Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-proza-2

Ve třetím ročníku studia na střední škole jsme dostali nabídku přihlásit se na kurs autoškoly. Podmínkou byl samozřejmě dobrý zdravotní stav včetně očí. V doporučující lékařské zprávě po vyšetření bylo uvedeno „nosí sluchadlo“.

Bydlela jsem tehdy na internátě a s ostatními děvčaty z pokoje jsme společně docházely nejdříve na výuku a posléze na jízdy pod dohledem instruktora.

Po skoro ročním kursu došlo na závěrečné testy a jízdu s instruktorem i za přítomnosti příslušníka tehdejší VB. To ráno byly WC neustále obsazeny, nervozita byla snad i horší než následující rok u maturity.

Při konečném vyhlášení výsledků byla naše společná radost ze složení zkoušky nepopsatelná a zážitky z jízd dodnes nezapomenutelné.

Nezávislost a – tehdy růžový – řidičák jsem hodně ocenila a auto se pro mne stalo nezbytným pomocníkem, zejména když už jsem měla rodinu a manžel býval pracovně často mimo domov.

K lékaři tehdy cestovat s malými dcerkami do města z vesničky a zpět, kde, jak se říká, „dávají lišky dobrou noc“, bylo na celý den kvůli dopravnímu spoji a navíc třeba za nepříznivého počasí velmi nepříjemné.

Kolem třicátého roku života jsem najednou začala mít pocit, že se mi za volantem vpředu zužuje kapota a já si musím hlídat dělicí čáru, kde nebyla, tak krajnici. Jízda ve tmě nebo za prudkého slunce se pro mne stala nejistou. Pocity sdělené lékaři na očním byly okomentovány radou, abych si vzala baterku.

Když jsem o tom vyprávěla pražské tetě, právě ona se postarala o prohlídku na Vinohradské oční klinice.

Ortel budoucí úplné nevidomosti po prohlídce byl nemilosrdný a překvapení lékařky, že řídím auto, vedlo k razantnímu zákazu včetně změny dosavadního zaměstnání v laboratoři, to vše završeno doporučením odchodu do plného invalidního důchodu.

Určitě jsem si nepřipouštěla při neustálých nových objevech v očním lékařství, že bych zrovna já měla oslepnout. Ale neřídit auto? No, přiznám se, že jsem ještě skoro půl roku za volant sedala, než jsem rezignovala a uvědomila si, že bych mohla někoho ohrozit či zabít.

Zhoršování zraku se stupňovalo a nastalo období, kdy jsem se začala smiřovat s „bílým klackem“, jak naše terénní pracovnice nerady slyší. Na rozdíl od některých nevidomých jsem si uvědomovala, že i později – už červenobílá hůl – je pro mne nezbytnou kamarádkou, za jejíž pomoci jsem se mohla v prostoru rychleji orientovat a v případě nejistoty mi dosud vždy někdo z všímavých a hodných lidí pomohl.

Již tři roky mám i dalšího pomocníka, vodicího psa, s kterým je vše snadnější nejen za pochodu, jak já říkám „na vlastní pohon“, tak i být v pohodě psychicky. Ale rozhodně nezapřeme, že se společně moc rádi autíčkem svezeme.

A řidičák? Těšilo mne, že ve skříňce leží, ale navždycky rezignovat, najít sílu a vrátit jej? Období tohoto smíření přišlo opravdu až po sedmnácti letech.

Napomohlo tomu, že jsem v televizních zprávách zaslechla statistiku, kolik lidí si ještě nevyměnilo řidičský průkaz. Přemýšlela jsem, zda to jsou řidiči dochvilní, anebo existují neodhlášené řidičské průkazy po mrtvých…Anebo byli i tací jako já a jsou dosud nevyrovnaní, dál žijí s myšlenkou „co kdyby přece jenom“?

S mým pejskem jsme jeli autobusem do města, kde sídlí dopravní inspektorát. V jedné ruce červenobílou hůl, v druhé řidičák, který jsem paní úřednici podala se sdělením, že jej chci nadobro vrátit a stornovat. Převzala jej, ale skrýt překvapení, a po té i soucit, nedokázala. Na její reakci, že mi vystaví nový, jsem s klidem a odevzdaností odpověděla, že to opravdu nechci a že konečně mám dobrý pocit a klid v duši z vyrovnání se s hluchoslepotou…