Další články o zajímavých osobnostech zveřejněné v časopise Doteky v období 2007 až 2012
Ranghilda Kåtaová (1. část)
* 1873, † 1947
Ranghilda Kåtaová – první hluchoslepá osoba na světě, která se naučila mluvit. Celému světu je do dneška velmi dobře známá hluchoslepá Helena Kellerová. Začátkem let 1890 se Helena Kellerová dozvěděla o hluchoslepé dívce z Norska, které se podařilo naučit mluvit. Ačkoliv se tato dívka stala ve své době slavnou, dnes o ní už jen málokdo ví.
Ranghilda Tollefsen Kåtaová byla první hluchoslepou osobou v Norsku, která získala řádné vzdělání. Navzdory skutečnosti, že byla hluchoslepou, se naučila mluvit a ve své době inspirovala Helenu Kellerovou, aby dosáhla toho samého.
Ranghilda se narodila 23. května 1873 ve východní části Norska v obci Vestre Slidre. Když jí bylo tři a půl roku, pravděpodobně následkem onemocnění spálou, přišla o zrak, sluch, čich a chuť. Ranghilda pocházela z chudé, ale údajně šťastné rodiny a byla nejstarší z 8 dětí. Až do svých 14 let žila doma.
Obrat v jejím životě nastal v roce 1887, když se o jejím osudu dozvěděl učitel Halvard Bergh. Bergh po osobním setkání s Ranghildou napsal soucitný článek o její tragické situaci, který nejprve vyšel v místním tisku a později byl publikován v jedněch nejvýznamnějších norských novinách. O měsíc později se o Ranghildě dokonce psalo i v americkém tisku.
Bergh vyprávěl, že se procházel v jednom z norských horských údolí, kde narazil na pastýřku, která jej upozornila na osud Ranghildy. Bergh se vydal za Ranghildou, kterou našel sedící v horské chatě. Našel ji tam bledou, neupravenou a neučesanou. Když jí podal nějaké drobné mince, Ranghilda na to reagovala slovy „To je strašné“. Byla to poslední slova, která Ranghilda vyslovila, když byla malá a vážně onemocněla spálou. Později to byla jediná slova, která říkala, když jí bylo smutno anebo když byla šťastná.
Článek o hluchoslepé dívce si přečetl Lars A. Havstad (1851–1913), který byl sám neslyšící a patřil k průkopníkům v oblasti vzdělávání neslyšících v Norsku. Po přečtení článku kontaktoval Bergha a doporučil mu, aby navázal kontakt s jeho švagrem, Eliasem Hofgaardem, ředitelem Institu pro neslyšící v norském městě Hamar. Hofgaard souhlasil s tím, že Ranghildu přijmou do školy. Na její vzdělávání se podařilo získat finanční podporu státu. A tak v roce 1888 odvezl tatínek dceru do Hamaru.
Byl to sám pan ředitel, Eliase Hofgaard (1856–1906), který Ranghildu ve škole učil mluvit orální metodou. Ta se v té době používala u neslyšících. Měl za to, že pro neslyšící a nevidomé děti mělo větší užitek naučit se mluvit než aby používali prstovou abecedu.
O tom, jak se Ranghilda učila mluvit a jak svým příkladem inspirovala Helenu Kellerovou, se dočtete ve 2. části příběhu, který zveřejníme v jarním čísle Doteků. Na závěr vám aspoň prozradíme, že již následující rok po přijetí do školy, když se Ranghilda setkala se slečnou Lamsonovou, učitelkou Heleny Kellerové, uměla mluvit v jednoduchých větách.
Petra Zimermanová
Ranghilda Kåtaová (2. část)
* 1873, † 1947
V předchozím čísle Doteků jsme vás seznámili s osudem norské hluchoslepé dívky, Ranghildy Kåtaové, která se jako první hluchoslepá osoba naučila mluvit a inspirovala tak Helenu Kellerovou.
Když byla 15letá Ranghilda přijata v roce 1888 do školy pro neslyšící v Hamaru, byl to sám ředitel školy, Elias Hofgaard, který se začal věnovat jejímu rozvoji řeči. Nejprve ji naučil vyslovovat písmena, potom je spojovat do slabik a nakonec jí učil vyslovovat víceslabičná slova. Teprve potom začal ke slovům připojovat význam, což bylo do té doby považováno za příliš komplikovanou hru. Hofgaard přitom ve výuce využíval orální metodu používanou u neslyšících – princip odezírání upravil do dotekové podoby – čtení řeči ze rtů. Ranghilda se naučila rozumět druhým tím, že jim během řeči pokládala svoji ruku na rty. První slova, která se naučila, byla „hodiny“, „noha“ a „stůl“. Po dobu několika dní spojoval Hofgaard slova s předměty, dokud Ranghilda nepochopila, že slova pojmenovávají věc. Potom už Ranghildě nic nebránilo v dalším rozvoji. Když se během léta roku 1889 setkala s Mary Lamsonovou, učitelkou Laury Bridgmanové a později Heleny Kellerové, uměla již hovořit v jednoduchých větách.
Ranghilda uměla psát latinkou pomocí tužky a četla z knih s reliéfním písmem. Literatura v této úpravě však byla velmi vzácná a jako učební materiál nevhodná. Hofgaard se v té době snažil vymyslet psací stroj s reliéfním písmem, který by mohl užívat jak učitel, tak žák. V této době Braillovo bodové písmo ještě nenahradilo používání latinského písma v norských školách pro nevidomé a mimo toto prostředí se o něm velmi málo vědělo. Modely nového psacího stroje stály Hofgaarda spoustu peněz a přinesly mu jenom zklamání. Jedna z učitelek Hamarského ústavu, Petra Heibergová, později vzpomíná, jak se Ranghilda naučila psát a číst v Braillově písmu. Jednoho dne se Hofgaardovi podařilo získat tabulku s abecedou bodového písma a malé psací zařízení a požádal slečnu Heibergovou, zda by to mohla vyzkoušet. Příliš nevěřil tomu, že by bodové písmo mohlo Ranghildě přinést nějaký praktický užitek, ale chtěl to aspoň zkusit. Heibergovou, jakožto nejmladší z učitelského sboru, jmenoval svojí asistentkou k výuce Ranghildy.
Ranghilda si pod vedením své mladé učitelky Braillovo písmo velmi rychle osvojila. Na své první zkušenosti s psaním v bodovém písmu Heibergová později vzpomíná: „Hofgaard byl v té době velmi zaneprázdněn jinými vynálezy a úkoly, takže neměl příliš času na dohlížení na výuku Ranghildy. Jednoho dne po výuce zaslechl, jak Ranghilda čte nahlas texty Katechismu, které před tím sám přepsal pro neslyšící žáky a které nebyly dostupné v reliéfním písmu. Byl naprosto nadšený z toho, jak rychle se Ranghilda naučila číst a psát v Braillově písmu a právě jeho texty Katechismu. Učebnice sice obsahovala spoustu chyb a oprav, ale pro Hofgaarda to byla obrovská pomoc. Ve svém až dětinském a šťastném rozpoložení z objevení tohoto prostředku komunikace mi dokonce nabídl nové kolo jako dárek. Kola byla v té době největším přáním mladých lidí v Hamaru! Od té doby se přestal Hofgaard věnovat vymýšlení psacího stroje, protože bodové písmo pro náš účel dostačovalo.“
Ranghilda byla velmi zručná a dosáhla dokonalosti ve vyšívání, stejně jako pletení a tkaní. Za několik ručních prací, které zaslala v r. 1891 na výstavu do města Skien, získala čestné uznání a dokonce si v pozdějším životě svými rukodělnými pracemi dobře přivydělávala na živobytí.
