Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2008-proza-12

Napíšu Vám o třech mých kamarádkách, které se mi nepoztrácely.
Ta nejdávnější se jmenuje Marta. Známe se už od školky, i když jsem chodily každá do jiné třídy. Každá třída měla své pískoviště a tak jsme vždycky poprosily soudružku učitelku, jestli si můžeme přesýpat spolu. Nějak to uteklo a časem jsme spolu začly vymetat zábavy a zkoušet kouřit – i když to vlastně jenom já. Marta si pořídila mimino půl roku po mně, takže jsme pořád na jedné lodi.
V osmé třídě jsem se seznámila s Ivou. Je taky z Otrokovic, ale poznaly jsme se na dovolené v Bulharsku. Zkoušely jsme tam noční život a málem jsme odešly ve večerních hodinách se dvěma Bulhary na pláž. Zachránily nás až maminky, které nás hledaly. Pak jsme se vídaly spíš málo a potkaly se až s kočárky. Sice jsem už bydlela v Brně, ale s dětmi jsme se začaly víc navštěvovat. Pořád je o čem mluvit a naši manželé mají radost, že můžou pít pivo ve dvou.
S Vladanou jsem se seznámila na střední škole.Vlastně jsme si zbyly, protože moje sousedka z lavice chtěla sedět s její sousedkou. Časem nám došlo, že si spolu výborně rozumíme. Po maturitě jsme obě šly na školu do Brna. Já na stavební, ona to měla o dva roky delší – architekturu. Já už jsem po škole patlala kašičky pro Ivetku, ona za mnou chodila na návštěvu a povídala něco o výkresech. Až několik let po mně si našla manžela a pořídila si dvě děti. S nadšením vyprávěla, jak ji to doma baví a že už by do práce ani nešla. Myslím, že po pár letech na mateřské ji to nadšení přechází.Tak to jsou moje nejlepší kamarádky.Mají jedno společné: když jsem začla mít zdravotní potíže, vůbec nic se mezi námi nezměnilo. Jsou to prostě super holky.

P.S. V Brně jsem si našla kamarádku Petru, která mě bere i s mým handicapem. Ale to je zase jiná historie.