Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-3

Byl horký letní večer a stín lesa mě lákal k jeho návštěvě. Větve stromů se nade mnou skláněly a vlahý větřík čechral jejich zelené listy, ze kterých bylo slyšet líbezné písně ptactva. Pevně jsem uchopil bílou hůl a pomalu se vnořil do tajemného přítmí lesa. Úzká pěšina se přede mnou klikatila a já se beze strachu nořil hloub a hloub do neznáma. V šeru mi mé zbytky zraku nebyly nic platné, ale moje hůl věrně udávala směr mé výpravy. Tma houstla s každým krokem, přes to mé statečné srdce tlouklo vzrušením. Ouha, chvilka nepozornosti a cestička navždy zmizela v nenávratnu. Do mé mysli se pomalu začal vkrádat strach. Hůl jsem sevřel ještě pevněji a pomalu kráčel dál. Nitro lesa mě začalo svírat ve svých útrobách a z větví přede mnou stavělo neproniknutelnou zeď. Kořeny stromů se mi pod nohama proplétaly jako klubko jedovatých hadů. Najednou mi hůl projela do prázdna a já ucítil prudkou, palčivou bolest. Čas se zastavil! Prudký záblesk světla a já nad sebou spatřil blankytně modrou oblohu. Teplý větřík vířil jemný nažloutlý písek, který se mi dostává do vlasů, očí a pokrývá zpocenou pokožku. Skupina otroků pomocí dřevěných tyčí pomalu, pomaloučku přemisťuje obrovský kamenný kvádr. Dozorci svým neustálým křikem a práskáním biče pohánějí lidské stroje k větší rychlosti, aby honosná hrobka faraonova – pyramida byla včas dokončena. Otroci při stavbě umírají vyčerpáním, ale ti co přežijí, budou muset zaplatit svým životem, aby nevyzradili vchod do hrobky. Záblesk světla a najednou mám před očima rušné město Gýzu, kde k tropickému nebi ční vrcholy monumentálních hrobek těch nejmocnějších a nejbohatších ve své době. Mohutné sfingy jako by hlídaly okolí a velbloudi, na jejichž hřbetech se projíždějí turisté, jen umocňují atmosféru. Nový záblesk světla a já vidím hustě osídlené japonské město, kde naplno tepe život. Je srpen 1945 a lidé proudí ulicemi města Hirošimy do úřadů, obchodů a děti do svých škol. I malá japonská holčička bezelstně poskakuje cestou do školy. Najednou prudká rána a k nebi stoupá hustý hřib dýmu. Všude je oheň a kouř. Statisícové město Hirošima se mění v kopce trosek a sutin. Holčička do školy nedošla. Jen její stín byl navždy vkopírován do zbytku zdi jedné z budov. Bezejmenná holčička je jen jednou z osmdesáti tisíc obětí, které zaplatily svým životem za svržení atomové pumy. Záblesk a já vidím památník v podobě polorozbořené budovy v milionovém městě Hirošima, které se celé půlstoletí vzpamatovávalo z hrůzné události. Děti vypouštějí živé nebo papírové holubičky míru. Nový záblesk a já vidím malého chlapce choulícího se v náručí vyděšené matky. Příslušníci SS ji i ostatní ženy s plačícími dětmi ženou do sprch v koncentračním táboře Březinka. Za plotem se na ně s bezmocným smutkem ve tváři dívá skupinka vyzáblých mladých chlapců, kteří vědí, že jdou všichni na jistou smrt v plynových komorách. Záblesk a před mýma očima se objevuje památník, který je vzpomínkou něčeho, co by se nikdy nemělo opakovat. Za ostnatým drátem jsou baráky a budovy s plynovými komorami. Mrazí mě při pohledu na hromadu lidských zubů, brýlí a dětských hraček. Moderní továrna na smrt. Nový záblesk světla a já vidím zářijové slunce odrážet se od skleněných oken tyčících se mrakodrapů. Dole v ulicích světového velkoměsta New Yorku pulzuje život na plné obrátky. Nekonečné proudy aut, chodníky jsou zaplněné lidmi všech barev pleti a věku. Poklidně plynoucí život je náhle přerušen ohlušujícími ranami a výbuchy doprovázenými ohněm a oblaky dýmu. V ulicích nastává zmatek. V očích lidí se odráží otázky, děs a nejistota. Jako domečky z karet se k zemi sesouvají dvě výškové budovy světového obchodního centra. Následují informace o teroristických útocích se všemi hrůznými následky novodobé historie. Záblesk a já vidím místo zničených budov volný prostor, kde je pietní místo obětem teroristického útoku, kde se zastavují místní i turisté celého světa. Nový záblesk světla a před očima se mi najednou objevila spousta mladých zářivých hvězd a mezi nimi velká modrá planeta. Planeta Země – můj domov. Jsou různé křižovatky života a jen na nás samotných záleží, kterou cestu si zvolíme. Náš život i život jiných je posvátný dar, který musíme chránit. Planeta Země se ke mně rychle přibližovala a její modrý jas mě zcela oslepoval. Najednou se mi hlava zatočila, prudká bolest v ní pomalu ustupovala. Rychle jsem zamrkal a před mýma očima se místo modré planety objevilo množství drobných modrých kvítků. Náhle jsem si uvědomil, že vše, co jsem viděl, byl jen sen. Sen, který mi ukázal život a smrt. Vedle sebe jsem nahmatal bílou hůl, pevně jsem ji sevřel, pomalu vstal a plný dojmů kráčel hustým lesem dál a dál. Neviditelná ruka mě neomylně vedla domů, domů do bezpečí.