V roce 1897 ukončila své studium na škole v Hamaru, což znamenalo, že musela odejít ze školy. Její vzdělávání a další vývoj po odchodu ze školy stagnoval, nicméně Hofgaardovi se podařilo získat povolení, aby se mohla vrátit do školy a žít tam ještě několik let. Když Ranghilda odešla ze školy na trvalo, dosáhla úrovně talentované neslyšící osoby (vidoucí), což bylo do té doby považováno za nemyslitelné.
Ranghildin otec zemřel v době jejího pobytu na škole. Po odchodu ze školy se vrátila domů ke své matce. Hofgaard jí pravidelně navštěvoval až do roku 1904, kdy po nehodě na kole již nemohl cestovat. Elias Hofgaard zemřel v roce 1906. Po smrti své matky se Ranghilda přestěhovala k jedné ze svých sester a posledních 10 let svého života strávila v Ústavu pro nevidomé v Hamaru.
Zemřela 12. února roku 1947 na následky onemocnění průdušek. Lidé ji znali a popisovali jako téměř stále se usmívající a dobře naladěnou, hovornou osobu s neotřesitelnou vírou v Boha.
Petra Zimermanová
Hans Riedrich
* 1895, † 1965
Roku 1910 připravil pád na ledě patnáctiletého studenta reálného gymnázia Hanse Riedricha o zrak i sluch. V ústavu pro nevidomé v Saské Kamenici (německy Chemnitz, později známé jako Karl-Marx-Stadt) se vyučil kartáčníkem a košíkářem. Protože po vyučení na založení vlastní živnosti neměl dost peněz, byl nucen nastoupit do továrny na výrobu smetáků.
V roce 1930 pověřil mladého Hanse tehdejší Říšskoněmecký svaz nevidomých organizací péčí o hluchoslepé. Tato funkce se stala jeho životní náplní. O dva roky později (1932) začal Hans Riedrich vydávat časopis pro hluchoslepé v bodovém písmu. Dále se pustil do boje za rozšíření Lormovy dotekové abecedy, která byla tehdy ještě málo známá.
Po rozdělení Německa po druhé světové válce se Hans Riedrich rozhodl zůstat v tehdejší NDR, kde pro hluchoslepé pracoval i nadále. Za tuto prospěšnou činnost byl svého času nazýván otcem všech hluchoslepých Německa. Podle jeho návrhu byla zřízena v Rohsburku zotavovna pro nevidomé s kombinovaným zdravotním postižením. V roce 1958 bylo založeno rehabilitační a zaopatřovací středisko pro hluchoslepé v Saské Kamenici (Karl-Marx-Stadtu), což považoval za svůj největší úspěch.
Zdeněk Sedláček
Antonín Špička
* 1873, † 1947
Mezi výjimečné osobnosti péče o hluchoslepé v českých zemích nesporně patří i Antonín Špička, ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně. Stejně jako Aquina Anna Sedláčková v Hradčanském ústavu pro nevidomé se A. Špička zabýval systematickou péčí o hluchoslepé, pro které adaptoval na český jazyk německou verzi Lormovy dotekové abecedy.
Antonín Alexandr Špička se narodil dne 21. prosince 1872 v Březnici u Příbrami jako syn tesaře. Jelikož otec pocházel ze Křtin u Brna, brzy se celá rodina stěhovala zpět na jižní Moravu. Obecnou školu A. Špička navštěvoval v Doubravníku u Tišnova, později absolvoval učitelský ústav v Brně.
Po dvouletém působení v Kloboukách u Brna nastupuje v roce 1895 jako učitel do Brněnského ústavu pro nevidomé děti a mládež.
Ještě v profesi řadového učitele projevoval mimořádnou aktivitu, a to jak při vytváření speciálních učebních pomůcek pro těžce zrakově postižené žáky, tak i v teoretické oblasti, kterou později uplatnil zejména v poměrně rozsáhlé publikační činnosti.
Přes své mimořádné pedagogické dovednosti se A. Špička vždy projevoval jako člověk neobyčejně skromný. Z lásky k nevidomým a hluchoslepým dětem dovedl mnohé obětovat. V období první světové války byl přinucen svou práci v ústavu přerušit, jelikož v budově byl zřízen vojenský lazaret. V tu dobu vyučuje české a bulharské osleplé vojáky ve vídeňském ústavu a později i polské ve Lvově. Za pobytu na Haliči (Podkarpatské Rusi) se naučil rusky. Po ukončení válečných událostí neotálí a ihned se vrací do brněnského ústavu, kde se od ledna 1919 stává jeho ředitelem.
A. Špička nečerpal pouze z tehdejších tradic výchovy nevidomých, nýbrž rozvíjel další možnosti, které mu poskytovaly konkrétní situace, a snažil se z nich vytěžit maximum. S obrovským zaujetím a láskou se věnoval třem hluchoslepým chovankám ústavu. Pro ně adaptoval do českého jazyka německou verzi Lormovy dotekové abecedy. A. Špička ji vytvořil pro potřeby ústavu a pro vzájemnou lepší orientaci nevidomého společníka na ruce hluchoslepého jedince. Základním postavením obou rukou byl proto jejich neustálý kontakt. Z téhož důvodu se A. Špička rozhodl místo pouhých doteků užívat mírné stisky, a to především u obtížněji identifikovatelných hmatů. Lormova doteková abeceda se tehdy mimo brněnský ústav v českých zemích ještě příliš nerozšířila a časem se na ni zapomnělo. Obnovení se dočkala až v roce 1993, kdy byla též propracována do současné podoby.
Po několikaměsíční nemoci odchází A. Špička počátkem roku 1934 na trvalý odpočinek a uchyluje se do ústraní. Zasloužilého odpočinku si přesto užívá ještě dlouhých 24 let. Umírá dne 28. srpna 1958 ve věku nedožitých 86 let.
Antonín Alexandr Špička patří mezi nejvýznamnější osobnosti speciální pedagogiky v českých zemích. Jeho celoživotním odkazem je spojení praxe s teorií výchovy a vzdělávání těžce zrakově postižených. Ohromnou měrou bezesporu totéž platí i v případě péče o hluchoslepé děti, pro které se stal na dlouhá desetiletí nedostižným vzorem.
Zdeněk Sedláček
Převzato z Tyflopedického lexikonu (upraveno a kráceno)
Laura Bridgmanová
* 1829, † 1889
Američanka Laura Bridgmanová, chovanka světově proslulého ústavu pro nevidomé v Bostonu, je mnohými odborníky považována za jednu z prvních hluchoslepých osobností světa. V letošním roce si hluchoslepí připomínají 180. výročí narození a zároveň 120. výročí úmrtí této ženy. Přestože svůj život prožila převážně v ústavním zařízení, tento nelehký osud dokázala do značné míry překonat. Na jejím duševním rozvoji měl velkou zásluhu první ředitel bostonského ústavu Samuel Howe, který ji přijal do své osobní péče.
