Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-5

Na svět jsem si přinesla vrozenou oční vadu, ale zároveň chuť se s tou skutečností vyrovnat a hledat co ještě mohu.
Léčení vrozeného šedého zákalu nebylo před sedmdesáti pěti lety na takové úrovni jako nyní a přece jsem se dostala na druhou oční kliniku do Prahy k panu profesorovi Kurcovi, který byl tehdy vyhlášená kapacita. Následovalo několik operací a většinu dětství jsem byla hospitalizovaná na klinice. A právě tato skutečnost dala podnět k mému budoucímu povolání dětské sestry. Školu jsem absolvovala se zdravými spolužáky a zase jsem měla to štěstí, že mi učitelé i spolužáci pomáhali tam, kde jsem zrakově nestačila a navíc jsem měla výbornou paměť.
V roce 1953 byl velký nedostatek civilních sester a na odděleních byly většinou sestry řádové. Proto se pořádaly kurzy pro pomocné dětské sestry, na které pak navazovala škola práce. Kurz byl půlroční a škola práce už se absolvovala při zaměstnání. Jako diplomovaná dětská sestra jsem u malých pacientů pracovala 35 let. Když se ale poslední dva roky oční vada zhoršila natolik, že jsem neměla odvahu píchat injekce a rozdávat léky, vyšlo mi vedení nemocnice vstříc tím, že jsem měla možnost pracovat jako výchovná sestra. Mohla jsem si s malými pacienty hrát a uplatňovat své vlohy, kreslit a skládat pohádky a básničky.
Jenže: osud člověka někdy pořádně stiskne a život se zdá neveselý, a to se mi stalo před lety. Měla jsem krásné zaměstnání dětské sestry, rodinnou pohodu, šikovnou dcerku Stáňu, no prostě spokojený život. A do této pohody jako blesk z čistého nebe zasáhlo velké zhoršení zraku a plný invalidní důchod.
Co dál? Chybělo mi především povolání, které jsem milovala, a chyběl mi kontakt s lidmi. Nemohla jsem se smířit se skutečností a uzavírala se do sebe a krásně se litovala, nevycházela z domu a div nepropadala beznaději. A aby toho bylo vrchovatě, musela jsem podstoupit náročnou operaci a výsledky byly nejisté. A zase se našlo řešení. Dozvěděla jsem se, že paní Jiřinka ze Zlína sbírá veselé historky ze života zrakově postižených, které budou vycházet v sešitcích. V té době jsem si také z psího útulku přivedla fenku Majdu. Fenečka byla šikovná, udělala canisterapeutické zkoušky a začaly jsme chodit mezi staroušky a děti. A protože jsme zažívaly hodně veselých historek, začala jsem je sepisovat, posílat a tím jsem našla nový smysl života a chuť něco dělat.
Jenže po čase se ke všem neduhům přidala ještě sluchová vada. Nejdříve stačilo sluchadlo, ale během času jsem sice na něj slyšela, ale jen zvuk, slovům jsem těžko rozuměla. Odezírat nešlo, protože teď už jsem prakticky nevidomá. A zase tady byla otázka co dál? Ale i zde se našlo řešení. Našla jsem kontakt na organizaci LORM a začala za mnou dojíždět z Prahy Lenka Veverková. Její pomocí jsem vnikala do problematiky sluchově postižených, naučila se dotykovou abecedu, seznámila se s pomůckami a získala i přístroj, který mi pomáhá poslouchat a hlavně rozumět mluvenému slovu z televize i rozhlasu. Našla jsem i přátele při setkání v Praze v LORMu a hlavně se vždy těším na setkání obětavé Lenky.
I když osud člověka pořádně stiskne, vždy se řešení najde.