Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2006-proza-8

Milý pane Lorme,

dozvěděla jsem se, že budeš oslavovat své patnácté narozeniny. Já tě ale znám pouze čtyři roky. Přesto bych se chtěla s tebou podělit o pěkné zážitky, které jsem tvým prostřednictvím měla možnost prožít i objevit, i přes tak krátkou dobu, co vím, že jsi na světě.

Před třemi lety byla zahájena výuka taktilního znakového jazyka formou týdenního pobytu. Tento znakový jazyk je jazykem neslyšících, ale uzpůsoben pro hluchoslepé lidi tak, že se komunikační partneři drží za ruce; jeden znakuje a druhý znaky hmatem odečítá. Taktilní tedy znamená dotekový. O výuku jsem vlastně hned projevila zájem, protože jsem předpokládala, že naučit se taktilní znakový jazyk je dobrá věc, abych se mohla domluvit s druhými lidmi, kteří jen znakují. V tomto roce jsem spolu s Dášou začala docházet do tvého klubu, pane Lorme, kde si nás vzaly do parády Jitka s Janou a trpělivě do nás vtloukaly znaky jak se dalo. Díky děvčatům jsem objevila nového koníčka, i když odečítat z rukou, co kdo znakuje, zůstává pro mne často tvrdým oříškem. Letošní týdenní pobyt s výukou tohoto jazyka se konal v Letovicích. O výuku se opět staral tým pedagogů z katedry speciální pedagogiky v Olomouci Eva, Evka, Anička, Radka a Jirka. Také dalšími instruktory a průvodci v jedné osobě byly Zdena, Petra, Naďa, Jitka, Jana a Bára přezdívaná Borůvka. Byl to vlastně týden plný nových objevů i setkání a o nich a nejen o nich bych si s tebou teď , milý pane Lorme, chtěla vyprávět.

Už několik měsíců po neúspěšné operaci šedého zákalu mne napadala otázka: „Řekni mi, můj drsný osude, co bude, až jednou nebude ani světlo ani zvuk...?“ V Letovicích jsem byla vystavena tváří v tvář nové už ne tak drsné realitě. Najednou jsem zahlédla nové světlo přicházející v Aniččiných rukách. Na pobytu byla mou průvodkyní. Byly jsme na koupališti. Celý týden pobytu byla vedra přes 30 stupňů, a tak jsem ani na chvilku neváhala se jít vykoupat a vydala jsem se do té vodní propasti. Najednou Aniččina ruka ukázala obrubník, kterým mě upozorňovala, že zde začíná brouzdaliště a nato dvakrát špetka ruky se nad Aniččinou hlavou rozevřela a věděla jsem, to je symbol sprchy. Potom mi ruce naznačily, že stojíme u „oné vodní propasti“ nad schody a sestoupily jsme dolů. Aniččiny ruce byly neúnavné a informovaly mne tamtím směrem je hloubka metr a půl, tady je spousta lidí, musíme čtyři metry ustoupit jiným směrem a pak můžeme opět plavat, tady je tobogan a tak vodní propast získávala hranice, daný prostor i orientační body. „Je ti zima?“ „Chceš ven?“ A tak dále.... ptala se mne Anička. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že taktilní znakový jazyk není jazykem jen neslyšících, jen těch druhých, kvůli kterým jsem se o tento jazyk začínala zajímat, ale že je to i můj jazyk, můj vnitřní svět, ze kterého mi Aniččiny ruce dovolily zahlédnout ten svět vnější.

S vodou jsem měla samé krásné zážitky. Při návratu z výletu do Boskovic a Poličky jsme se zastavili na Křetinské přehradě. Vyslovila jsem přání přeplavat přehradu. Zdena, zdatný plavec, se ochotně se mnou do vody vrhla, ale diplomaticky po určité době mi řekla, že tam sedí rybáři a naháněla mě raději zpět. Asi jsme různě kroužily po hladině, ale stále mě informovala o tom z které strany je východ, ze které západ, protože mě to zajímalo a dokonce určila na můj dotaz i polohu Severky, jen jí trochu vyděsilo, že na té hladině míním setrvat do půlnoci. Bylo to úžasné plavání, nikdo se nám v cestě nepletl a mohla jsem si v klidu nasadit své tempo, aniž bych se strachovala, že do někoho narazím jako na koupališti. Zdena byla pro mne tím světýlkem na vodní ploše, zůstala pro mne krásnou Severkou a nic na tom nezměnil ani fakt, když jiný den, nic netušící Petra, k mému důvěrnému oslovení vůči Zdeně: „Moje Severko“ překvapeně zvolala: „ Jakže, moje veverko?“ Další návštěvu koupaliště jsem absolvovala s potápkou Jitkou. Ona chodí na vodní aerobic. Představ si, pane Lorme, že prý musí přeběhnout bazén, kde je voda až po bradu s rovnými chodidly tak, aby se paty nezvedly. Pokud se odrážíš ve vodě špičkami nohou, jde to s námahou, ale nějak se od místa člověk odrazí, ale patou...? Zkus si to.... no, to prostě nejde. Usoudila jsem, že takový kousek opravdu dovede pod vodou jen pod-vodnice Jitka. Petra se zase ode mne poučila, že není dobré nechávat svůj nápoj v dosahu mé pravé ruky. Koupila jsem si třetinku lahve minerálky a Petra točenou kofolu. Sedly jsme si venku ke stolku a Petra se na moment vzdálila. Já si chtěla po chvíli nalít z lahve opět trochu tekutiny. Jenže právě v dosahu byla sklenice s kofolou, široká stejně jako třetinková láhev a tak jsem do své sklenky čepovala Petřinu kofolu. Neodhadla jsem široký horní okraj kofolové sklenky a tak jsem jí nalévala nejen do sklenice, ale i na mé bílé kalhoty. Bylo vedro a tak jsem si říkala: „Nevadí, ..., ta voda mne zchladila.“ Petra, se po návratu jistě podivila, kam se poděla její kofola, ale jen taktně vyslovila: „Z těch kalhot bych ti něco setřela.“ Borůvka mi zase jiný den ukázala žehličku na vlasy. Když jsem byla mladá dívka, vždy jsem toužila mít krásné, vlnité, dlouhé vlasy rozhozené po polštáři, ale to zůstalo mým nesplnitelným přáním. Dnešní děvčata své přirozeně vlnité vlasy zase žehličkou žehlí, aby měla na polštáři rozhozené hřebíky.. Ta móda je mocná čarodějka!

