Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-poezie-2

Když jsem se jemně nalíčila
a očím dala jas,
červeň rtům, tvářím propůjčila,
já v zrcadle hledala svou tvář.

To přece k životu patří
hledat svou pravou tvář,
i když desítky nápadů snaží se vetřít,
nenech se klamavou reklamou zmást.

Barvy zářivé hladily mě vůkol,
koncert skřivánků a horských bystřin já slyšela hrát,
s větrem si závod dát zdál se lehký úkol,
já chtěla plnými doušky od života jen brát.

To přece k životu patří
naplno život svůj prožívat,
ale úspěchy i třpyt zlata pomíjí.
Co však nedá se změřit
je síla úsměvu, který můžeš darovat.

Když jednou noc svá křídla rozepjala,
a ticho kolem, všichni šli snad spát,
já z hloubi duše zatoužila
nebeské hvězdy spočítat.

To přece k životu patří
dotknout se vzdálených a přesto tak blízkých krás,
vánek tě osvěží, ne však vichry či bezvětří,
tak lehce se zachvívá v srdci tvém hlas.

Co srdce říká, rozum nepochopí,
když promlouvají hlubiny k hlubinám.
Někdy býváme k životu hluší a slepí
a přesto nikdo není na světě úplně sám.

To přece k životu patří
mít skvělých přátel pár,
ale i když přijde temná noc po dni a vítr ostrý,
měj srdce na dlani a nitkám štěstí dávej tvar.

Tam v hlubinách klíč od ráje nacházím,
v darované náklonnosti i slově dobrém,
to láska skrze lidské srdce přichází,
skrze to nepatrné místečko ve vesmíru nekonečném.

To přece k životu patří
najít svou pravou tvář,
umět si všimnout, co druhý pro tebe tvoří
a taky mít svět, lidi i sám sebe rád.