Příspěvek
Ročník: 2012
Kategorie: Próza
Číslo: 7
Autor
Jméno: Stanislava Kníchalová
Typ a stupeň postižení: slabozrakost, nedoslýchavost
Dlouho jsem si myslela, že pro mě už společenský život definitivně skončil. Sama jsem nemohla chodit ani na výstavy, ani na koncerty, ani do divadla na generální zkoušky, ani na vycházky…
Až jednoho dne mně nabídla kamarádka, která je sama členkou KSS, že mě vezmou mezi sebe. S děvčaty se scházíme každou neděli a společně jdeme buď na výstavu, kde mně přečtou všechny popisky, nebo navštěvujeme odpolední koncerty, kde mně zas přečtou program, nebo jdeme na vycházku do míst, která samy dobře neznáme.
Jednou se nám to málem nevyplatilo. Šly jsme Divokou Šárkou a dostaly se na lesní cestu, po které jsme dost dlouho šly a nikde konce.
Najednou se proti nám vynořil muž s puškou na rameni a volá: „Tak pojďte, děvčata!“ V tu ránu by se v nás krve nedořezal. Myslely jsme si přinejmenším, že nás tam postřílí. Když viděl naše rozpaky a asi i hrůzu v obličejích, vysvětlil nám, že jdeme úplně špatně, že se musíme vrátit. S úlevou jsme si oddechly, obrátily se a velice rychle odcházely. Zpátky domů jsme se dostaly hodně pozdě, ale byly jsme rády, že jsme naživu. Podobné zážitky se nám stávají často, s děvčaty je legrace.
Když je počasí nevlídné, scházíme se u některé z nás doma a povídáme si. Vypravuji děvčatům o LORMu, o životě hluchoslepých lidí a co všechno dokážou. Ony poslouchají s otevřenou pusou.
Nikdo by nevěřil, že věkový průměr šesti členek KSS je sedmdesát pět let. Kéž ještě dlouho žije Klub Skotačivých Stařen!