Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-proza-12

Ať mi Bůh nejvyšší a všemohoucí dá napsat pravdu alespoň o sobě…

Bude to moje pravda. Jako dítě jsem byla vedena dobrem: udělat to nejlepší pro druhé – tak jak mne rodiče učili, abych se chovala a byla jsem velmi překvapena, že druzí – mnozí a mnohdy – neuvažovali stejně, jen velmi podobně. Ale neměli moje růžové brýle, takže se nevzdávali svého jídla ve prospěch druhých a nehlídali se při každém pohybu a nestyděli se promluvit, a tak podobně. Dnes už vím, že je velká chyba nemyslet na sebe, úplně vás to vycucne. Alespoň mně se tak stávalo: že jsem byla úplně bez sil. A v tom je nynější moje zkušenost – nevydávat se absolutně, nepřát druhému dobro takové, jaké současně zničí mne. To přesně jsem dělala!

Dětství a mladost, to bylo krásné a taky naivní – období, kdy moji rodiče byli ti bohové a my ne – poslušné děti. Byla jsem současně velmi stydlivá a velmi plachá… a snažila jsem se být velmi Tvrdá.

Ta Tvrdost, to nebylo nic jiného než předsudky, kterými nás hlavně otec – ale prostřednictvím mámy – zahrnul. A máma, ta byla tou, kdo za naši výchovu a všechno skládala účty… Tak tedy.

Ven jsem chodívala výhradně do lesa. Nebo na prázdniny za jedinými kamarády, které jsem si prosadila – na protější chatu. Jen málokdy se stalo, že jsem šla za vrstevníky či s vrstevnicemi. Velký vliv měl na mě bratranec, to nebylo příliš šťastné, ale byl to jediný kamarád z místa. Tak se tedy stalo, že pro druhé jsem nedělala vůbec nic! A přitom jediné co jsem chtěla opravdu (a chci dodnes) bylo pomáhat.

Ale platily pro mne i jiné zákony. Táta byl u nás „Zákon!“ Čerpala jsem od něj absolutně všechno. Uvažovala jsem vždy nejprve, jak by to on chtěl a podle toho jednala – dodnes je velmi bystrý a inteligentní – jenže už vím, že tak jak on stanovil – sebe jako zákon, tak to nemůže fungovat Jeho názory nesdílím dnes ani z poloviny, jen se to nesmí před ním prozradit!

Od malinka jsem pokřtěná, od svých 23 let také praktikující katolička – jako jediná ze své nejbližší rodiny – a od svých 44 let zas už z rázu ne!

Jak to tedy přijde, že se od této víry najednou odvracím? Tak tedy postupně: není to tak náhlé, ale odstartoval to fakt, že církev, která si říká KRISTOVA, chce zpět své majetky – po 60 letech, kdy je dobře i špatně spravovali jiní a zakořenili na nich. To není dobro, ale čisté zlo – zabrat majetky jiným (to mluví samo za sebe). Vázne tam to umění dávat, co snadno nabyli, že ano! No ano, já si myslím, že církve mají jiné úkoly, které si samy stanovily, ne hromadit moc a majetek a stavět se na úroveň – nebo dokonce nad úroveň – mocných tohoto světa. Protože jejich království není odtud! Už proto, že o všem rozhoduje Bůh. I o naší moci… Dnes to na mne působí takřka, nezlobte se, komicky, jak si počínají církevní hodnostáři, jak se strojí, jak vystupují, jak mluví…

A pak se najednou ukázalo, že těch "důvodů" odejít z církví a všech těch společenství a církviček mám víc:

Vidím, že se neumím modlit, ani meditovat a nořit se do blaženosti v sebevědomí vlastní nepostradatelnosti (jako mnozí možná ano), považuji to za ztrátu času – stačí totiž krátce poprosit, když cítím toho potřebu; Chci jen a pouze konat dobro – tak jak ho chápu já a na co stačím. Nic víc, nic míň. Ať se děje jen vůle Boží! A nechci patřit k žádné církvi, ani sektě. Chci se od toho osvobodit. Chci být pouze křesťanka a vytvořit svůj vlastní originální obraz, svůj vlastní Kristovsky chápaný vzor.