Laura Bridgmanová se narodila v Hannoveru v USA jako zcela zdravé dítě amerického farmáře. Počátkem třetího roku života ji postihla spála a po jejím odeznění rodiče zjistili, že děvčátko nejen nevidí, ale ani neslyší. Později lékař určil pouze nepatrný světlocit. Rodiče se po krátkém otřesu vzpamatovali a počali se malé Lauře soustavně výchovně věnovat. Ve svých třech letech se sama výborně orientovala po bytě. To bylo zajisté impulsem a zároveň důležitým pramenem mnoha konkrétních poznání, že její výchova je možná.
Těch několik málo slov, která se už dříve Laura naučila, po čase bohužel vinou absolutní ztráty sluchu ztratila. Ani rodičům se nepodařilo mluvenou řeč přenést do nové situace, zřejmě si tuto možnost či dokonce nutnost ani neuvědomili. Bylo tedy zapotřebí vyzkoušet jiné způsoby vzájemné komunikace.
Do svých osmi let byla Laura vychovávána rodiči. Matka ji vedla k ručním pracím, které byly novým podnětem konkrétního poznání. Dítě mělo zájem o manuální činnosti. Stále více chápalo, co se po něm vyžaduje. Mimoverbální domluva mezi matkou a Laurou byla sice značně primitivní, avšak účinná a pro obě strany srozumitelná.
Názornými ukázkami vzájemné komunikace mezi matkou a dítětem byly tyto příklady: Laura natáhla ruku, což znamenalo – chci jíst; pohladila si dlaň – chci namazaný chléb; pohlazení po vlasech – jsme s tebou spokojeni; dotyk na tělo – nejsme s tebou spokojeni atd. Byla to vynikající metoda, protože se Laura začala přenášet přes pouhou konkrétnost k abstrakcím, učila se myslet na vyšší úrovni, tj. zobecňovat. Tato „řeč“ v ní probouzela psychickou aktivitu podporovanou vhodným zaměstnáním.
O Lauře se náhodou dověděl ředitel ústavu pro nevidomé v Bostonu Samuel Howe, který si sám pro ni jednoho dne roku 1837 přijel. Rodiče, ač neradi, po zevrubném vysvětlení souhlasili. Vyučování probíhalo tak, že Howe na předměty pokládal papírky s názvem předmětu. Ty potom později rozstříhal na jednotlivá písmena. Úkolem Laury bylo, aby papírky skládala k jednotlivým předmětům. Zpočátku panu Howemu nešlo o skutečnou výuku čtení, nýbrž o budování asociací předmětu s obrázkem textu. Uvědomíme-li si, jak vypadala tehdejší písmena hranaté, složité bostonské latinky, nebylo to vůbec snadné.
Dalším stupněm byl úkol skládat písmena krátkých slov k určitému předmětu. Tuto fázi Howe paralelně doplňoval jakousi prstovou abecedou, o které nic nevíme. Laura v bostonském ústavu pilně a s chutí pracovala, nejraději měla pletení svetříků, které se staly jejím zdrojem obživy. Tyto pletené výrobky šly ihned na odbyt a ústav tak získával finanční prostředky, kterých bylo zapotřebí. Učení přijímala rovněž s radostí, neboť tuto činnost považovala za dětskou hru. Nedovedeme si ani představit za jak dlouho Howe docílil okamžiku, kdy si žákyně uvědomila, že může touto hrou něco někomu sdělit. Velice krásné pro rodiče bylo, když od Laury obdrželi první dopis! Nakonec uznali, že v ústavu je jí dobře a ponechali ji zde natrvalo. S tím mohl Howe jenom souhlasit, jelikož získával další cenné zkušenosti, které bylo možné později uplatnit u dalších osob s hluchoslepotou.
Zdeněk Sedláček
Převzato z Tyflopedického lexikonu (upraveno a kráceno)
Thomas Rhodes Armitage
*1824, † 1890
V minulém čísle Doteků jsme čtenářům představili francouzského vynálezce slepeckého písma Louise Brailla, od jehož narození letos uplynulo 200 let. Po Braillově předčasné smrti si tento typ písma pozvolna razil cestu mezi nevidomými nejen ve Francii, ale i po celém světě. Mezi velké osobnosti, které se zasloužily o dynamický rozvoj Braillova písma, nesporně patří také v dospělosti hluchoslepý anglický lékař Thomas Rhodes Armitage, nadšený propagátor a organizátor vzdělávání nevidomých a autor adaptace Braillova bodového písma na anglický jazyk.
Thomas Armitage se narodil roku 1824 ve staré zámožné anglické rodině v Yorkshire. Rodina se brzy po jeho narození odstěhovala do Normandie a posléze do Německa. Základní hochovo vzdělání, které získal, bylo tedy německé. Vysokoškolská studia sice mladý Thomas započal na pařížské Sorbonně, avšak doktorát z medicíny dokončil v Anglii.
V této době začal mít potíže se zrakem, zřejmě vinou atrofie sítnice. Studium musel dokonce na několik let přerušit. Usadil se jako lékař v Londýně, kde pracoval řadu let. Patřil mimo jiné k prvním propagátorům používání teploměru a studených zábalů. Během roku 1860 se však doktor Armitage pro praktickou slepotu a slábnoucí sluch vzdává svého povolání.
K nevidomým ho vlastně přivedla náhoda. Sblížil se s jedním svým londýnským pacientem, pracovníkem slepeckého spolku, kam později vstoupil i sám a poznal problémy nevidomých zblízka. Byl už takový, že nechtěl být pouhým pasivním pozorovatelem. Svou osvětovou činnost mezi nevidomými mohl organizovat proto, že byl hmotně zabezpečený rodinným jměním. Velkou pomocnicí mu byla i manželka Harriet. Vzdělávání nevidomých prosazoval formou zřizování tzv. Center v různých částech Londýna. Děti nemusely cestovat daleko a dvakrát až pětkrát týdně se shromažďovaly na určitém místě poblíž jejich bydliště, kde jim bylo poskytnuto elementární vzdělání. Potom byly přijaty do ústavu. Thomas Armitage se rovněž zasloužil o založení vyšší odborné hudební školy pro nevidomé, k čemuž ho přivedl jeho americký přítel Francis Campbell. Ředitelem školy se stal sám nevidomý Campbell, známý bojovník za práva černochů.
V Anglii i ve Skotsku vzniklo velmi mnoho návrhů na slepecké písmo, ale Thomas Armitage je po pečlivém prozkoumání za pomoci nevidomých spolupracovníků nakonec všechny odmítl. Osleplý a těžce nedoslýchavý lékař se jednoznačně postavil za písmo Braillovo, které už roku 1868 adaptoval na anglický jazyk. Jedním z důvodů jeho zájmu byla skutečnost, že ve Francii působilo hodně nevidomých hudebníků, z čehož Armitage usoudil a předpokládal, že zásluhu na tom má právě Braillova bodová hudební notace. Z jeho popudu začal rovněž roku 1868 vycházet časopis Progres, který byl jako jediný v Anglii tištěný Braillovým písmem a patřil tak mezi první svého druhu na světě. Armitage založil také Royal National Institute for the Blind (Královský národní institut pro slepé) a je i zakladatelem anglického slepeckého zkratkopisu. Jeho spis o přednostech Braillova písma byl přeložen také do němčiny. Zemřel v Irsku na následky pádu z koně jako absolutně nevidomý i neslyšící.
Zdeněk Sedláček
Oskar Picht
* 1871, † 1945
Učitel v Ústavu pro nevidomé děti v Berlíně-Steglitz, později ředitel ústavu v Bromberku a konečně v Berlíně-Steglitz Oskar Picht je znám především jako konstruktér několika typů psacího stroje Braillovým bodovým písmem. Dále byl také propagátorem vzdělávání nevidomých a organizátorem jejich společenského života.
