Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-poezie-5

Tak smutný, přesmutný drahý můj
si se vydal na tu svou cestu poslední.
Nečekal jsi na ty, kteří odešli tou cestou již dávno před Tebou
jak Ti poví,
že sami odtud nenajdou tu cestu zpáteční.
A já? Se znovu a znovu ptám, čí vůle to byla,
že nás dva tak bolestně rozloučila?
Vždyť Ty sám jsi dobře věděl,
čím jsi v mém srdci po léta pro mne byl,
když jsi mi svůj zrak i sluch od rána do večera
jak bylo třeba dával.
Byl to dar pro mne nejvzácnější!
To, jak jsi mne o všem, co se kolem nás děje,
co se ode mne žádá,
co se mi nabízí či kdo ke mně hovoří
s láskou, drahý můj, vždy seznamoval…
S Tebou má hluchoslepota nebyla pro mne
tou trpkou a nepřekonatelnou zátěží,
s Tebou, můj drahý, má hluchoslepota mi nebránila
zasmát se,
byť falešně si zazpívat,
zatančit si i cvičit,
psát, plést i vyšívat,
poznávat nové lidi i kraje,
zkrátka radostně žít!

A dnes bez Tebe?
Náš domov, do kterého jsme se vždy z každé cesty
tak rádi vracívali,
již není domovem.
Jen příbytkem,
bez duše, citu, vlídného slůvka povzbuzení či pohlazení!
Bez Tebe
má duše na obloze již slunce, měsíc s hvězdami nevnímá,
Bez Tebe
jen nepřekonatelné ticho
a tma stále víc se kolem mne rozlévá!

S Tebou, drahý můj, láska, důvěra, bezpečí i pochopení
byly v našem domově trvale zabydleny.
A dnes?
Stále jen čekám,
že v mé dlani z pár dotyků se objeví od Tebe slova:
„Neboj se, drahá, jsem stále s Tebou,
vždyť ta krásná píseň života, kterou jsme spolu prožívali,
ta nikdy nekončí!“