A musím ti, pane Lorme, také popsat mé nejkrásnější okamžiky celého pobytu. Každé dopoledne probíhala výuka taktilního znakového jazyka. Jednou jsem byla přiřazena k Olince a jednou k Lence, které velmi rychle znakují a bylo pro mne těžké, i když své tempo zmírnily, rozpoznat, co říkají. Přesto, že jsem se docela zapotila, jsme se v poslední části výukového bloku docela dorozuměly i s pomocí Lormovy abecedy a různě opisovaných znaků. Obrovsky skromná a empatická Eva se mi stále omlouvala, že mě tímto stresovala, ale pane Lorme, to bylo naopak, já jsem měla po celou dobu radost jednak za tu příležitost s Lenkou i s Olinkou hovořit a také jsem si uvědomovala, že mluvíme naším společným jazykem. A trochu se mi hrnula slza do očí, takže jestli to Eva zahlédla, to nebylo proto, že jsem byla zahnána do „úzkých“, ale z nového objevování existence našeho vnitřního světa, kde naším zrakem a sluchem je cit. Bylo příjemné, když jsem stále více poznávala, že slova vyjádřená znaky se dají i prožívat, jak jsem to s různou intenzitou vnímala zvlášť u rukou Radky, Evky, Jirky a nakonec i u všech ostatních, nejen pedagogů a instruktorů. Znaky, předávané ruku v ruce, mi díky všem dovolily prožívat hezké okamžiky nově vnímaných setkání. Každý s jiným dílem citu předával a vkládal do znaků svůj výraz osobnosti. Je krásné objevovat něhu nebo razanci, pohodu i neklid či kultivovanost a trpělivost a hledat tak vnitřní náladu každého z nich. Sama jsem byla překvapená, co dotek rukou dokáže prozradit.

Když se týden chýlil ke konci byl ohlášen taneční večer s živou hudbou. Jirka si Mirkovi postěžoval: „To je nespravedlivé, tolik ženských tady.“ Ano, dle mého odhadu 94 procenta žen se přihlásilo na tento pobyt. Ale sedm mužů bylo opravdu sedm statečných a myslím, že je Zdena s pochopením mohla druhý den ráno omluvit z oblíbené ranní rozcvičky.

Bohužel nakonec pobytu jsem měla speciální přání odjet o den dříve a to ještě brzy ráno v 6,30 hodin z letovického nádraží, protože další den už jsem měla domluvený jiný program. Znamenalo to, že někdo z tvého týmu pane Lorme „to odnese“ a bude muset mne doprovodit. „Bude to Naďa“, dozvěděla jsem se. Říkala jsem si, určitě na poradě se rozpočítávalo: Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, na Naďu padl los. Omlouvala jsem se Nadě, že tak brzy ráno kvůli mne musí nastartovat den, ale ona se širokým úsměvem svého srdce mi sdělila, že stejně brzy ráno nemůže spát, protože jedna osoba na pokoji strašně chrápe .... , takže se velmi ráda půjde vydýchat na nádraží.

Nuže, milý pane Lorme, chtěla jsem ti vlastně těmito řádky poděkovat za práci příjemných děvčat, která v týmu máš a přidat se k řadě gratulantů. Za tu krátkou dobu co tě znám, jsem si všimla, že ve svých patnácti letech máš docela všechny trumfy mládí; nadšení pro tvůrčí práci, otevřenost pro přátelské vztahy, trpělivost, humor, víru v ideály, naději v lepší budoucnost a člověk má pocit, že přesně tu věc, o kterou projevíš zájem, ta tvoje děvčata už dávno chtěla dělat a žádná jiná věc je v tu chvíli nezajímá. Chceš-li jít nakoupit, dívky zrovna také něco potřebují koupit, chceš-li se jít projít už tak dlouho přemýšlí o procházce, chceš-li si dojít na pivo, zrovna na to pomýšlely, chceš-li přeplavat přehradu, to je hrozně baví, chceš-li brzy ráno doprovod, přesně na takovou výzvu čekají, protože jim někdo na pokoji chrápe..... A tak ti ze srdce přeji, aby sis všechny tyto hodnoty do dalších let uchoval a abys do roků své blížící se dospělosti vykročil i s velkou dávkou koření, kterého nikdy není dost, s kořením zvaného láska.

S upřímným přáním a díky …