Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-4

Jak už to bývá, když se človíček narodí, začne si psát svoji životní pouť.
A roste a roste, objevuje nové věci: hezké, ty mu přinášejí radost a obráceně, ty nehezké, které mu radost berou.
A pak přijdou události, co nikdo nečeká – ztráta zraku, postupná ztráta sluchu. No, a teď se s tím, hochu, poper…
Svět se změní, prostor kolem nás se zmenší. Chce se nám žít, jenže bez pomoci druhých to nejde.
Co teď, človíčku?
Začni se učit. Abys porozuměl sám sobě, abys porozuměl druhým, abys porozuměl prostoru kolem sebe.
A EJHLE!
Najednou po této cestě potkávám druhého Človíčka, který mi ji usnadní, který mi odlehčí, pomůže od problémů. Jmenuje se Lorm. Něco jsem už o něm slyšel, něco málo věděl – že pomáhá hluchoslepým lidem. Teď jsem i já začal s jeho poznáváním.
A NASTALY ZMĚNY.
Zase se prostor zvětšil, otevřel a uvnitř mě se zažehlo světlo. A hřálo.
Smutné černé myšlenky se rozjasňují, znovu slyším smích, cítím radost. A taky pláč – to když někdo blízký navždycky odchází.
A ŽIVOT JDE NAJEDNOU DÁL.
Díky „mému“ Človíčku jsem poznal a dál poznávám nové věci. Už vím, co je prohánět se na tandemovém kole přírodou, lesními cestami, přes louže a kopečky, svištět dolů stráněmi a nemuset šlapat do pedálů, už vím, co jsou to překrásné turistické výlety bez ohledu na to, že někdy sejdete ze značky, už vím, jak úžasně je v zimě na běžkách, jak vypadá podzim plný barevných zázraků…
Poznal jsem a stále poznávám spoustu stejně postižených kamarádů, vzájemně si pomáháme, vyměňujeme informace.
Náš životní boj je každodenním bojem s časem a já tomu Človíčku Lormu, jeho bezvadnému kolektivu a vedení MOC A MOC děkuji!
Především za to, že mě vzal s sebou.
Za to, že mě nenechal vzadu.
Za to, že mě dokázal, že stojí za to žít, že jsem ČLOVĚK.