin a květin. Mé nejoblíbenější jsou sedmikrásky a petrklíče, protože hlásí příchod jara. A růže, které miluji pro jejich vůni a krásu. Ráda chodím po dvorku a zpívám si. Jednou, když jsem tam seděla na lavici, kohout vyskočil na stůl a radostně zamával křídly. Tím mi dal najevo, že je přítomen a vnímá můj zpěv.
Vzpomínám na večery, kdy jsme za svitu hvězdiček sedávali u táboráku a zpívali s kytarou či harmonikou. Na posezení u rybníčku v tichu, koukat do čisté vody a poslouchat zpěv ptáků. Mám stále zájem o všechno dění, hudbu – písně od Jitky Zelenkové, Karla Hály a dechovky, sport i politiku. A jsem ráda za telefon, který je pro mne v současné době jediným spojením s přáteli. A co dál? Teď už mi zbývá jen láska k přírodě, ptáčkům v oblacích, kteří nás obveselují, a hlavně sluníčku, které nás obklopuje svými paprsky.