Příspěvek
Ročník: 2006
Kategorie: Próza
Číslo: 6
Autor
Jméno: Jaroslava Žáková
Typ a stupeň postižení: Nevidomý, nedoslýchavý
Byl krásný den. Šla jsem na procházku, poslouchala jsem, jak vyzpěvují ptáčci. Zastavila jsem se u potůčku a chvíli poslouchala, jak bublá. Po chvíli jsem pokračovala dál, prošla jsem zatáčkou, přešla pět retardérů a následně prošla další zatáčkou. Tam mě čekal asi 200 metrový úsek plný děr a výmolů. Jak jsem tak šla, začala mi hůl klouzat po hladkém povrchu. Po pár krocích jsem se zastavila a upřesňovala si, kde asi jsem.
V tom slyším, jak na mne volá kamarádka Jitka: „Co je, to čekáš, až tě někdo políbí?“ Odpověděla jsem: „No, to né, ale obdivuji vaši novou silnici.“
Jitka na to:“ No prosím, a to vykládáš, že nevidíš. A vidíš, že máme novou silnici.“
Na to jsem jí odpověděla: „Dřív tu byly hory, doly, teď tu máte kluziště. To přeci pozná i slepý. Ale asi to budu reklamovat, protože mi silničáři zadělali všechny orientační body.“