Narodil se v Pasewalku jako syn pekaře. Jelikož toto řemeslo mělo v rodině dlouholetou tradici, předpokládalo se, že i Oskar bude pokračovatelem pekařského rodu. Brzy se však u něho projevilo mimořádné intelektuální nadání. Místo pekařského řemesla po dokončení povinné školní docházky proto mladý Oskar odchází na učitelský seminář. Po jeho absolvování (1891) působil jako učitel nejdříve v Marienthalu a od roku 1894 v pomořanském Bahnu.
V roce 1897 vstupuje do kurzu, pořádaného vedením ústavu pro nevidomé ve Steglitz u Berlína, pro přípravu učitelů, kteří se hodlají věnovat výchově a vzdělávání nevidomých. Během dvou let vnikl do problematiky natolik, že kurz absolvoval s tvůrčími záměry přispět k rozvoji přesnosti, rychlosti i kvality psaní Braillovým bodovým písmem s možností současné kontroly psaného textu, což dosavadní pomůcky neumožňovaly.
Roku 1899 nastupuje do steglitzkého ústavu jako učitel. Byla mu svěřena péče o rozsáhlou ústavní knihovnu. Stará se o soustavné rozšiřování jejích fondů. Technika opisování tradičním způsobem byla velmi nesnadná. Psaní na pražské tabulce vyžadovalo značnou námahu. Použití jiných pomůcek bylo ještě náročnější. Od začátku se proto Picht zabývá zdokonalováním svého psacího stroje, který zkonstruoval již v době dokončení speciálního kurzu (1899).
O. Picht byl iniciátorem natočení prvního filmu o životě a práci nevidomých. Později začal také využívat rozhlas, který se začal rozvíjet, k přednáškám o výchově nevidomých.
Již ve zmíněném roce 1899 rovněž spatřil světlo světa první skutečný Pichtův psací stroj pro Braillovo písmo s dosud neobvyklým řešením. Byl konstruován pro psaní oběma rukama. Patentovat si jej nechal až v roce 1901, potom následovalo dalších devět patentů, jejichž předmětem byly stroje pro stenotypisty i pro psaní běžnou latinkou. Zvláště zajímavá byla novinka z roku 1916, v této době totiž O. Picht nahradil mechanickou sílu elektromagnety. Ve dvacátých letech učinil pokus vyrobit perforováním pásku papíru automatické psaní.
V roce 1912 odchází do Ústavu pro nevidomé v Bromberku jako ředitel. Po skončení první světové války byl během roku 1920 O. Picht nucen území dnešního Polska opustit. Ještě tentýž rok je jmenován ředitelem ústavu ve Steglitz, který vedl 13 let. Po nástupu fašismu v Německu byl v roce 1933 dán z tzv. úsporných důvodů do penze. Prožil potom druhou světovou válku v ústraní. V muzeu jeho rodného městečka jsou vystaveny dva typy jeho stroje včetně pomůcky pro dorozumívání s hluchoslepými.
Josef Smýkal, Tyflopedický lexikon jmenný
(upraveno a zkráceno)
Gerrit van der Mey
* 1914, † 2002
Dne 9. června 1947 zažila univerzita v Leidenu velkou senzaci. Ten den zde byl promován na doktora přírodních věd hluchoslepý matematik Gerrit van der Mey. Pro svou rigorózní práci si zvolil téma „Výslednice algebraických pramenů“.
Gerrit van der Mey se narodil 5. ledna 1914 v Lisse. Ve čtyřech letech ztratil následkem meningitidy zrak. Na speciální škole v německém Marburgu na sebe velmi brzy upozornil svým nadáním pro matematiku a fyziku. V roce 1941 začal studovat přírodovědeckou fakultu univerzity v Leidenu. Když byla německými fašisty uzavřena, přestoupil na univerzitu v Amsterodamu, ale tu brzy postihl tentýž osud. Z těchto důvodů musel studium přerušit až do konce války. Studium nakonec absolvoval s vyznamenáním po válce.
V roce 1945 Gerrit van der Mey opětovně prodělal zápal mozkových blan a zcela ohluchl. Zároveň ztratil smysl pro rovnováhu a trvalo dlouhou dobu, než byl opět schopen sám chodit. Navzdory tomuto těžkému životnímu údělu dostudoval a po promoci nastoupil na místo ve velkém výpočetním středisku, kde se věnoval vývoji počítačových programů. Programování bylo v té době zcela nový obor, což bylo pro něj výhodou – nebyla k dispozici odborná literatura, kterou by si musel předem nastudovat. Ve své profesi dosáhl vynikajících výsledků.
Na škole v Marburgu se naučil Lormovu abecedu, pomocí které mohl komunikovat s rodinou a přáteli. Využíval také elektronického Braillova psacího stroje, který byl v té době novinkou – na klávesnici mu lidé psali svá sdělení, která byla automaticky převedena do Braillova písma. Tak se mohl opět s kýmkoli domluvit.
Gerrit van der Mey často cestoval a přednášel o svém životě i o své vědecké činnosti. V roce 1957 navštívil USA a Kanadu. Během cesty lodí přes Atlantik nemohl 2 týdny kvůli rozbouřenému moři téměř vůbec chodit vzhledem ke ztracenému smyslu pro rovnováhu. Ze stejného důvodu ovšem netrpěl mořskou nemocí jako všichni ostatní. V Americe pořádal s ostatními hluchoslepými přednáškové turné pod záštitou Nadace Heleny Kellerové. V Oválné pracovně Bílého domu se setkal i s prezidentem Eisenhowerem. Na cestě ho doprovázela jeho manželka Suzanne a kolega a celoživotní přítel Willem van der Poel. S ním posléze pracoval i na vysoké škole jako odborný asistent.
V roce 1982 obdržel rytířský řád z rukou holandské královny. O rok později zemřela jeho manželka, která mu byla vždy skvělou pomocnicí. Oženil se pak ještě jednou – se ženou, která mu po smrti ženy pomáhala. Manželství však vydrželo jen rok. Poslední roky života strávil v centru pro hluchoslepé, kde v listopadu 2002 zemřel.
Je autorem pojednání „Co mi odhalila moje hluchota“, kde píše o svých životních zkušenostech a o zrakovém a sluchovém handicapu. Celý život také hrál na piano a ani po ohluchnutí tuto schopnost neztratil. Také jeho řeč zůstala stále velmi dobře srozumitelná. Na výzkumu řeči dokonce v důchodovém věku spolupracoval s odborníky. Přes své těžké smyslové postižení prožil obdivuhodně aktivní osobní i profesní život.
Zdeněk Sedláček a Hana Dvořáková
Alice Betteridgeová
* 1901, † 1966
Alice Betteridgeová se narodila v Austrálii v Novém Jižním Walesu nedaleko Maitlandu. Když byly malé Alici dva roky, onemocněla meningitidou, kvůli níž ztratila zrak i sluch. Byla prvním hluchoslepým dítětem, které bylo v této zemi vzděláváno. Stala se učitelkou, cestovatelkou a spisovatelkou.
