Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2008-proza-20

Chtěla jsem manželovi dokázat, že se v lese vyznám a můžu na houby sama. Po konzultaci s jedním esenbákem, kam by mi doporučil jít na houby, jsme se domluvili s jedním řidičem autobusu, kde mě má vysadit.

Věděla jsem, že jsou blízko hranice s Rakouskem, ale nevěděla, na které straně. A vydala jsem se na špatnou stranu. Hub tam bylo dost a samé hřiby. Když jsem jich nasbírala plný košík, najednou se za mnou ozvalo: „Stát, ruce vzhůru“. Za mnou stáli tři vojáci, takzvaní „péessáci“. Já jsem strachy upustila košík a zvedla jsem ruce nahoru. Vykřikla jsem: „Nestřílejte, prosím vás, to je omyl!“ Jeden voják přistoupil ke mně, zvedl ten košík a rozsypané houby dal zpátky do košíku. Odvedli mě do budovy vojenského útvaru, kde mě předali veliteli hodnosti majora. Ten mi nařídil vyprázdnit kapsy a vyndat vše, co u sebe mám. Po vyprázdnění kapes zjistil, že nejsou zběh a ptal se mě, jak jsem se tam dostala. Když jsem mu to vysvětlila, tak se mě zeptal, který „esenbák“ mi tak blbě poradil. Když jsem mu řekla jméno, tak se začal smát a řekl mi: „No to se nedivím, ožralí lidé většinou radí špatně.“ Posadili mě pak do gazíku a odvezli mě na VB k nám do Hradce. Když mě ten „dobrák“ esenbák uviděl s majorem PS útvaru, tak se chytil za hlavu a vykřikl: „Ježíši, to je pěkný omyl!“ Po sepsání krátké výpovědi jsme se rozešli v dobrém. Já s košíkem hub a hlavou plnou strachu a zážitků.

Jsem ráda, že se v dnešní době můžu zatoulat i na hranice a nic se nestane. A manželovi jsem o svém dobrodružství raději nic neřekla.