Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-17

Můj život byl těžký. Ne však v dětství, dokud jsem byla malá „cérka“, bylo mi moc dobře. Vyrůstala jsem v příjemném prostředí zahrnuta veškerou péči, láskou a něhou, zkrátka vším, co takové malé dítě, navíc postižené, vyžaduje a potřebuje. Vyrůstala jsem v divadle Zedka ve městě Vsetíně. Tam jsem se i narodila. Vychovávala mě vzorně babička s dědečkem. Vedli mě ke skromnosti, trpělivosti, k práci a lásce ke všemu. Nejvíce si se mnou hrával a všemu učil můj dědeček. Babička vařila a šila mi oblečení, vedla mě k čistotě a pořádku, později učila všemu, co má každá „cérka“ v životě umět. Nedělala mi žádnou úlevu, brala mě a vedla ke všemu jako zdravé dítě. Ve čtyřech letech jsem začala chodit do normální školky, dále do Sokola a hrát též i divadlo. Také jsem navštěvovala soubor Vsacánek, prý mi to tam moc šlo. Měli jsme též veškerá domácí zvířátka, o která jsem se ráda s dědečkem starala. Nejraději jsem měla psa, dlouhosrstého ovčáka Rexička, kterého pro mě dědeček perfektně vycvičil. Babičku jsem měla ráda moc, ale o něco více dědečka. Tenkráte nebyla ještě integrace, takže přišla pro mne smutná chvíle: se vším, co mi bylo tak ve Vsetíně milé, se rozloučit a nastoupit do internátní školy pro nevidomé v Brně. Pak do učňovské do Prahy a nakonec do práce na telefonní ústřednu. Pak už život šel různě dál. Bylo zle i dobře. Pokud žil dědeček s babičkou, tak jsem k nim jezdila a oni ke mně. Dědeček se dokonce naučil i slepecké písmo a psal mi dlouhé a pěkné dopisy. Štěstí jsem v lásce a manželství rozhodně nenašla. Přála jsem si a stále přeji najít takového muže, který by měl povahu, trpělivost a toleranci jako můj dědeček. Leč to se mi zatím nepodařilo. Možná ani nepodaří. Nalezla jsem ale štěstí a pochopení v LORMu: zejména v Evičce Bernardové. Také mám štěstí chlupaté. Jsou to dva vodící psi – jeden starší a jeden mladší. Ten starší Čakimek má 10let, je nemocný a vodí jen na krátké cesty, ale stále je čilý na aport, vše také rád podává a rád si hraje, ale musí stabilně užívat léky na srdíčko. A ten druhý, kterého jsem dostala minulý rok 30. prosince, se jmenuje Henri. Je smetanově bílý, moc milý, dobře vodí a Čakima má rád. A navíc jsem konečně jako další štěstí našla dobré bydlení, a sice v podnájmu a můžu zde mít oba pejsky. Takže Čakimek má klidné stáří a nemusím se s ním rozloučit. V podnájmu se cítím jako v rodině, to samé je v LORMu. Hraji divadlo, zúčastňuji se rekondičních pobytů a klubových setkání, dále mě navštěvuje pravidelně naše milá Evička, o které jsem se zmínila na začátku. Je velice milá, trpělivá, umí poradit, vše co je potřeba vysvětlit, potěšit a kam je potřeba dojet neb dovést. Ve všem se na ni bez ostychu mohu obrátit a vím, že mi v rámci své možnosti vyhoví. Mám ji moc ráda a ostatní lormáci určitě též. Při té příležitosti děkuji naší ředitelce Petrušce, že umí vybírat nám tak milé a trpělivé lidi. Jako například Borůvku, Martinu a Helenku a Zdenku, která s námi trpělivě nacvičuje divadlo a veškeré vánoční programy a besídky, zkrátka je s ní vždy legrace, je trpělivá a umí si s každým poradit. Díky Lormu mám dokonce spoustu kamarádek a přátel. Dobré lidi kolem, to je mé nalezené pravé štěstí: mít si s kým popovídat, svěřit se se smutkem, s radostí, nebýt odmítnut – to je nalezené štěstí!