Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2006-proza-7

Přestěhovala jsem se. Opustila jsem krásné místo se sluncem, zahradou a velkými prostory. Přestěhovala jsem se do třípodlažního domu se šerednou tmavou fasádou. I to počasí bylo nepříjemné, protože celou dobu jízdy na nové místo pršelo. Po dvou dnech, kdy jsme skončili stěhování, podívala jsem se z okna. Byl zde zelený trávník s krásnou košatou lípou a dvěma lavičkami. Sluníčko svítilo a já jsem si šla na lavičku. Dívala jsem se po řadě oken, kde jsem se měla seznámit s ostatními sousedy. Byla jsem sama, opuštěná. Dveře vedlejšího domu se otevřely a z nich vyšla malá drobná ženská postavička. Připadala mi jako skřítek a od té doby jsem ji pokládala za dobrého skřítka. Od té doby jsem ji tak nazývala. Měla krásné blond šedivé vlasy, které jsem ještě nikdy neviděla. Byly sčesané dozadu, vzadu svázané na uzel. Sahaly jí až do pasu. Nesla v ruce svetřík, který hodlala pověsit na šňůru. Nedosáhla na ni a tak jsme se seznámily. Jmenovala se Anička. Pro mne Anička – skřítek. Vyprávěla mi o svém životě, jak žila se svým manželem Františkem, jak se posléze dostali do Švédska, kde na pobřeží přejímali poštu od kurýrů. Její vyprávění nebylo plynulé, spíše úryvkovité věty. Později jsem se domyslela, že šlo v té době, pravděpodobně po 2. sv. válce o nějakou menší sabotáž. Ona s manželem měli přejímat poštu a dále ji posílat na opačnou stranu. Když se po pěti letech vrátili do Čech, přestěhovali se do malé garsonky, kde v současné době žila celých 34 let. Během té doby zemřel manžel František. Hrával jí na harmoniku její oblíbenou píseň „Andulko Šafářová“. Její vyprávění nemělo zvláštní gradaci. Bylo zcela normální, spíše mezi sněním a pravdou. Po smrti manžela se seznámila s přítelem Bohoušem. Mezi lidmi jsem zaslechla, že ji Bohouš finančně využíval, ale Anička skřítek snad o tom věděla, snad nevěděla, ale Bohouše měla ráda. V době kdy jsem se s ní seznámila jí bylo 89 let a Bohoušovi o něco méně. Sedávaly jsme spolu na lavičce, pojídaly zmrzlinu s vaječným koňakem, což byla její oblíbená pochoutka. Rok jsme spolu takto komunikovaly, až přišlo její výročí 90-ti let. To jsme na zeleném plácku patřičně oslavili. Sešli se sousedé. Pilo se, jedlo se co bylo libo. Každá dobrá věc mívá svůj špatný konec. Skončilo to velikou bouřkou, deštěm, který možná smyl spokojenost a štěstí „skřítkovi“. Podivná věc pro mne byla, že na oslavu nepřišel Bohouš. Za dva dny na to přišla Anička ke mně do bytu. Její tvář obvykle vyjadřující spokojenost, klid a celkem úsměv byla napjatá. Anička řekla, že Bohouš si k sobě nastěhoval nějakou mladší ženu a že už za Aničkou nemůže chodit. To byla pro ni velká bolest a z ní už se nikdy neprobrala. Za nějaký čas ji sousedka našla v bezvědomí v jejím bytečku. V nemocnici, kde si pobyla 3 neděle, ji poslali do ústavu do jižních Čech. Zprávy od ní jsme neměli. Nevěděli jsme kde je a co s ní je, prostě vůbec nic. Lavička, na které jsem sedávala teď sama a dívala se do jejích oken, která byla teď neustále zavřená. Za krátký čas se pak okno otevřelo a začalo stěhování. Auto odjelo, okno se zavřelo a tušili jsme, že Aničku už neuvidíme. Okolo kontejnerů ležely některé pozůstatky stěhování a pak jsem to zahlédla. Bylo to velké černé rozložité jako pták, který zemřel. Byla to harmonika Františka a Aničky. Tenkrát jsem věděla, že Anička je mrtvá. Podívala jsem se nahoru na nebe, o kterém Anička vyprávěla, že tam je velká zelená louka posetá kvítím, že tam chodí šťastní lidé, kterým nic nechybí. A řekla jsem: „Aničko, najděte tam krásnou lavičku s krásnou košatou lípou a já až vás přijdu navštívit, přinesu velikánský zmrzlinový dort a vaječný koňak. A tam si spolu pochutnáme.“

Větší skřítek