Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-proza-4

Žiji v malé vesnici v Jizerských horách. Ráda chodím na dlouhé procházky do kopců. Cestou většinou nikoho nepotkávám, jen občas kolem mne prosviští auto nebo zaštěká pes. Když se vracím domů, mívám pocit, že jsem na světě sama.

Jeden den byl ale úplně jiný. Venku svítilo sluníčko, a tak jsem si řekla: „Udělám dlouhou procházku a obejdu celou vesnici“.

Vyšla jsem z domu ve chvíli, kdy kolem projížděl známý na traktůrku, zastavil a dal se se mnou do řeči. Vyslechla jsem jeho strasti i radosti se zvířátky a farmou, jeho plány na dny příští a dál pokračovala v cestě kolem pily do kopečka přes koleje.

U pily jsem se ale ztratila v hromadě pilin a kůry. Hledám vodící linii, sakruji a najednou mě za ruku chytil kolemjdoucí pán, zeptal se mě, kam jdu a kus cesty se se mnou vrátil, aby mne převedl přes koleje.

Kráčím si dál do kopců… Najednou ťukám holí do kamene. Co to může být? Předtím tam nikdy nebyl. Anebo jsem ho pokaždé minula? V tom mi nějaká kolemjdoucí paní povídá:“ To jsou schody do domu blízko silnice“. Poděkovala jsem a pádím pryč. A najednou v zatáčce jsem se ocitla v nánosu bláta a písku z vedlejší cesty, který naplavil noční liják. Marně hledám cestu, když tu cítím pod nohama trávu. No to jsem blázen, asi stojím na louce! Točím se kolem dokola, jako holub na báni, pot se mi lije po zádech, nevím co teď.

V tom zaslechnu zvuk projíždějícího auta. Nasměrovala jsem se podle něj k silnici, kterou jsem díky němu našla. To auto mi asi poslal můj anděl strážný!

Pokračovala jsem v cestě, z asfaltové silnice jsem přešla na panelovou, po které vždy chodím, ale tentokrát se z těch míst ozývají podivné zvuky. Vrzání, skřípání, rachocení, vůbec jsem je nemohla určit. Chvilku váhám, ale jdu statečně dál. Zastaví mě hlas mladého muže: „Paní, tudy nemůžete, vyměňujeme podemleté panely.“ Když viděl můj bezradný výraz, řekl, ať chvilku počkám, že mě převede. Z chvilky byla půlhodina, potom mě opatrně převedl a já pokračovala sama. Ještě jsem potřebovala vědět, kde že mají ten bagr, abych jim ho nepřevrátila. Odpověděl mi huronský smích ostatních dělníků. Chvilku jsme na sebe vesele pokřikovali, pak mi jeden nabídl rámě a kousek cesty mě doprovodil. Všichni mi ještě popřáli šťastnou cestu.

Proběhla jsem tunelem a říkala jsem si, co se to dnes děje? Snad už je všem těm dobrodružstvím konec, ale ouha! Najednou stojím na hromadě písku. Nahlas jsem se divila, co to zase je, kde se to tu vzalo? Soused na mne volal, že je to jeho hromada na opravu cesty a zahrnul mne dalšími novinkami z naší vesnice.

Pádím dál domů, ale najednou vedle mě zastaví auto a řidič se ptá: „Mami, kam jdeš?“ Říkám že domů. „Jak domů, vždyť jsi u pily?!“

Když jsem konečně seděla sama doma v křesle a přemýšlela o tom dnešním rušném dni, říkám si: „ No jo, vždyť já vlastně nejsem na světě sama. Když potřebuji, lidi kolem mě jsou a jsou ochotni pomoci.“