Příspěvek
Ročník: 2010
Kategorie: Poezie
Číslo: 2
Autor
Jméno: Olga Opavská
Typ a stupeň postižení: nedoslýchavost, praktická slepota
Dlouho – ach dlouho tu cestu hledám
a toužím po ní jít …
klopýtám – padám – zas se zvedám –
ach nenechte mě zabloudit
a pomozte mi najít tu krásu,
jež bere lidem dech –
po níž touží lid všech časů
co krásná je i po letech …
Ach kde jen se ten pramen skrývá
ach kam mám za ním jít –
jak jsou má slova zimomřivá,
když chci je vyslovit.
Snad mlčet bych raději měla –
předejít nová zklamání,
však řekni ptáku – tvá je zem celá
a nedovol mu létání.
Nemohu mlčet – musím zpívat,
když duše citem přetéká …
už nemohu dál v sobě skrývat
trýznivou bolest člověka,
jenž je jak nástroj – plný písní,
na který nikdo nehraje
však já si nové písně vysním
a až vám srdce roztaje
budu vám zpívat …
třeba s ptáky co mají hnízda pod střechou
Ať je můj nápěv ledajaký –
pro mne je věčnou útěchou
Pro mne je víc než ženám móda,
víc, než mužům zpěv motorů –
pro mne je jako rybce voda,
jak větru dálky obzorů –
jak děcku vlídné pohlazení,
když mu někdo ublíží,
jak nemocnému uzdravení,
jak vězni život bez mříží.
Pro mne je světem věčné krásy,
která mě nikdy neznudí,
kde vždycky světla nasbírám si,
kde zima tolik nestudí –
a svět se stává svatostánkem,
v němž hoří věčný plamen –
kde uragán je něžným vánkem
a srdce má i kámen.
Ach tolik bych si přála zůstat
A nevracet se raději –
Jen věrně – vroucně – krásně srůstat
se stromem věčných nadějí.