V této době bylo běžné, že lidé s těžkým zdravotním handicapem byli umísťováni do ústavů. To však matka Emilly a otec George nedovolili, nechtěli, aby Alice takto skončila. Proto svou dcerku přihlásili do Královského institutu pro nevidomé a neslyšící děti (RIDBC) v Sydney. Tato internátní škola patřila k těm lepším, které prosazovaly myšlenku, že s dětmi se zdravotním postižením se má zacházet stejně jako s dětmi zdravými. Ale vzhledem k tomu, že Alice v té době byla ještě příliš malá na vzdělávání (3 roky), byla po několika měsících poslána zpět domů. Do školy se Alice vrátila až v roce 1908 ve věku 7 let.
Velký význam pro její vzdělávání měla učitelka Roberta Reidová, absolventka univerzity v Sydney. Roberta měla na starosti třídu, kde bylo 13 nevidomých dětí, mezi nimi i hluchoslepá Alice. U ní zvolila způsob vzdělávání, který se právě používal u Heleny Kellerové – do její dlaně hláskovala slova, zatímco Alice si vytvářela spojení mezi hláskovanými slovy a předměty, kterých se právě v tuto chvíli dotýkala. Alice byla zvyklá na jejich rodinné farmě pobíhat venku i po domě bosa, nenáviděla jakoukoliv obuv, odmítala ji nosit i ve škole. Průlom ve vzdělání nastal až tehdy, když Roberta neustále do dlaně Aliciny ruky vyťukávala slovo „bota“, dokud dívenka jeho význam nepochopila a Robertě totéž slovo nezopakovala hláskováním do její dlaně. Právě slovo „bota“ – jako u Heleny Kellerové slovo „voda“ – otevřelo Alici bránu do nového způsobu komunikace.
Od této doby postupovala ve vzdělávání rychle. Za několik málo měsíců znala 200 podstatných jmen a několik sloves. Brzy se začala učit Braillovo písmo.
Po ukončení studia v roce 1920 zůstala na škole jako učitelka, aby pomáhala dalším postiženým dětem. Po 9 letech se však vrátila domů na farmu v Denmanu. Měla několik koníčků, kterým se intenzivně věnovala. Jedním z nich byly ruční práce, ve kterých vynikala, zejména v pletení, za které získala státní ocenění. Druhým koníčkem byla korespondence s přáteli. Díky ní se Alice seznámila i se svým budoucím manželem. Jmenoval se Will Chapman. Sám byl také hluchoslepý. Vzali se v roce 1939. Po svatbě se přestěhovali do australského Melbourne. Byli spolu jen 9 let, neboť v roce 1948 jejich lásku rozdělila Chapmanova smrt – zemřel na srdeční infarkt.
Krátce před jeho smrtí se Alice setkala s americkou hluchoslepou spisovatelkou a aktivistkou Helenou Kellerovou, která byla v tuto dobu na svém šestiměsíčním turné po Austrálii. Osudy Heleny Kellerové a Alice Betterridgeové byly v něčem podobné, zejména ve způsobu vzdělávání. Ale Helena na rozdíl od Alice byla celosvětově známá svým psaním, přednáškovou činností a vedením kampaně na vymýcení předsudků vůči vzdělávání hluchoslepých dětí.
Alice však nepatřila k těm, kteří by se drželi někde v koutě. Hodně cestovala do zámoří, patřila sem i cesta po Novém Zélandu. Také hodně psala. Zemřela v roce 1966 ve věku 65 let na rakovinu.
I když není tak známá jako Helena Kellerová, byla to velmi inteligentní a charakterní žena, která měla zásadní vliv na vzdělávání nevidomých a neslyšících děti v Austrálii. V roce 1990 byla speciální škola pro studenty s více postiženími, která byla součástí Královského institutu pro nevidomé a neslyšící děti (RIDBC) a kde se Alice vzdělávala a později pak i vyučovala, přejmenována na její počest na Školu Alice Betterridgeové.
Marta Zemanová
Klement Lukeš
* 1926, † 2000
Klement Lukeš patří bezesporu mezi nejvýraznější české nevidomé osobnosti druhé poloviny 20. století. Nebylo snad významnějšího spisovatele, výtvarníka, hudebního skladatele, ale především herce, se kterým by ho nepojilo přátelství. Stal se společensky a kulturně mimořádně aktivním a neúnavným bojovníkem za svobodu a demokracii. Kromě jiného byl členem Nadace Olgy Havlové, Výboru dobré vůle a starostou neformálního klubu Salon, ve kterém předsedal prezident republiky Václav Havel.
Narodil se jako nevidomý v Rakvicích, známé jihomoravské vinařské obci na Břeclavsku. Již od útlého dětství byl i přes absolutní ztrátu zraku obdařený nadáním komunikovat s jinými dětmi, se kterými později jako dospělý i nadále udržoval přátelské styky. Od samého počátku ho totiž vesnická mládež spontánně vtahovala do svého způsobu života a nenásilnou formou mu vtiskla základní potřebu společenské komunikace.
V roce 1934 byl přijat do Ústavu pro nevidomé v Brně, kde v tamní základní škole velmi dobře prospíval, což mu umožňovala jeho nevídaně výborná paměť. Ze školních předmětů ho nejvíce zajímal zeměpis a dějepis. Po ukončení základní školy se vyučil košíkářskému řemeslu, kterému se však nikdy nevěnoval. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze. Od padesátých let působil jako tajemník Divadelního klubu, potom pracoval na Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Po celou dobu byl úzkým spolupracovníkem Československého, později Českého rozhlasu. V roce 1961 byl zatčen a vyšetřován v souvislosti s připravovaným procesem se skupinou Lukeš a spol., za což si vysloužil zákaz veškeré kulturní a politické činnosti, vyloučení z KSČ a byl vyhoštěn z Prahy. Po nějaký čas byl zaměstnán ve výrobním družstvu invalidů, pracoval též jako ladič klavírů a věnoval se hře na klavír.
Jeho úžasná společenská přizpůsobivost, propracovaná již v dětství, mu přišla vhod, proto nezůstal nikdy osamocený. Mezi kolegy na studiích i mimo ně našel řadu přátel a známých z oblasti kultury. Tak se postupně během let jeho kontakty rozrůstaly do té míry, že se stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Ocitl se ve světě politiky, žurnalistiky, kulturních i vědeckých kruhů, lékařů a zvláště mezi umělci. Intenzivně se stýkal s herci, filmaři, spisovateli a výtvarníky.
Po roce 1989 se Klement Lukeš aktivně věnoval různým činnostem i jako důchodce. Celý život ho provázel zájem o slepecké zeměpisné mapy, především ty fyzikální, z nichž si vytvořil velice rozsáhlou sbírku. Ze svých exponátů si z hmatového hlediska nejvíce cenil zeměpisných map Fr. Urbana, brněnského tyflotechnika a tyflokartografa. Druhým jeho koníčkem byla literatura, měl totiž neuvěřitelně široký rozsah znalostí literárních děl našich i zahraničních spisovatelů.
V roce 1996, kdy oslavil sedmdesátiny, ho postihla krutá rána v podobě náhlé ztráty sluchu, který se mu později částečně vrátil v nepatrných zbytcích. Ani po ohluchnutí ve svých společenských a kulturních aktivitách nepolevil. V této době navštívil také pražský klub LORMu, zajímal se hlavně o Lormovu dotekovou abecedu.