Další odlišnost od katolicky chápaného vzoru spočívá v tom, že věřím tak jako i Ježíš věřil: že život povstává vždy znovu a znovu jako bájný Fénix z popela, tedy tělo z těla matčina, a tak vznikají stále nová těla – za nepatrného nastartování – v podobě jedné buňky od muže a k tomu dlouhodobějšího působení v těle matky a i po porodu je tu matka ta hlavní. A další část celku, ta oživující, je duše, která přichází od Boha, a to opakovaně, tedy v dalších životech. Nikdo jí neporučí a nikdo jí nezadrží, je to zkrátka přesně tak, jak se s Bohem dohodla. A všechno kolem, tedy všechno živé i zdánlivě mrtvé, věci a i kameny, celé bohatství života vzniklo z jediné buňky, z jednoho prvku: LÁSKY! Tedy vymaž Lásku a zbude nicota bez Boha…

Proto tedy co se stane s mým tělem po smrti, je mi srdečně jedno. Jedno je totiž jisté naprosto – rozloží se v prach, nenávratně, navždy se stane koloběhem dalšího života a dalších těl. A ono je to jedno už teď za života, i to, zda mě někdo třeba i odsvětí či vydědí z církve. Pak ta jedna živá jiskřička, živoucí a oživující dušička, tělo ze světla a dané od Boha, ta se nebude na nic ptát a vyslyší a poslechne Boha a Jeho zavolání, tedy ani já nevím, co mne čeká, jen tuším, že smrt není nic definitivního – a je podle mne ošklivé obchodovat i se smrtí a slibovat lidem cokoli a třeba i to Boží království, protože to má každý ve svém srdci teď a tady!

Nikdo na Zemi pak nemůže říci, co se s ním stane po smrti hmotného těla, kontakt je přerušen, a to navždy!

Když tak o tom přemýšlím, a to je další co vidím jinak a nově, jakým právem odnímají duši zvířatům? Vždyť všechno na co jen oko pohlédne, má přece samozřejmě duši! I rostliny, skály, věci a Země i země…! Že bych se dala na Buddhismus? Ne, ne, i to je myšlenka, kterou mě naučila Boženka Cibulková, o které taky promluvím.

Jak to vidím já? Myslím si dnes, že i mnozí kněží si zatemnili obzory a myslí si bláhově, že stačí jediný kratičký život na Zemi a je o všem a na věky rozhodnuto. A taky si myslí mnohé církve, že hmotné tělo ožije a znovu vstane – jaká to pošetilost! Ale já jsem tady už byla mnohokrát… To je ta pravda moje a o mně…

Postupně se vyvíjíme a rodíme se do různých nových těl a duše prochází skrze porod a zapomnění jednou sem a podruhé tam, tedy do Nebe. Kdo mne do takového učení uvedl? Tedy: můj život poznamenala a na čas určila jedna nenápadná drobounká žena – paní Boženka Cibulková: Novodobý prorok, jak jsem přesvědčená. Ve svém bohatém díle nechává zaznívat mnohem jasnější a konkrétní pravdy. A vysvětluje konkrétní situace. K tomu bych ráda uvedla, že ani ona neměla ten patent na absolutní „Pravdu“ – tu přece nikdo nemůže znát, do té se podruhé teprve narodíme. Tedy narodíme se znovu…. Snad to píši srozumitelně – myslím, že se narodí duše, smrt těla je tou branou a vstupem do věčnosti. To co vidíme při smrti těla, jsou podle mě výplody osobního náhledu na věci, přes práh tohoto vědění se nikdo tady nemohl dostat. Ale budiž…

Prorokování tedy nekončí Janem Křtitelem a svatým Janem nebo apoštolem Pavlem. Mnozí další přišli a přijdou, jen jim dopřát sluchu a přijmout jejich pravdy a dokázat je oddělit od plev. Také já vycházím především ze svého nitra a žiji teď svůj život, jinak tomu říkám požehnat sama sobě. Tedy nezapomínám už na sebe.

