Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-15

Přemýšlet o tom, co mi život vzal, nemá snad pro mne vůbec žádný smysl, protože bych veškerý můj čas musel věnovat pouhému výčtu toho všeho. Vůbec by mi to neprospělo, spíše by mi to způsobilo obrovské duševní trauma. Také bych ztratil i všechno to, co mi život dal, všechny mé další cíle a plány. S těmi ztrátami jsem se prostě musel smířit. Musel jsem se naučit žít s tím, co mi zbylo i s tím, co mi všechny ty ztráty přinesly. Ano, žít s hlubším poznáním lidské společnosti vůbec není jednoduché. A kupodivu, je toho mnohem víc, než by se dalo předpokládat. Nebýt těch ztrát, asi nikdy bych nebyl schopen dobrat se až k samé podstatě mnohých věcí, přiblížit se pochopení světa či k podstatě lidskosti, přesněji řečeno, k podstatě ušlechtilého lidství.
Co to je to ušlechtilé lidství? Nepřemýšlíme o tom, proč bychom měli pomoci člověku v ohrožení. Zabráníme střetnutí člověka s autem, pomůžeme slepému, aby nespadl do nějakého výkopu, pomůžeme mu přejít přes rušnou silnici, pomůžeme mu nalézt dveře do železničního vagónu a podobně. Zabránit neštěstí, zachránit někomu život, pomoci v nesnázích druhému člověku, to je jen jeden z mnoha dalších znaků lidskosti. Je to dar, kterým byl člověk obdařen. Tyto znaky lidskosti nás odlišily od ostatních živých tvorů. Je tedy v zájmu lidské společnosti, aby tyto znaky byly ceněny a chráněny jako jeden z nejvzácnějších darů, kterých se člověku dostalo. Hodnotit člověka podle výkonu, majetku a mocenského postavení nestačí.
V dnešním uspěchaném světě převažuje efektivita, zisk a mocenské postavení nad vším ostatním, všude slyšíme o ekonomickém růstu, hrubém domácím produktu, o trhu práce. Tomu se podřizuje vše, člověk jako osobnost a jedinečná bytost se v těch číslech, zákonech, předpisech, nařízeních a rubrikách jaksi ztrácí. Lidskost se změřit ani spočítat nedá, nedá se spočítat ani návratnost případných investic do jakési nedefinované oblasti, které se říká lidství. Člověk jako jedinečná lidská bytost se do těch výpočtů a rubrik jaksi nevešel.
Všemu, co směřuje proti lidskosti, bychom se měli bránit. Ale jakou máme šanci, narazíme-li na člověka nebo instituci, která v nás vidí pouze položku v nějaké rubrice? V této souvislosti se mi vybaví mnoho příkladů, kdy byl člověk chápán pouze jako položka v rubrice, naopak jindy zase k člověku bylo přistupováno lidsky. Můj děda Josef se dostal do starostlivé péče lékařů, kteří zjistili, že asi přechodil zápal plic a že tedy bude nutné, aby se doléčil v léčebně. Kafíčko, jedno pivo a několik cigaret denně, to se nesmí. Dědovi klesal tlak, lékaři si s ním nevěděli rady. A tak jednoho dne se děda vztyčil na posteli a padl zpět mrtev. Zastavilo se mu srdce, smrt byla k němu milosrdná. Jistě mohl žít ještě řadu let, ale předpisy a zákazy musí každý dodržovat. Docela jiný přístup k člověku jsem zažil na chirurgii jedné nemocnice. Na náš pokoj přibyl jeden také takový děda. Jenomže nejedl, neměl na jídlo chuť a nemohl do sebe nic dostat. Jednou při vizitě mu primář domlouval, ten děda mu řekl, že ví, co by pomohlo. Primář vyzvídal, tak mu děda řekl: „Pomohla by nějaká kořalka, nejlíp becherovka. Mohl bych?“ Primář se zasmál a řekl: „Když vám ji dovezou, tak můžete.“ Dovezli, děda skutečně pookřál, začal jíst. A bylo po problému, stačil trochu lidský přístup primáře. Předpis nepředpis, zákaz nezákaz.