Zemřel přesně v den svých 74. narozenin v Praze na selhání srdce. Dne 28. 10. 2000, tedy pouhých 5 dnů před smrtí, stihl Klement Lukeš při příležitosti státního svátku ještě převzít z rukou prezidenta Václava Havla vyznamenání za zásluhy o stát. Ačkoliv byl nevidomý a na sklonku svého plodného života téměř neslyšící, stal se zejména v sedmdesátých letech minulého století jedním z nejaktivnějších bojovníků proti totalitnímu režimu. S neutuchajícím elánem organizoval rovněž distribuci samizdatové literatury, kterou pro nevidomé důvěryhodné osoby natáčel též na magnetofonový pásek, a mezi prvními podepsal Chartu 77.
Zdeněk Sedláček
Julia Braceová
* 1807, † 1884
Julia Braceová se narodila 13. června 1807 v chudé rodině v Hartford County v americkém Connecticutu. Její otec John, povoláním švec, byl velmi skromný člověk a matka Rachel byla s dětmi doma. Julia měla v prvních letech svého života zcela normální dětství. Ve věku necelých pěti let byla poslána do školy, kde se bez problémů učila číst. Bylo jí poskytnuto i jednoduché náboženské vzdělání. Doma pomáhala mamince s péčí o své mladší sourozence. Když jí bylo pět let, onemocněla skvrnitým tyfem a zcela ztratila zrak a sluch. Dívenka postupně přestala mluvit. Po její dlouhé rekonvalescenci byl vytvořen systém domácích znaků, který Julia používala ke komunikaci se svými rodiči. Ale tento způsob komunikace byl založen jen na sdělení elementárních potřeb, příkazů a emocí, jako například souhlas nebo radost a jejich protiklady. Díky svému postupně získanému výbornému hmatu a neobyčejně vyvinutému čichu se bez problémů orientovala v důvěrně známém prostředí, jako byl jejich dům a otcův obchod. Naučila se tkát drobné předměty ze zbytků vyřazené kůže z tatínkovy dílny a pomáhat s jednoduchými úkony v domácnosti. Ujala se i aktivní role při výchově mladších sourozenců.
V dětství byla Julia charakterizována jako samostatné, zvídavé a divoké dítě. Než jí bylo nabídnuto místo v Ústavu pro hluchoněmé děti v Hartfordu (v současné době tento objekt funguje jako Americká škola pro neslyšící), kam se zapsala dva dny před svými 18. narozeninami, byla poslána do internátní školy pro nepostižené děti. Zde se naučila například šít a plést, ale nebylo jí umožněno dostatečné formální vzdělání, nikdo se nepokusil rozvinout její komunikační dovednosti. Až později se od neslyšících studentů a personálu Hartfordské školy naučila taktilní znakový jazyk.
I když byla jediným hluchoslepým člověkem v této škole, stala se součástí tamější školní komunity, kde poznala přátelství, ale i nenávist. Plnila své povinnosti a věnovala se hodně ručním pracím, hlavně šití a pletení. Dokázala se starat o své věci, stlala postele v ložnicích děvčat, prostírala stoly. Obvykle byla velmi milá a příjemná, i proto jí začali svěřovat péči o nemocné a stala se z ní výborná ošetřovatelka. Zároveň měla silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a řád. Byla si vědoma svých práv a dokázala je houževnatě bránit, ale také naprosto respektovala práva a přání ostatních. Měla potíže jen s abstraktním myšlením a náboženská výchova jí nic neříkala. Začala být vnímána trochu jako celebrita a často byla středem pozornosti mnoha zvědavců. Toto pravidelné přerušování jejích každodenních činností ji zřejmě otravovalo, nebála se dát najevo svou nelibost.
Samuel Gridley Howe, vychovatel z Perkinsovy školy pro nevidomé, díky seznámení s Julií Braceovou v roce 1837 začal úspěšně vzdělávat tehdy sedmiletou hluchoslepou Lauru Bridgmanovou. Po 4 letech a mnoha úspěších s Laurou se Howe vrátil do Hartfordu. Byl totiž rozhodnutý, že se pokusí Julii, i když jí bylo už 34 let, vzdělávat v anglickém jazyce. V dubnu roku 1842 nastoupila Julia jako student do Perkinsovy školy pro nevidomé.
Howeovy „experimenty“ se ukázaly méně úspěšné, než doufal, neboť Julia dávala jasně přednost komunikaci v taktilním znakovém jazyce. Po roce neúspěchu se vrátila zpět do školy v Hartfordu, kde působila až do roku 1860.
Po odchodu ze školy se Julia se svou sestrou odstěhovala do Bloomfieldu v Connecticutu, kde zemřela 12. srpna roku 1884 ve věku 77 let. Byla pohřbena v neoznačeném hrobě na hřbitově West Hill.
Marta Zemanová a Hana Dvořáková
Jack Clemo
* 1916, † 1994
Jack Clemo byl anglický básník a spisovatel, jehož literární práci ovlivňovala získaná hluchoslepota.
Narodil se 11. 3. 1916 v Cornwallu. Jeho otec byl zabit na moři na konci první světové války. Vychovávala ho matka, která na něj měla rozhodující vliv. Clemo navštěvoval vesnickou školu, ale když mu bylo 13 let, bylo jeho formální vzdělávání ukončeno, neboť začal ztrácet zrak. Úplně oslepl v roce 1955. Když mu bylo 20 let, ztratil i sluch.
Jeho literární kariéra začala tím, že svá díla publikoval nejprve v místním tisku. Literární průlom přišel až s románem „Wilding graft“ vydaném v roce 1948. Za tento román Clemo dostal cenu Atlantic Award. V roce 1949 následovala jeho autobiografie s názvem „Vyznání rebela“, díky které začal být Clemo považován za pozoruhodného a originálního spisovatele. V roce 1951 vydal svou první básnickou sbírku „Clay Verge“, za kterou získal národní uznání, a v tomtéž roce byl na festivalu v Británii oceněn literární cenou. V roce 1971 získal titul „Poet of the Clay“. V roce 1981, ve věku 65 let, dostal čestný doktorát literatury na exeterské univerzitě.
Roku 1968, ve svých 50ti letech, se seznámil s Ruth Peatyovou, s níž se oženil. Clemo byl hluboce věřící, proto byl přesvědčený, že to byla Boží vůle, aby vstoupil do manželského svazku. Manželství mu pomohlo objevit světlejší stránku života. Svou lásku k Ruth vyjadřoval právě ve svých básních, jež spolu s rozpustilými vtípky shrnoval na malých romantických kartičkách, které každý rok daroval Ruth.
Neočekávaný zvrat v jeho psaní nastal téměř na sklonku jeho života – po dvou cestách do Itálie. První cesta vedla do Benátek v roce 1987, druhá o šest let později do Florencie. V jeho poezii došlo k integrování osobního dramatu s italskou vírou, krajinou a historií.
Když mu bylo 65 let, jeho život byl dokonce i zfilmován. Byl režírován Normanem Stonem a vysílán televizní stanici BBC v roce 1981. Žádná nahrávka tohoto pořadu se však nedochovala. O několik let později byl životopis Clema vydán i v knižní verzi. Jeho portrét je umístěn také v Národní galerii v Londýně.
Jack Clemo zemřel 25. 7. ve věku 78 let ve Weymouthu.