Žít každý den co nejlépe a co nejvíc naplno, to je má modlitba! Jsem snad podle mínění druhých, novopečený pohan, ale alespoň nemám pocit, že ztrácím čas. I mě vedla intuice, i když se mnozí hodně lekli – tak lekli, že mi nepopřáli místo vedle sebe, ale jaksi pod sebou. Nenechali mne přednášet ani svoje pravdy (tedy tím myslím neseznámili mne ani jakého jsou smýšlení oni), ani abych se s nimi intenzivně pomodlila jako rovný s rovným, s nimi jedinkrát zapálila světlo andělů či Boží. A tak díky tomu jsem zůstala svobodná, protože mne skutečně nepřijali za přítele, ale za parazita. Odpustila jsem jim dávno a roli jimi určenou nikdy nepřijala. Vždyť na základě vlastního prozření jsem byla seznámena s tím, že celý vesmír, celé bytí je jen čistá LÁSKA a všichni jsme dokonalí, dokonale plníme Boží vůli. Ta spočívá i v tom, že si myslíme, že tvoříme něco – cokoli – sami a ze své moci! Tedy z výšin Ducha Svatého. Z pohledu Boha jsme všichni dokonalí takoví, jací jsme. Jsme jenom děti, ale při tom všichni bez rozdílu plníme Boží vůli. Řečí jednoho z náboženství: hrajeme hry nejvyššího boha a Bůh si s námi hraje.

Bible v tomto novém pojetí a dle mého názoru a náhledu na život, to je jedna velká improvizace. A to dokonalá! A v mnohém i polopravda vždy jinak chápaná… Pravda podle toho, kdo a jak ji vykládá… A jako taková je mnohem horší a tedy nebezpečnější, než čistá lež, protože: kdo se v ní skutečně vyzná? A jsou mnozí, kteří si bláhově myslí, že jsou to právě oni!

A pak také toto: že mi někdo ublíží, třeba venku, potmě, jak ke zděšení přátel ráda chodívám, to si vážně nemyslím. Nemyslím si, že někdo bude usilovat o můj život, pokud jsem mu to nedovolila a pokud to nedovolil Bůh, protože pak by mu bylo taky ublíženo, to je důsledek a zákon! A pokud se týká Pekla i Nebe, to si tvoříme sami ve své mysli, pak se zapleteme do svých myšlenek a je to! A další hledisko a názor je, že svůj náhled připojuji rovněž k názoru autora Hovorů s Bohem: „Náš způsob není lepší, je jen jiný." A to bych dvakrát podtrhla!

Taková mi tedy život dal ponaučení. A cože jsem udělala pro druhé?

Myslím jsem jim byla opravdovou a věrnou sestrou a přítelkyní či spíše kamarádkou, mnohým jsem zpočátku pomáhala hlavně na zahrádce…

Dlouho jsem se snažila modlit za všechny a za všechno, než jsem přišla na to, že to neumím, že to není má cesta, stále se za všechny u Boha přimlouvat. Chci být druhým tím, co postrádají. Kromě zla a negace – a toho je vždy dost. Od toho je tady mnoho jiných lidí.

Už mám 45 let a teprve teď jsem si vytvořila vlastní moudra. A to „Umění brát a dávat“ ještě myslím tak neovládám. Ale myslím, že je dobré, že si na ničem nelpím a nesedím. Jsem ochotná názory sdílet a svým způsobem přispívat, obohacovat.

Jsem ochotná sladit svůj názor s pohledem ostatních, ale sama půjdu svou cestou, nikdo to totiž za mne neudělá. A ta cesta je i pomoc druhým a nejen sobě.

A to „Umění brát a dávat“?

Vždyť to vidíte sami – my jsme ti herci a Bůh je Ten, kdo bravurně tahá za provázky. A pokud netahá? Tak je s námi pořádně zle! Tak tedy společně: Buď vůle tvá… Jsme tak jiní, tak rozdílní a tak stejní. Ne opravdu, to se mi zdálo, že netahá, On je s námi vždycky a všude!
Protože také když se dnes sama sebe zeptám Co je to Kristus dnes? Odpověď zní: ohromné a zářící duchovní Slunce Boží Lásky spolu s Bohem Otcem. A opět – Slunce Boží Lásky je tu, aby zářilo na všechny a všem. Tak tedy září. ZÁŘÍ!