Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2008-proza-10

Povím Vám o svém přátelství s mou věrnou psí kamarádkou Bellinkou.
Začalo 30. června 1997, kdy jsem si pro ni dojela do svého rodného města Prachatic. Narodila se 14. dubna téhož roku. Je to Yorkshire teriér. Malý, ale neohrožený pejsek, který se nebojí ani velkých psů.
Jely jsme domů vlakem a v Brně šalinou. Vezla jsem si ji ve velkém vypůjčeném proutěném koši. Přivezla jsem si na ni košík značně podměrečný.
Doma měla připravenou ohrádku s pelíškem a misky na jídlo a pití.
U původních chovatelů pro ni nebyla překážkou ohrádka vysoká okolo 70 cm – hravě ji překonala, tak moje 40cm pro ni byla hračkou.
Pak začalo naše soužití a dvouleté vychovávání k obrazu mému. Bylo to velmi těžké, protože Bellča je za dvou štěňat a byla dominantní a snažila si tu dominanci udržet i se mnou. Po těch dvou letech byla natolik vychovaná, že jsem se nebála ji pouštět na volno na ulici a věděla jsem, že mi nevlítne pod auto.
Když se Bellča seznámila s babičkou, hned si ji koupila a babička je v naší „smečce“ pro ni osobou číslo jedna. Já jsem na druhém místě a syn Tomáš na třetím. Dokonce zkoušela i neposlouchat, když u nás babička byla, tak jsme si to vysvětlily a dnes je to nejzlatější a nejhodnější psí společník.
Máme se rády a obě rády chodíme. Na to jak má krátké „šťoplíky“, tak je zdatná turistka – vlastně maratónec, protože stále běží.
V pěti letech měla první štěňátka, tři holky jsme spolu vychovaly. O dva roky později měla dvě holky a jednoho syna. Vzhledem k tomu, že u druhého vrhu s ní byly problémy s jídlem, jsem se rozhodla, že další mít nebude, i když na ta období moc ráda vzpomínám.
S přibývajícími problémy s očima jsem zjistila, že je i chytrá. Když jsem ji při večerním nebo v zimě při ranním venčení neviděla a pořád přivolávala, tak se naučila na mně skočit (jako by řekla: „tady jsem“). Ve dveřích do domu taky čeká dokud ji nevyhledám očima a neřeknu jí „dobrý, vidím tě“, teprve pak běží dál.
K cizím lidem je nedůvěřivá, ale moc dobře ví, že se lidi nekoušou. A tak v cizím prostředí ji mám věčně na klíně, protože se tam cítí nejbezpečněji.
Jinak se nebojí, je celkem dost zvědavá.
Jen po loňském létě respektuje velké kočky. Byla s babičkou u příbuzných v Jižních Čechách a tam ji profackoval místní velký kocour.
A bohužel se asi možná bude bát velkých psů, protože ji na letošním pobytu v Lažánkách napadl cizí labrador. Naštěstí ji jen držel na zemi, ale pro ni to určitě byl hrozný zážitek.
Doufám, že tu s námi vydrží ještě dlouho. Tito pejsci se prý mohou dožít až dvaceti let.