Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-8

Ztráty mohou být velké i malé. Z mladších let převažují ztráty. A sice odchod přítele, rodičů nebo i ztráta pětikoruny na nákup za první republiky, kterou zvýraznil tatínkův řemen na mém zadku. Čas i takové ztráty zahladí.
Pak přicházely plány na činnosti v blížícím se důchodu. A PRÁSK! – rána a věčná tma. Potom přišla ztráta, která je denně oživována neustálou tmou, i když slunce hřeje do obličeje. Žádný čas tuto ztrátu neotupí.
Přišla změna plánů. Jak krásné by bylo žít i v této tmě alespoň pět let, jestli se tomu „život“ dá říci. Utěšování oftalmologů bylo klamné. Je to nenávratná ztráta. Nepřicházejí ani dřívější spolupracovníci, velice pomalu si zvyká rodina. Jak přijít na způsob života, který bude co nejméně závislý na rodině i jiných lidí? S odpovědí přišli nevidomí lidé, kteří mě navštívili. Objasnili, že je nutné si opakovat, co jsem dříve ovládal, ale řekli i mnohem víc: že existuje Braillovo písmo, Pichtův psací stroj, slepecká knihovna (sem patří výhoda obrovského nálezu – neomezené množství času, který mi dříve tolik chyběl). Šťastným nálezem bylo poznání se s ostatními nevidomými a jejich životními zkušenostmi.
Zjišťuji, že mohu být i prospěšný, když absolvuji kurz telefonisty. A skutečně, čtyři roky strávené v telefonní ústředně nesčetným množstvím spojených hovorů a tím získání sebedůvěry a ztráty nudy, která dříve umožňovala přístup chmurným myšlenkám. Nalezl jsem zároveň nová přátelství.
Přišly další výukové kurzy na rekondicích. Už začala hůl vyťukávat rytmus mých kroků a seznamovat okolí s mým postižením. Už to nebylo postižení naplněné pesimismem, ale naopak přiblížení se veřejnosti.
Je důležité vážit si rodinného zázemí, svých přátel a nevyhýbat se optimismu a jakékoli legraci typu pana Menšíka nebo Františka Nepila. Není nutné navštěvovat kolektivy důchodců na lavičkách nekonečně probírajících své nemoci a problémy. Je možné raději poslouchat Felixe Holzmanna nebo si s přáteli zazpívat při hudbě podobně postižených lidí.

Nalezl jsem smysluplný život, užívám si ho možná plněji, než by tomu bylo bez ztráty zraku.