Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2008-proza-25

Ovdověla jsem den před svými dvaapadesátinami. Ze šesti lidí (tři děti, nevidomá maminka, manžel a já) jsem v malém bytě, hluchá už na 70 %, s úporným tinitem) zůstala sama. Byt byl před rekonstrukcí, rozkopaný. Třetina jedné místnosti byla pokryta stavebními materiály. Pokud jsem dávala byt do pořádku a pak dělala dvě profese, abych zaplatila dluhy, neměla jsem čas na stesky. Doma jsem se vyskytovala pouze coby spící. Po manželovi jsem dědila ten byt, státní. Nic víc. Pořídili jsme ovšem třem dětem bydlení. To bylo na dva vážně nemocné lidi dost.

Pracovní zátah 340 hodin do měsíce jsem vydržela jeden a půl roku. Ještě během té doby jsem se dozvěděla o Esperantu: že je to jazyk snadný, logický a obsahuje mnoho mezinárodních slov. Přihlásila jsem se do kurzu. Jedenkrát týdně, hodinu a půl, po dva měsíce. Moc mne to bavilo a vzdor sluchovému postižení už 75 %, jsem u naší skupiny byla nejlepší. Někdo přivedl mladého Japonce. Měl obálku plnou adres. Vybrala jsem si vysokoškolačku z Ósaky, jménem Hisako. Čile jsme korespondovaly až do jejího provdání. Posílala mi krásné suvenýry.

Hned několik měsíců na to jsem prožila dva týdny dovolené v mezinárodním esperantském táboře. V mojí skupině bylo osm Čechů a osm Němců. Při zkouškách jako jediná jsem získala „Eminente kun Laudo“ (výborně s pochvalou), což mě pobídlo k dalšímu studiu.

Ta druhá moje profese byla v jídelně zaměstnanců hotelu. V hotelu byla i restaurace německá a jejich šatnářka mně vybídla, abych příležitostně, o víkendech, ubytovala kamarády těch mladých kuchařů a číšníků. Byt jsem měla jako klícku, souhlasila jsem. Přivýdělek byl vítaný.

Moje jméno i adresa byly už uvedeny v esperantském Almanachu. Přihlásili se Esperantisté se žádostmi o ubytování. Pro ně jsem se obětovala a Prahou jsem je ráda provázela. Jinak po památkách i při procházkách přírodou jsem chodívala raději sama. Nemusela jsem se zastavovat, abych tváří v tvář vyslechla, co mi společnice chce sdělit.

Přihlásila se skupina z Budapešti. Bylo jich deset, ke mně se jich vešlo šest – a já jsem vzala za vděk lehátkem. Přijížděli čtyřikrát do roka, vždy na víkend. Vozili mi až dosud pro mě neznámé prací a čistící prostředky, voňavé. Celá skupina jsme prolézali nejen Prahu, ale jezdili jsme i do jiných míst. Bylo to veselé a krásné. Pozvali mě na celý květen do Budapešti. S mojí fotkou na pas mi koupili okružní jízdenku. Jedna z nich si dala lékařem napsat termální koupele pod hotelem Géllert a darovala je mně. Jezdili jsem na dlouhé výlety, chodili po muzeích, do divadel. Byl to měsíc doslova úžasný. Brzy jsem se zorientovala a městem jsem jezdila sama. Na Pevnost, na Alžbětin ostrov do potoka s horkou termální vodou. Na jeho druhou, krásnou polovinu s velmi starými stromy, udržovanými před rozpadnutím buď vyzdívkou, nebo železnými spojkami. Uměla jsem po pořadě pojmenovat všechny mosty a mnoho zboží. Zdravit a rozloučit se, i správně číst složitou maďarskou abecedu.

Přijížděli další Esperantisté. Dva Angličané, nezávisle na sobě, přijížděli každý rok až do mých pětasedmdesáti, kdy už jsem přestala být schopna stále prát, žehlit, uklízet.
Jezdily dvě velice zbožné Polky, které jsem neměla ráda. Neohlásily se a přijely, i když jsem zrovna malovala byt.

Německá rodina z Halle se čtrnáctiletým synem, který se esperanto chtěl naučit. Christoph se stal mým kamarádem a jezdil za mnou často i do práce. Až do ukončení studií na vysoké. Jeho rodiče i sestra se s ním naučili nejen Esperanto, ale i česky. S rodinou si píšeme dosud.

Stejně stará invalidní paní z Leipzigu mi vozila kvalitní salámy z NDR. Ty mne živily, když jsem v roce 1989 škrábala a bílila byt, v němž bydlím nyní – a neměla jsem čas vařit.

Starý pán z Austrálie. Udělal si samostatný výlet Evropou. Dvě mladé Číňanky. Zavezla jsem je tehdy do Šárky, ke koupališti, neboť vládlo tropické vedro – a ony následující den tu trasu zvládly samy!

Dívka z Nového Zélandu. S nulovou znalostí Esperanta – já s nulovou znalostí angličtiny. Náramně přínosná rozmluva !