Marta Zemanová
Cyril Axelrod
* 1942
I v tomto čísle Doteků bychom vás rádi seznámili s výjimečným člověkem z řad hluchoslepých. Ještě před tím, než vám prozradíme, o koho se jedná, pojďme se s touto osobností seznámit pomocí několika významných bodů jejího života. Narodil se jako neslyšící a začal mluvit až ve svých 9 letech. Dnes hovoří 15 světovými jazyky. Jako dítě byl vychováván v ortodoxní židovské rodině, ale později byl vysvěcen na katolického kněze. Je běloch, který se v Jižní Africe zasloužil o vzdělávání neslyšících černošských dětí. Jako chlapec se se svým otcem setkával se starými lidmi, mezi kterými byli také ti, kteří neviděli ani neslyšeli. V té době však sám netušil, že v budoucnu se sám bude potýkat s hluchoslepotou. Už jste někdy slyšeli o podobném člověku? Napadá vás, kdo by to mohl být? Představujeme vám pravděpodobně jediného činného hluchoslepého katolického kněze, pátera Cyrila Axelroda.
Cyril Axelrod se narodil jako neslyšící v rodině ortodoxních Židů v Jižní Africe v roce 1942. Vzhledem k nedostatečnému systému vzdělávání pro židovské děti byli rodiče nuceni zapsat Cyrila do katolické školy. Zatímco doma praktikoval židovské náboženství, ve škole byl vzděláván v katolické nauce. V patnácti letech se začal připravovat na dráhu rabína. Avšak v jeho duši se neustále mísila obě náboženství. Při jedné návštěvě kostela byl svědkem zjevení, které zcela kopírovalo jeho dřívější sen. Oranžové paprsky skrze okno ozářily kříž a byly pro Cyrila voláním ke katolické církvi a Bohu. Bylo rozhodnuto. Toto rozhodnutí se však nesetkalo s pochopením rodičů a matka s ním přerušila veškeré styky až do doby jeho vysvěcení v roce 1965. I přes svůj handicap vystudoval páter Axelrod psychologii a filosofii ve Spojených státech amerických. Ve věku 40 let mu byl diagnostikován Usherův syndrom. Už od dětství věděl, jaké to je žít v tichu. Ale žít v tichu a temnotě si vůbec nedokázal představit. Po nějakém čase boje sama se sebou a hledání nového smyslu života opět našel oporu v Bohu. Našel nový směr a novou sílu do práce. Odjel do Anglie, kde se začal vzdělávat v Braillově písmu a dalších technikách komunikace hluchoslepých. V roce 2000 již byl zcela nevidomý. Dodnes žije Cyril Axelrod ve Velké Británii. Kromě jeho práce mu životní energii dodává také víra. Vůně a doteky mu umožňují i nadále vnímat tajemství a zázraky božího doteku a boží přítomnosti. Víra je pro něj něco, co nelze vidět ani slyšet, ale cítit.
Cyril Axelrod začal pracovat pro komunitu neslyšících a později i hluchoslepých nejdříve v Africe a později po celém světě. Zasloužil se o vybudování školy pro neslyšící černošské děti v Jižní Africe. Musel překonat dvě největší překážky na cestě k vybudování školy. První byla politická. V této době panovalo v Jižní Africe období apartheidu, tj. režimu, při kterém běloši měli zajištěnou veškerou péči i vzdělávání. Černošské obyvatelstvo bylo utlačováno na okraj společnosti bez jakýchkoliv sociálních jistot či školství. Další překážkou bylo najít společný jazyk, ve kterém by mohly být děti vzdělávány. Děti pocházely z různých kmenů, z nichž každý má svůj vlastní jazyk. Vzdělávacím jazykem byla tedy vybrána angličtina. Předložit takovýto nápad vládě, která bez výjimek podporovala pouze bělošské obyvatelstvo, jistě chtělo spoustu odvahy. Cyril Axelrod však vytrval a založil první multirasovou školu pro vzdělávání neslyšících dětí ve městě Soweto. Později založil ubytovnu pro neslyšící lidi bez domova v Pretorii (jedno ze 3 hlavních měst Jižní Afriky). Poté co zjistil, že se mu ke ztrátě sluchu přidá také ztráta zraku, začal se věnovat problematice hluchoslepoty. Sám říká, že jeho posláním není měnit hluchoslepé, ale společnost. Ukázat společnosti, že se od sebe můžeme učit, že každý člověk má své místo a má svůj úděl, že každý člověk je užitečný a plnohodnotný. Díky svému kněžskému povolání cestuje po světě, informuje o problematice hluchoslepých, vyučuje techniky komunikace a pro mnoho lidí se stal oporou a vzorem. Pokud by vás život a práce pátera Cyrila Axelroda zaujala, máme pro vás dobrou zprávu. Brzy obohatíme naši lormáckou knihovnu právě o knížku Cyrila Axelroda: „Za světlem v tichu a tmě.“ Knížka bude k zapůjčení ve slovenském jazyce.
Slovo pátera Axelroda závěrem:
„Mnoho lidí vnímá hluchoslepotu jako něco, co je nevyslovitelné, nemyslitelné, nepředstavitelné. Pro mě se hluchoslepota stala novou životní cestou, která mi ukázala nový směr. Stala se tím nejlepším učitelem v mém životě.“
Lenka Veverková
Lex Grandia
* 1950, † 2012
„Nevydávej se tam, kudy tě povede cesta, ale vydej se tam, kde není žádné cesty, a zanechej za sebou stopu.“
Toto celoživotní motto Lexe Grandii vystihovalo i jeho vlastní životní pouť, která se k obrovskému zármutku všech lidí, kteří měli to štěstí jej osobně poznat, uzavřela 19. dubna 2012 v Aalborgu v Dánsku. Když se zpráva o úmrtí prezidenta Světové federace hluchoslepých rozletěla do všech světových stran, truchlil pro něj doslova celý svět. Všichni se ve svých vzpomínkách shodli na tom, že Lex Grandia patřil k nejvýznamnějším osobnostem ve světě hluchoslepoty. Sám hluchoslepý, bojoval celý svůj život za hluchoslepé a stal se zastáncem lidských práv. Lexova milá a velkorysá osobnost zapůsobila na každého, kdo ho poznal.
S Lexem Grandiou jsem se osobně setkala v roce 2005 ve finském měste Tampere, kde se konala 8. Světová konference Heleny Kellerové a 2. Valné shromáždění Světové federace hluchoslepých. Byla jsem zde jako průvodkyně a tlumočnice Marty Zemanové, hluchoslepé delegátky z České republiky, a setkání s Lexem na mne i Martu udělalo obrovský dojem. Jen o málokteré osobě se dá říci, že je milována a uznávána všemi, ale Lex byl přesně takový. Lex byl vynikající řečník, který své inspirující proslovy prokládal vtipem a nadhledem. Byl moudrý a současně přátelský a milý ke všem lidem – a za všechny své kvality vzbuzoval přirozený respekt.
Lex se narodil v Nizozemí v roce 1950. Narodil se předčasně, o dva měsíce dříve, a následkem toho se u něj nevyvinul dobře sluch. Koncentrovaný kyslík v inkubátoru na jednotce intenzivní péče byl příčinou slepoty. Podle všech definic se mohl označit jako hluchoslepý. Nicméně díky sluchadlům mohl docela dobře slyšet a naučit se mluvit.
Lex vyrůstal v ústavu pro nevidomé v Nizozemí, později studoval na univerzitách v Utrechtu a Amsterdamu a získal titul v oboru teologie. Také se specializoval na psychoterapii a v poradenství v nemocnicích. Svoji profesní dráhu začal tříletým projektem v roli poradce pro mladé a na částečný úvazek pracoval jako duchovní v holandské reformované církvi. Lex Grandia napsal dvě knihy zaměřené na bibliodrama a připravil několik rozhlasových pořadů věnovaných sociálním a psychologickým tématům v Nizozemí.
