Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-10

Od dětství jsem byla nedoslýchavá, ale to mi rozhodně nebránilo těšit se jedním ze svých koníčků, sportovní kynologií, ale ani ve snu mne nenapadlo, že jednou budu potřebovat vodícího psa.
Po třinácti letech odešel na věčný odpočinek náš cvičený německý ovčák Asko, já už nechtěla žádného dalšího a ve smutku to napsala kamarádovi Zdeňkovi.
Odepsal mi: „Tak si utři slzičky a porozhlédni se po novém štěňátku!
Král je mrtev, ať žije král!“
To byl impuls, ale hlavně pro naše dcery. Okamžitě navrhovaly a vyjednávaly štěňata velkých plemen, až musel zakročit manžel.
V duchu jsem přemýšlela o vodícím psu, ale představa, že si budu muset počkat a nebudu jej smět mít odmalička a prožívat s ním jeho dětství, pubertu a lásky mne odrazovala.
Líbil se mi vždy chodský pes pro svůj temperament a přítulnost k dětem.
Na webu jsme s mladší dcerou našly inzerát na prodej štěňátek s rodokmenem, okamžitě jsme telefonovaly a dojednaly schůzku. Celá rodina se jela podívat na psí smečku.
Nádhera! Chlupatých pět kuliček a volní už jen dva pejsci, na krku modrou a červenou šňůrku… A teď kterého???
Assim byl zvědavý a přítulný, takový bohoušek mazel, což mu zůstalo dodnes.
Vzala jsem jej do náruče a dala manželovi se slovy: „Chceš dalšího chlapa do rodiny?“, což manžel kvitoval s povděkem a bylo domluveno – na Mikuláše, kdy budou mít štěňátka skoro sedm neděl, Assimka převezmeme.
To bylo radosti v celém kruhu rodiny! A na to za týden se konal vánoční klub o. s. LORM v Praze a já se chtěla pochlubit s mým novým kamarádem. Myslím, že se nám to i povedlo. Předával se z náruče do náruče a všichni obdivovali, jak prý má mechový a hebký kožíšek a Assimkovi se to očividně líbilo… Já tehdy ještě netušila, že se z něj stane psí lormák.
Bydlíme na vsi v domku, tehdy bylo mrazivé počasí a hlavně, aby se mu nestýskalo, byl s námi Assim celé vánoce doma.
Byl nejkrásnější dáreček u stromečku, který pomáhal rozbalovat další dárečky.
Máme skoro všude koberce a já jej neustále hlídala a nutila chodit ven nejen čůrat, naštěstí byl vcelku učenlivý.
Ale jakmile se vracel někdo z naší rodinné smečky domů, v náruživé radosti při vítání zůstala na zemi vždy loužička. Přišla-li návštěva, což dodnes nevíme proč, asi podle sympatie, měl vždy jeden z nich mokré boty.
Při společných procházkách jsem na něj někdy při své nevidomosti nechtěně šlápla, no nevím, kdo z nás brečel víc. Brala jsem ho do náruče, když už odmítal chodit, ale jakmile jsme se ocitli na dvorku, okamžitě pookřál a slepice lítaly dva metry vysoko, Assim jak neřízené torpédo mezi nimi.
Jednou jsem odjela na klub do Prahy, cesta na celý den, a on musel zůstat na dvoře. V autobuse jsem přemítala, co asi dělá, protože jsme jinak byli neustále spolu.
Při mém návratu byl celý šťastný a já při obhlídce dvora zjistila, že se nechtěně vykoupal v jezírku mezi lekníny, z kterých zůstala řezanka. Od té doby si zde jen smáčí tlapky.
Jezdil se mnou na pobyty a já už začala cíleně s jeho předvýchovou pravidelným docházením na cvičáky pod dohledem cvičitelů, a to nejen z výcvikového střediska v Jinonicích, odkud jsme měli zapůjčenou i psí vestičku na prezentaci.
Neustále mne ale trápilo, že se budeme muset odloučit po dobu samotného výcviku v Jinonicích, což se umocnilo při tandemovém pobytu, kdy jej nešlo vzít s sebou, a ve středisku mi nabídli, že tam může zůstat.
Pomohli jako vždy v LORMu – za námi domů přijely cvičitelky z jiného střediska a domluvily jsme se, že pokud bude pes po vyšetřeních v pořádku a bude zvládat individuální výcvik, neměl by být problém, abychom po dohodě o víkendech byli spolu.
Dnes jsem jeho cvičitelce, jejíž rodinu si Assim, a to včetně kokra Rockyho a pudla Berušky, velice oblíbil, moc vděčná.
Assimovi se dostalo a nadále dostává tolik lásky, že mu jiní můžou závidět! Při jeho závislosti na mně a na domácím prostředí a také při mých dalších zdravotních problémech jsme všechno společně zvládli včetně úspěšného zakončení zkoušky k naší oboustranné spokojenosti.
Vím, že máme pořád co zdokonalovat a nesmím mu nic odpustit, což v kruhu rodiny je někdy nadlidské úsilí, ale on si už umí rozlišit u koho si co může dovolit.
Na cesty balím raději až ráno, zkrátka by nespal, strašně rád cestuje.
A když jedeme s manželem na tandemu, má Assim za kolem zapřažené svoje vozítko, z kterého radostně vyštěkává na ostatní psy za vraty jako by jim sděloval: “Koukejte, já se vezu, heč!“
Nyní mi byl velkým pomocníkem při sněhové kalamitě, kdy mne bezpečně vyváděl a rád nás doprovází i na běžkách.
Díky jeho temperamentu nemám kdy myslet na bolístky a opravdu se nenudím.
Mám nejen kamaráda, ale i pomocníka v reflexních šatičkách, který rád doprovází svoji paničku s červenobílou holí, a při našich cestách nemáme nouzi o spousty přátel.