Staří manželé z Paříže, staří manželé z Drážďan, matka s dcerou z Holandska. Dva mladí Rusové: jeden z Leningradu, druhý ze Smolenska.

Elegantní paní z Ljubljany se dvěma čistokrevnýma kočkama: vyskočily, vyvenčily a šup nazpět do auta! Tato Fani mi pak telefonicky zajistila koupi vhodného pro mne sluchadla v Bělehradě. Bylo to v roce 1980 a ztráta sluchu byla 84 %. Dostala jsem příslib na 5 000 Kč, což stačilo na vše. Dojmů bylo mnoho: dobrodružná cesta nočním vlakem z Budapešti do Ljubljany. První moje jízda v pohodlí lůžkového vagonu do Bělehradu. Hrad Kolomegdan na vysoké skále nad soutoky řek Sávy a Dunaje. Prohlídku hradu nám znemožnila vichřice s lijákem. Azyl nám poskytla obyvatelka Podhradí a pozvala nás na koláče a čaj. Prohlídka města se rovněž nekonala, pro hrozivé černé mraky. Další, ničivou vichřici jsem přečkaly v hospodě u jednoho piva pro obě. Řádění živlů skončilo v noci. Pro zpřerážené stromy, sklo, plechy, střešní tašky, jsme nemohly najít cestu do našeho hotelu. Zachránil nás místní policajt a odvezl nás do hotelu.

Další cesta a další dojmy: s rodinou Fani do italské Verony. Cestou mi umožnili obdivovat noční život v Benátkách. Do Verony byli pozváni E - kamarádem Fani, na představení opery Aida. Představení trvalo od 21. hodiny do 2 hodin ráno. Prostředí a vše bylo krásné, nezapomenutelné a stálo by to za vyprávění.

Spali jsme v příjemném, přízemním domě, majetku Esperanta, ve vesničce Peshiera u Verony. Tam jsem se seznámila s majitelem soukromé cestovní kanceláře, Aldou Foa. Postěžoval si, že by chtěl vozit skupinu asi šedesáti lidí, dvakrát ročně do Prahy, ale nemůže najít levné ubytování.Slíbila jsem, že se poptám. Našla jsem a naše spolupráce trvala plných deset let. Nechtěla jsem platit, ale chtěla jsem přivážet baterie do sluchadla, hračky pro děti a módu pro snachu.

Další sluchadlo jsem koupila v Kodani, přímo v továrně, zase s pomocí E - přátel, u nichž jsme (já, syn a vnučka) spali a setkali jsme se s více Esperantisty. Tehdy byla ztráta sluchu 99,9 % a tinitus dosahoval vysokých decibelů. Tehdy jsem už i méně viděla, měla jsem vážné potíže s vysokým tlakem, srdcem i chůzí. Také s poslechem nastala velká změna. Předtím, kde byla instalována sálová indukční smyčka, jsem velmi dobře slyšela. Řadu roků to mám tak: „kdo se naučí mluvit, mluví na mne, kdo je na učení tvrdý, musí mi psát.“

Po „sametové“ se mým přátelům otevřel svět a mohli jezdit i jinam. Byla jsem celkem ráda: už mne to zmáhalo. Přesto ještě v r. 1992 přijeli manželé z Islandu a stali se mými opravdovými přáteli a hodně pro mne udělali. Poslali mi starší, ale výkonné sluchadlo a nové baterie. Ušní vložky se u nás dělaly z masy jménem Dentaflex a i voněla jako zubní pasta. Jsem léková alergička a ta masa mi dělala nevídané potíže. Při další návštěvě Prahy u příležitosti mezinárodního E-kongresu, Lovísa přivezla masu na obtisk vlastní, zde mi otisk udělala a pak mi poslala hotovou vložku. Každý druhý rok k Vánocům od nich dostávám dárkový balíček. Píšeme si o rodinách, posíláme si fotky. Dopis od nich se rovná živá voda. A píšu také, přestože už musím často sáhnout po slovníku.
Ale místní přátelé chyběli. Doslechla jsem se o založení Lormu, organizace hluchoslepých. Přihlásila jsem se. Doufala jsem, že „v tom zase zdárně pojedu.“ Jenže zdravotní podmínky mne zklamaly. Hluchota „zdárně“ přejela 100 % a „hasí“ si to dál. Na schůzi jsem neslyšela nic, chůze o dvou holích obtížná, oči ani po operaci katarakty se příliš nezlepšily, naopak, život mi „zpříjemňuje“ sítnice.

Začala série infarktů. Na schůzi jsem byla čtyřikrát a koukala na mluvící pusinky. Na procházce v rámci Prahy jsem byla dvakrát a to bylo vše. Členkou jsem dosud ráda, pomocí věstníku sleduji akce šťastnějších Lormáky a držím jim palce. S Lormem jsem v kontaktu pomocí faxu a milých terénních pracovnic.

Děkuji Esperantu, že mi umožnilo prožít pětatřicet let plného života a v poměrném dostatku.

Děkuji Lormu, že mne přijmul a je mi oporou, přestože pro něj nejsem přínosem.

A zdravím vás všechny, milí Lormáci! Držte se a vzpomeňte na mne!