Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2008-proza-28

Tento rok pořádala organizace Lorm pobyt zaměřený na turistiku a poprvé i na cykloturistiku. Taková nabídka mne zaujala a přihlásila jsem se. Když nastal ten dlouho očekávaný den, sbalila jsem svůj batoh, oprášila staré dobré dvoukolo, které už pár roků zahálelo a s Proškovými jsem se svezla autem až do Slavonic, do Bejčkova mlýna, kde jsme byli ubytováni.
Slavonice jsou malebné městečko. Nádherné renesanční náměstí, kašna, každý domek jinak barevný a zdobený, hospůdky, cukrárna s předzahrádkou, obchůdek s mařížskou keramikou na nás dýchaly atmosférou klidu a pohody. Proto jsme si každý den volili túru nebo cyklistickou etapu tak, abychom se zde mohli zastavit a posilnit před naším návratem domů do Bejčkova mlýna. V jeho okolí byly lesy, dva rybníky a vůbec nádherná zelená krajina. Celý tento kraj je pro svou přírodní krásu nazýván Českou Kanadou.

Cykloturistický týden jsem si díky své spolujezdkyni ohromně užívala. Neujely jsme sice žádný rekord, ale k tomu jsme si vychutnaly spolu s ostatními i pěší turistiku a autobusové výlety na krásná historická místa - do Jindřichova Hradce, na hrad Landštejn a na zámek v Dačicích.

Hned první den si všichni vyzkoušeli jízdu na tandemech, neboť někteří z nás dosud neměli možnost se na takovém kole projet. Ti, kterým se cyklistika zalíbila, pokračovali v jízdách i další dny. Já jsem se na tandemování velmi těšila. Se Zdenou, mojí šoférkou, jsme se vybavily cyklistickými čelenkami, které se vzadu na hlavě uvazují na uzel. Jirka Prošek nás označil za indiánské babičky, jakoby nevěděl, že jen před kratinkým časem jsme obě oslavily teprve půl století našeho života.

Však my mu ukážeme! S velkým odhodláním jsme se zařadily do pelotonu. Naší jasnou taktikou bylo držet se Bizona a Jirky, ti vezli s sebou všechny klíče a technické vybavení pro případnou kolizi dvoukola. Zatímco my jsme si s sebou vozily jen pumpičku. Avšak Bizon, tandemista Jiřího, rozdupal okamžitě na startovací rovince kolo, takže chlapci se od nás neúměrně vzdalovali.
V jednu chvíli zavál obrovský průvan a Zdena mi to okomentovala slovy, že to právě Zuzka se svou řidičkou Evou prosvištěly kolem nás. Zuzka s obrovským sportovním odhodláním volala na svou tandemistku: „Šlapej, musíme být první!“ My jsme operativně změnily taktiku. Nejlepší je mírnější tempo a v cíli zasadit vítězný úder. S přibývajícími kilometry jsme se však čím dál více kochaly přírodou, kterou mi Zdena úžasným způsobem přibližovala. Konečně jsme si také řekly, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a byly jsme velmi spokojené. Bavilo mě užívat si tu přírodu, nasávat plnými doušky vůni jehličí i hub nebo čerstvě posečené trávy či již usušeného sena. Po určitých úsecích jsme se setkávali s ostatními a naši řidiči se skloněnými hlavami nad mapou vážně diskutovali, kudy že to pojedeme dál. Po jedné takové zastávce Dáša svého manžela pobídla slovy: „Tak Prošku, jedem!“ Já se Zdenou jsme ještě v první fázi držely s nimi krok a Zdena začala komentovat dění před námi: „Tak Prošek šlape a Dáša si na kole sedí, právě vybalila rohlík a svačí.“ A pak na nás přišly těžké chvíle. Se Zdenou jsme se rozhodly kolo do ohromného kopce vytlačit. Tedy pravda, Zdena kolo tlačila, já jsem se jen přidržovala zadního sedadla, ale udržovala jsem s ní rázný krok. Ivo se při této cestě ukázal jako ohromný džentlmen. Nejenže kolegiálně s námi šlapal ten kopec pěšky, ovšem také se odmítal držet jen tak vzadu za sedadlo, jak jsem to činila já. On pilně tlačil kolo za řidítka a vydatně tak pomáhal své tandemistce Petře.

Každý den jsme si volili jiné cíle, ale snad nejvíce mě nadchl tandemový výlet na hrad Landštejn. Tehdy s námi jeli i Danielovi s Kubíkem, nejmladším turistou našeho pobytu. Eva zůstala v podhradí hlídat naše kola a s Kubou si hrála a povídala, zatímco my ostatní jsme vstoupili do brány hradu Landštejna. Je jedním z nejstarších románských hradů u nás. Byl založen Přemyslovci již počátkem 13. století na skalnatém ostrohu v blízkosti hranic Čech, Moravy a Rakouska. Hrad pochopitelně nemá žádné vybavení interiéru, zato se dochovaly rozsáhlé mohutné hradby. Museli jsme vystoupat skrz tři majestátní brány, než jsme se ocitli na nádvoří se studnou, s hradním palácem a dvěmi věžemi. V 18. století jedna věž vyhořela a od té doby byl hrad opuštěn a chátral. Dnes je věž upravena jako rozhledna. Ohromně mě baví se toulat dávnou minulostí, dotýkat se kamenné historie a odhadovat, co se asi v té či oné komnatě odehrávalo. Nádherný byl jeden zachovalý portál. Některá místnost nám připomínala panskou síň, která mohla být svědkem důležitých politických, obchodních nebo třeba i vojenských rozhodnutí; kde paní z Landštejna měla svou komnatu i kde byla hrůzostrašná mučírna. Každý si hrad procházel individuálně. Ovšem Zdena se svým řečnickým uměním zmátla leckterého neznámého turistu, takže se za námi po chvíli plížil hlouček zvědavců. Ráda jsem se vracela na Landštejn při našem autobusovém výletu. To jsme si zase se Zdenou procházely prostory okolo hradeb. Takže tu snad nezůstalo místečka, kam by naše nohy nevkročily.

Celý týden jsme všichni putovali křížem krážem Českou Kanadou. Moc se nám tu líbilo a jedno dopoledne při bojové hře se zrodilo heslo: Na kole či pěšky my se neztratíme, do Bejčkova mlýna k Věrce zpět se navrátíme… A opravdu, i když jsme se Zdeničkou občas bloudily, nikdy jsme se úplně neztratily!A všechny ty průzkumné trasy, při kterých jsme se lehce odklonily od daného cíle, byly úžasné. Měla jsem totiž možnost poznat cesty a cestičky v krásné přírodě, které možná mnohým účastníkům tohoto pobytu zůstaly utajené. A co si může turista více přát?