Dosti neuvěřitelný případ nepochopení potřeb smyslově postiženého člověka se nedávno přihodil i mně. Velmi oceňuji pomoc státu i společností pomáhajících smyslově postiženým občanům. Vysokého ocenění si zasluhují nemalé příspěvky na drahé kompenzační pomůcky, celá řada projektů a programů pomáhajících postiženým občanům v jejich nelehké situaci, pomoc dobrovolníků i perfektní a vysoce odborný a lidský přístup odborných lékařů, který je na špičkové úrovni. Snad právě proto jsem byl trochu překvapen, když mi můj obvodní lékař odmítl vystavit poukázku na obyčejnou hluchoslepeckou hůl s tím, že ještě neuplynulo půl roku od napsání poslední poukázky. Bylo to před obdobím dovolených, chtěl jsem se zabezpečit pro případ úplného zničení mé již částečně opotřebené hole. Ze zkušenosti vím, jak opotřebená či znehodnocená hůl dokáže znepříjemnit nevidomému člověku život. Za ta léta, co jsem nucen používat hůl, jsem se vždy snažil hůl nějak opravit, přimontovat novou koncovou kuličku, vyztužit zlomený konec hole, hůl narovnat či izolepou všelijak poslepovat. Jednou jsem místo hole musel nějaký čas používat izolepou polepený dolní díl rybářského prutu, tedy naprosté provizórium. Že bych si dělal zásobu nových holí, to doopravdy nehrozilo, ale každý, kdo byl jednou nucen používat takovéto provizórium dobře ví, o čem je řeč. Když jsem si k lékaři přišel pro poukázku až v listopadu, sdělil mi, že to letos už nepůjde. To jsem již namítal, že mám nárok asi na dvě hole za rok. Tak mi řekl, ať se stavím koncem roku, že se zeptá na pojišťovně. Poslal jsem tedy stížnost k OLK, tajemnice OLK okamžitě požadovala, abych stížnost stáhl, že je neoprávněná. Tak jsem si stěžoval postupně u MZ, MV, MPSV, KÚ, VZP, až nakonec se mojí stížností zabývala řada úředníků a komisí. Konečný verdikt Okresní revizní lékařské komise vyzněl v tom smyslu, že můj obvodní lékař nepochybil. Mají pravdu. Obvodní lékař mi podle jakýchsi vyhlášek sice napsat poukázku na hůl může nejvýše třikrát za jeden rok, ale z toho vyplývá, že nemusí. Záleží tedy na jeho libovůli či zvůli a neochotě. Co mne však nejvíce a nepříjemně překvapilo a znechutilo, byl fakt, že se mě nezastal ani stát, ani lékařská komora. Takže si za to můžu vlastně sám, protože jsem nepochopil, jak zrádné může být jediné slovíčko „ může “, zato jsem velice dobře díky tomu pochopil, jak se nakládá s požadavky a stížnostmi občanů České republiky. Když má někdo odvahu si stěžovat, řešení se velikou oklikou vrátí nazpět do rukou těm, na které si občan České republiky stěžuje.
Komisi, která moji stížnost šetřila, stačilo prohlášení mého lékaře, že když jsem se k němu v listopadu dostavil, moje červenobílá hůl nebyla viditelně poškozena. Můj obvodní lékař má asi rentgenové oči a je tak vynikajícím odborníkem na hluchoslepecké hole, že pouhým letmým pohledem je schopen posoudit, že hůl je v naprostém pořádku, tedy že další hůl vůbec nepotřebuji. Takovéto odborníky si budou nejvíce cenit zdravotní pojišťovny a ti, kdož rozhodují, co člověk potřebuje a co nepotřebuje. Vůbec bych se nedivil, kdyby se můj obvodní lékař ocitl v nějaké významnější rozhodovací pozici, protože mít takovéhoto odborníka pouze na pozici pouhého obvodního lékaře je asi škoda.
Na závěr si kladu otázku: Kam směřuje naše společnost, když o nás bez nás rozhodují takovíto „ odborníci “?! Mne se za celou tu dobu vůbec nikdo na nic nezeptal. Jsem pouhá položka v jakési rubrice, která vlastně ani není člověkem. Že by lidmi byli jenom ti, kdož rozhodují o druhých? Ve své povýšenecké namyšlenosti si to sami o sobě pouze myslí. Co však mají společného s lidskostí, to tedy opravdu nevím.
Život mi vzal mnohé, díky tomu mi umožnil trochu jinak hodnotit člověka a lidské konání.