Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-1

Tisíceré podoby lásky. Od nepaměti až po dnešek i pro věky příští.
Nevyčerpatelný zdroj inspirace pro umělce i filozofy. Láska mateřská, láska k vlasti, láska k bližnímu. Láska milenecká, láska neopětovaná, vášnivá, zhrzená, opičí, láska až za hrob. Nedá se vyčíslit, spočítat, vměstnat do tabulek, a přece se dotkne prakticky každého člověka. Je to záležitost citu, pocitů, obrazně řečeno je to záležitost srdce. Přes to ji vnímáme svojí myslí, komponujeme umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, mudrujeme a filozofujeme. Avšak vnímavost není dána každému ve stejné míře. Někdo je lhostejný, jiného dokáže strhnout až ke sebezničení. Někdo si hledí hlavně sám sebe, jiný by se láskou rozdal a pomáhal druhým všude tam, kde je to zapotřebí. Nemyslím si, že by v lidech dnešních dnů bylo lásky, a zejména lásky člověka k člověku, méně než v dobách dávno minulých. Pouze pod rubrikami, čísly a dnešním způsobem hodnocení člověka se jaksi ztrácí. Majetek a moc je docela dobře vidět, lásku člověka k člověku však nalezneme, budeme-li chtít, budeme-li vnímaví a pozorní.
Při takovýchto úvahách si často vzpomenu na jednoho hodného a velice skromného člověka z naší ulice. I přes svůj těžký život oplýval láskou k lidem. Byl velice chudý, neměl nic, a tak pomáhal alespoň dobrým slovem. Utěšoval lidi z okolí, když se dostali do nějaké těžké životní situace. Také si vždy kladu otázku, zda si dostatečně všímáme takovýchto skromných lidí oplývajících lidskostí. Tenhle člověk z naší ulice se jmenoval František.
Byl to tak hodný člověk, že ho lidé považovali za podivína. Možná i za blázna. Hubený, trochu nachýlený až jakoby pokroucený. Také občas pobýval v psychiatrické léčebně, lékaři si s ním nevěděli rady.
František byl chudý a velmi zbožný. V naší ulici ho všichni měli rádi, pro každého měl vlídné slovo, a když se v ulici stalo nějaké neštěstí, někdo onemocněl nebo někomu ze sousedů v ulici někdo zemřel, každého utěšoval. Říkával: Neplačte, tím život nekončí. Bydlel naproti, v domku svého bratra, měl jednu malou světničku s oknem do ulice. To okno bylo trochu zvláštní, náhodní kolemjdoucí se před tím oknem někdy zastavili, možná nevěděli, co si mají myslet. František měl okno vyzdobené svatými obrázky, psanými modlitbičkami i zvláštními vzkazy. Lidé z ulice jen občas pohlédli, zda je v okně něco nového. Nikdo se nedivil, když se vždy v květnu v okně objevil československý a sovětský papírový praporek a poděkování Rudé armádě za naše osvobození. Takto okno zdobil i v době po takzvané sametové
revoluci, kdy mnozí něco takového nebyli ochotni připustit. Přes to nikdo
Františkovi nehuboval a neosočoval ho. Takoví lidé si možná jen pomysleli, že někomu za tím oknem " přeskočilo ".
Jenom my z ulice jsme věděli, proč má svoje okno takto vždy vyzdobené. František takovýmto způsobem vyjadřoval svoji vděčnost a připomínal ostatním, aby také nezapomněli a byli vděčni za svůj život. Za německé okupace byl František nasazen do Německa na nucené práce. Když se blížil konec druhé světové války, spojenecké letectvo zesílilo nálety na německá města a továrny. Při jednom takovém náletu byl František zasypán troskami budovy. Byl tam zasypán několik dní, ale jako zázrakem přežil. Františka zachránil Bůh a sovětská Rudá armáda. To utrpení v Německu i dny mezi životem a smrtí pod těmi troskami však Františka poznamenaly na celý další život, dosti času pak strávil v nemocnicích, i jeho tělo bylo na první pohled poničené. V jeho duši se však neusídlila trpkost, ale vděčnost za to, že přežil. Statečně nesl osud chudého invalidy a měl v sobě ještě tolik lásky k životu, vděčnosti i víry, že ji rozdával všude tam, kde toho bylo třeba.
František měl jeden svůj veliký sen, chtěl se podívat do svaté země, do kolébky křesťanství. A tak si ze skrovného důchodu šetřil na tu dalekou cestu. Často býval v domku sám, a toho si povšimli zlí lidé. František byl na první pohled slabý a bezmocný, pro zloděje nepředstavoval nějakou vážnou překážku. Jednoho dne se do domku vloupaly dvě zlodějky, František se však ubránil. Jedna zlodějka sice utekla, ale tu druhou František přemohl a přivolal pomoc. Dopadlo to dobře.
Čas plynul, a jednoho dne přijel pohřební vůz. František umřel. Se zaměstnanci pohřební služby jsem vešel do toho domku. František ležel na zemi v rohu své světničky, kde měl svaté obrázky a symboly křesťanské víry. Ležel trochu zkroucený, s hlavou v kaluži krve.
Lékař tu prý už byl, tak jsem Františka pomohl naložit. Pohřebákům jsem ještě dal tringelt za tuto službu. Uvědomil jsem si, jak byl na konci svého života František sám.
Nikdo nic nevyšetřoval, nikdo nenařídil pitvu. Vždyť byl nemocný, vždyť byl invalida, vždyť byl sám. Ano, byl sám, neskutečně sám.
Byl sám. Ale kde byli ti ostatní?