Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-proza-9

Tento námět mě inspiroval k tomu, abych napsala svůj vlastní příběh, jak jsem hledala odpověď, jak dávat a brát.

Osud člověka někdy pořádně stiskne a život se zdá nejen neveselý, ale i beznadějný. To se stalo mně před lety. V šedesáti letech jsem zůstala sama s diagnózou praktická slepota, a aby toho nebylo málo, přidala se i vada sluchu.

Ono se lehce řekne, že se člověk musí se situací nejen vyrovnat, ale naučit se s ní i žít. Jenže když se vidění propadá do šedi a mlhy a do všeho vrážíte, slyšíte hlasy, kterým nerozumíte a vše co bylo dříve jednoduché, se stává složité, je po statečnosti. Co dál? Chyběl mi kontakt s lidmi a nějaký cíl. Nemohla jsem se smířit se skutečností, uzavírala se do sebe a litovala se, pomalu a jistě propadala do beznaděje. Do toho mého smutku vstoupila náhoda, mezi odpadky v kontejneru jsem našla pohozené živé kotě. Třáslo se zimou a hladem, tak jsem si ho donesla domů. Ten mrňousek mě dokázal vyburcovat. Měla jsem najednou o koho se starat. A aby nebylo kocourkovi smutno, přivedla jsem si z psího útulku fenku Majdu. Naučila se mě provázet a také navazovat kontakt s lidmi. A tak jsem s pomocí těch chlupáčů zapomněla na problémy s viděním a slyšením. Když pomohli mně, proč by nepomohli chlupáči druhým? S fenečkou Majdou jsme úspěšně absolvovaly canisterapeutické zkoušky a začaly chodit k dětem a starouškům s veselým programem. Jsem bývalá dětská sestra a ta láska k dětem důchodem nevyprchá a navíc Majda děti přímo miluje a dovede tolik veselých kousků, že rozesměje děti i staroušky. Mládí nekoupíš, stáří neprodáš a proto ať chceme nebo nechceme, ať nás to těší nebo trápí, stárneme všichni a záleží na tom, jak umíme dávat a brát. Důležitější než prodloužení života je postoj k životu. Mít na co se těšit a pro co žít. Nechtít jen brát, ale i dávat.