Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-14

V jednom malém městečku na vlakovém nádraží po půlnoci uprostřed v jarním období sedím na lavičce a myšlenkou bloumám sem a tam, proč ještě mám být v onom světě. Bylo ticho, jasná noc, tak očekávám každou chvíli, kdy vlak projede. Nic mě na tomto světě už netěšilo, a tak můj konec každou minutou se blížil. Má vzpomínka na krušné období se honila na každém kroku, a tak jsem zvolila jen jednu jedinou cestu.
Sluch jsem ztratila jako malá holčička, dětství jsem měla velmi nádherné. Pak jsem se i vdala a na svět i děti porodila. Po 15 letech docela slušné manželství, kdy moje 3 děti procházely pubertou, jsem přicházela o zrak, a to vše začalo. V nemocnici po operaci očí mi sdělili, že už nebudu jako dřív – oslepnu. Byla to pro mě velká rána a nikterak jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat – nevidět a neslyšet, to je přespříliš. Každá rada byla pro mě drahá, ale rada po boku žádná. Po pár dnech jsem měla doma nepříjemné chvíle – děti i manžel se s mou vadou nikterak nechtěli smířit, natož pomoci. Bylo to horší, než dostat facku, a tak jsem sbalila pár věcí a opustila celou rodinu, ponechala jim malý dopis na rozloučenou. Odstěhovala jsem se k otci a sestře do jiného města. Po pár měsících pobytu u nich jsem prožívala nemilé dny – velmi bolestivé – nemohla jsem se se slepotou ani smířit, učila jsem se sama, bez hole (nesměla jsem ji ani vytáhnout z pouzdra) chodit na ulici, vnímat okolí jak můj pud dovolí, ale marně, šlo to ztěžka, neznala jsem kluby, kde by mi pomohli, pomocnou ruku ani radu. Po několika dnech jsem dostala další ránu – můj nejmladší 15-ti letý syn se mi zabil. Ani na pohřeb vlastního syna jsem nesměla (manžel i děti si to nepřáli), a tak jsem se zhroutila. Čím dál tím více život mě už nebavil a ani jsem už neměla sílu žít dál, a tak jsem se do sebe uzavřela a byla i moc smutná… Nikterak jsem se nesnažila vyhledat pomoc ani radu a jen přemýšlela, jak dál žít. Cestu jsem nenašla, jen tu jednu, jedinou – skočit pod vlak.
Vlak stále nejede a tak sedím a čekám, sluchem se namáhám, kdy jej uslyším, byla jsem tak odhodlaná a zaujatá do své cesty, že jsem nevnímala jednoho náhodného člověka, který přišel až ke mně a promlouval mi do duše. Náhle jsem se ze své myšlenky trochu vytratila a poslouchala neznámého člověka, co mi říká. Rozhovor byl překvapující, mluvil o sobě a životě, měla jsem pocit, že je to kouzelný dědeček, který se objevil zčista jasna odněkud. Pozorně jsem ho naslouchala i odpověděla na jeho otázky, byl rozumný a zkušený, dal mi radu, abych to alespoň ještě zkusila, než si zvolím poslední cestu. Vlak právě přijížděl a ten kouzelný dědeček jen seděl a čekal, co bude dál, aniž by se mě dotkl či zastoupil cestu. Já seděla a sledovala, jak nákladní vlak projíždí, a pak jsem se k němu otočila, abych mu poděkovala za radu, ale on mi zmizel stejně, tak jak přišel. Já vstala a šeptem do větru mu sděluji – děkuji, já to ještě zkusím – a odešla domů.
Na jeho radu jsem druhý den zašla do města a potají si podala inzerát do Avíza. Byl stručný a pravdivý. Za pár týdnů jsem získala od několika mužů dopisy. Mezi nimi byl jeden, s kterým jsem doposud. Náhle se můj život otočil o 100 stupňů. Vše se to odehrálo tak rychle k dobrému, než jsem očekávala. Dal mi byt a sdělil, že bez hole nesmím ani na krok a abych se naučila sebeovládání, vyhledal vhodné kluby čí místa a doporučil mi, abych tam začala chodit. Učila jsem se s chutí a ráda a čím dál tím víc mě bavil svět. Učila jsem se vše, co bylo pro život nejnutnější, přítel mi radil a pomáhal, jak nejlépe to šlo a jeho děti i vnuci mi nahrazovali mou bývalou rodinu a mají mě doposud i rádi. Do klubu jsem nepřestala chodit, i když se už nic neučím, ale alespoň jsem mezi svými a je mi dobře.
Život mi hodně vzal, ale i mnoho dal, za to vděčím kouzelnému dědečkovi, kterého jsem už pak nikdy neměla šanci potkat. Vděčím i klubu, který mě připravil do života a narovnal hlavu. Také děkuji příteli, který se nestyděl mě přijmout do své náruče a podat mi tím pomocnou ruku. Dnes už nemám důvod se k té cestě vracet, a jestli by se možná vyskytl, tak dám jen na radu kouzelného dědečka, který mi řekl:
„ŽIVOT MÁŠ JEN JEDEN, A TAK NAPŘED ZKUS A PAK ČIŇ. POTOM UŽ JE POZDĚ…“