V organizacích se začal angažovat v roce 1979 jako regionální zástupce v národní organizaci nevidomých v Nizozemí. Později se zapojil do národní organizace hluchoslepých v Nizozemí. V roce 1992 zastupoval holandské hluchoslepé v Evropské síti hluchoslepých (EDbN), v organizaci, která na evropské úrovni sdružuje odborníky, hluchoslepé a jejich rodinné příslušníky. V roce 1994 byl zvolen předsedou Evropské sítě hluchoslepých a v roce 1995 tajemníkem této organizace.
Lex Grandia se seznámil se svojí ženou, Dánkou Ann Thestrupovou, v roce 1995 a přestěhoval se za ní do Dánska. Oba pracovali pro organzaci EDbN až do roku 2001. Lex Grandia byl rovněž členem Evropského fóra zdravotně postižených. V roce 2001, kdy byla založena Světová federace hluchoslepých (WFDB), byl zvolen jejím generálním tajemníkem a v roce 2005 byl zvolen prezidentem této organizace. Na Valném shromáždění v roce 2009 byl Lex znovuzvolen prezidentem WFDB a společně se svojí ženou Anne obdrželi ocenění za vynikající přínos a úsilí ve prospěch Světové federace hluchoslepých, což bylo podpořeno obrovským potleskem od všech delegátů.
Jako člen Mezinárodní aliance osob se zdravotním postižením (IDA), což je síť 8 mezinárodních organizací v oblasti zdravotního postižení, se velmi zapojil do návrhu Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Tomuto tématu se věnoval v letech 2003 až 2007. V letech 2007 až 2008 byl předsedou IDA, zastupující ve světě 650 miliónů osob s postižením. Během tohoto období se organizace IDA rozrostla o kontinentální organizace jako například o EDF, Asijsko – pacifickou alianci osob se zdravotním postižením, Arabskou organizaci osob se zdravotním postižením a organizaci Riadis z Latinské Ameriky. Jako předseda IDA měl možnost vystoupit se svým projevem, oslavujícím vznik Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, na půdě OSN v New Yorku a také na ženevském zasedání Rady pro lidská práva.
Součástí jeho práce, jakožto prezidenta WFDB, byla i podpora zakládání a rozvoje národních organizací pro hluchoslepé. Měl zásluhu i na založení Evropské unie hluchoslepých (EDU) v roce 2003. V říjnu roku 2009 se konalo zakládající Valné shromáždění nově vzniklé Africké federace hluchoslepých (AFDB).
Vzhledem ke své práci v mezinárodních organizacích Lex Grandia často cestoval. Organizoval tréninkové kursy a přednášel nejen ve Skandinávii, ale prakticky po celém světě. Ve vzácných chvílích volna se věnoval hře na klavír a také kamenosochařství. Lex Grandia zemřel 19. dubna v dánském Aalborgu, kde je pochován.
Svět se bez Lexe Grandii stal chudším místem, všem nám bude chybět jeho moudrost, smích a hra na piáno.
Petra Zimermanová
William Green
William Green si díky svému dlouhodobému působení na mezinárodním poli hluchoslepoty zaslouží ocenění a uznání nejen mezi odborníky. Problematice hluchoslepoty a práci s hluchoslepými se začal věnovat téměř před 40 lety. Bylo to v polovině 70. let v době, kdy děti s vrozeným syndromem zarděnek začaly vstupovat do vzdělávacího systému. Jeho první pracovní zkušenost s osobami se smyslovým postižením byla v domově pro neslyšící v Oslu v roce 1973, kde pracoval jako „otec domu“. O několik let později vedl Národní studii o potřebách hluchoslepých v Norsku. Tato práce ho přivedla do Státního národního týmu, který se zaměřoval na zvyšování povědomí, školení a rozvoj aktivit.
Williamovým koníčkem byly cizí jazyky, a tak se v roce 1981 vydal do Francie. Díky zkušenostem, které získal v oblasti hluchoslepoty v Norsku, byl srdečně přijat ve Speciálním vzdělávacím centru pro hluchoslepé ve městě Poitiers. Zde se podílel na vzdělávání zaměstnanců a práci při poskytování služeb pro dospělé a rodiny. Jeho další cesta vedla v roce 1988 do Itálie. Tentokrát do města Osimo a organizace Lega del Filo D´oro, kde opět spolupracoval se zaměstnanci a plnil funkci konzultanta.
William byl v průběhu své kariéry různými způsoby ve spojení s organizací Deafblind International či s Asociací pro vzdělávání osob s hluchoslepotou (dřívější název Deafblind International), které započalo v 80. letech. V posledních 30 letech se účastnil různých konferencí na mezinárodní i evropské úrovni, ať už jako řečník nebo člen přípravných odborných komisí. Od počátku 80. let byl také členem Mezinárodního výkonného a řídicího výboru. Podílel se tak na strategickém plánování a nominacích výboru. V roce 1999 byl zvolen viceprezidentem organizace Deafblind International a v roce 2003 byl zvolen jejím prezidentem. Prezidentem byl další dvě volební období až do roku 2011. Mimo aktivity spojené s Deafblind International se William účastnil různých konferencí v Evropě a ve světě. Mluvil o široké škále důležitých otázek, vztahujících se k osobám s hluchoslepotou, které zahrnovaly kvalitu života, dobrovolnictví, zaměstnanost, proces rozhodování, etiku, komunikaci, problematiku seniorů atd. Toto jsou však jen některé příklady hlavních aktivit, kterým se William v průběhu 40 let věnoval.
A jak vnímají práci William Greena jeho kolegové? Rodney Clark, bývalý výkonný ředitel britské organizace Sense UK a sekretář Deafblind International, označil profesionální růst Williama za obdivuhodný – z bezstarostného mladého muže se stal efektivní fundraiser, skvělý tvůrce nových projektů a úspěšný organizátor konferencí a seminářů na národní i mezinárodní úrovni. S naprostou bravurností zvládl přípravu a vedení Konference Heleny Kellerové. Vždy byl tam, kde bylo třeba. Kromě naprosto skvělého zvládnutí akce se vždy vyznačoval přátelskou povahou a vstřícností. I to je důvodem, proč ho všichni mají rádi.
Tony Best, předchozí výkonný ředitel Sense UK, označil Williama za osobu, která má perfektní schopnost spojit lidi dohromady. Dokáže odhadnout jejich společné zájmy a podporovat vzájemné kontakty. Je to člověk, který je rád s ostatními lidmi, se kterými se může podělit o své zkušenosti. William byl proto skvělá volba pro zahájení a rozvoj sítě Deafblind International v 90. letech. A právě díky Williamovu talentu a jeho práci se podařilo vytvořit širokou síť hluchoslepých, což byla jedna z hlavních funkcí Deafblind International v průběhu posledních let. Gillian Morbeyová, současná výkonná ředitelka organizace Sense UK a prezidentka Deafblind International, uvádí, že William by sám o sobě řekl, že dluží mnoho světu hluchoslepých. Že se cítí privilegovaný, protože mohl poznat mnoho lidí a procestovat mnoho zemí. Gillian Morbeyová však říká: „My všichni však víme, že za tím vším je také jeho osobní oběť, a jsme rádi, že máme Williama jako vedoucí sílu v komunitě hluchoslepých.“
Lenka Veverková
Zdroj: DbI Review 49, léto 2012
![Helen Keller [podpis]](img/osobnosti/podpis-helen-keller.png)
