Hlavní strana/Aktuality/Doteky 113 (Zima 2022)

Doteky 113 (Zima 2022)

13. 12. 2022

Teď, v prosinci, už (možná) všude kolem nás poletuje sníh, je to tady – zima. Advent. Vánoce. A také letos poslední číslo našich Doteků. Kdo rád něco ze zdravotní tématiky, najde si. Kdo nejdříve sahá po sociálně právních novinkách, nalistuje si. Hluchoslepí nejen sportují a tvoří, píší, ale i tančí. Nevidomí hrají divadlo, naši teréňáci otevírají nová Okénka, vy čtete nebo posloucháte… A spolu s námi vyslovujete své největší novoroční přání: Ať mír dál zůstává s touto krajinou!

Verze ke stažení:

Doteky č. 113 (PDF, 477 kB)
Doteky č. 113 (DOC, 296 kB)

Časopis LORM z.s., Zima 2022

Z obsahu tohoto čísla:

• Verše
• Slovo šéfredaktorky
• Zprávy z LORMu
  • 8. ročník Ceny Hieronyma Lorma už zná své vítěze
  • Hluchoslepí si na Lormolympiádě rozdělili 27 medailí! 
  • 3v1 pohledem organizátorky aneb život je změna
  • Okénko do Prahy
  • Okénko do Libereckého kraje
  • Okénko do Jihočeského kraje
• Stalo se aneb pohled z druhé strany
  • Taktilka
  • Vzpomínka (ne)sváteční
• Příspěvky čtenářů
  • 3v1 v Kralupech 
  • Stálo to za to
  • Vzkaz pražským Lormákům
  • Vánoční vzpomínání
  • Andělé mezi lidmi
  • Bude zima, bude mráz…
• Příběh
  • Kvůli takovým chvilkám to má cenu
• Právní poradna
  • Nová opatření pro zdravotně znevýhodněné
  • Žádost o příspěvek na bydlení se výrazně zjednodušila
• Zdraví
  • Transplantace rohovkového implantátu z prasečí kůže zachraňuje zrak 
  • V Olomouci vyzkoušeli nový lék proti vzácnému nádoru oka
  • Změny v očkování
• Informace
  • Hrdinky?! 
  • Mobilní audio hra od Kikiriki Games
• Cena Hieronyma Lorma 2022
  • Štěstí
  • Dětský sen
• Osobnosti ze světa hluchoslepých
  • Olga, můj svět
• Ze světa
  • Ve slovenském Zrakáči hrají nevidomí a slabozrací herci 
  • Evropský kemp pro hluchoslepé 
• Vzkazy moudrých
• Recepty

Verše

Vánoční kýč

O adventu přišel první sníh
Na chviličku
Jen tak pozlobit
Na chviličku
Kostelům věže ozdobit
A hned zas pryč

Prý takový zimní kýč

Ale jděte!
Sváteční nádhera to byla
Nic míň, nic víc
Třpytivé bílo, ticho a krásno
V rádiu něžně serenáda zněla
O lásce, zrození, Vánocích

Aby bylo jasno

Vánoce, Ježíšek, hvězdy ve sněhu
Učit se pokoře, milovat něhu
Těšit se, radovat, být všichni spolu
Jakýpak je to prosím vás kýč?!
Co to třeba taky zkusit?

Stiskněte dlaně a nechoďte pryč

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků

Slovo šéfredaktorky

Teď, v prosinci, už možná všude kolem nás leží sníh, ale já píšu zimní úvodník v říjnu, měsíci barev, které člověka berou za srdce, provokují k překonání lenosti a vyšlápnutí na nejvyšší kopce v okolí. A z nich se kochat, kochat se a zhluboka dýchat všechny ty vůně usínající přírody, nechat škádlivé sluníčko hladit tvář, plnými hrstmi nabírat tu nádheru do sebe jak savý papír, jak mořská houba. Překrásný je podzimní čas, přenádherná je naše země! Každým dnem přijde první mrazík, chlad začne neodbytně dotírat, deštík zahrádkáře dožírat, ještě není sklizeno, zazimováno, listy opadnou a jinovatka pokryje ještě nedávno pokosené trávníky. A je tady – zima. Advent. Vánoce. A také letos poslední číslo našich Doteků. Kdo rád příběhy a povídky čtenářů, počte si. Kdo raději něco zajímavého ze zdravotní tématiky, najde si. Kdo první sahá po sociálně právních novinkách, nalistuje si. Stejně tak si můžete vy, kteří jste tam byli, připomenout víkendovou mega akci 3v1, a co teprve vy, kteří jste tam tentokrát nebyli! Hluchoslepí nejen sportují a tvoří, píší, ale i tančí. Nevidomí hrají divadlo, naši teréňáci otevírají nová Okénka, členové čerstvě zvolené Dozorčí rady vyprávějí svůj Příběh, vy čtete, posloucháte, zatímco venku lehounce sněží, purpura na plotně tiše a ochotně voní a my se radujeme. A bojíme. O sebe, své milované, o všechno, co máme rádi, co tvoří náš každodenní život, o svobodu, o tu naši přenádhernou zemi a společně prosíme, ať mír dál zůstává s touto krajinou, ať nám napořád šťastné a veselé Vánoce zůstanou!

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků

Zprávy z LORMu

8. ročník Ceny Hieronyma Lorma už zná své vítěze

Tvůrčí osobnosti z řad hluchoslepých převzaly v pátek 30. září 2022 během slavnostního večera ceny za svoji uměleckou tvorbu. Vyhlášení výsledků 8. ročníku soutěže o Cenu Hieronyma Lorma proběhlo na konferenci LORM z.s. v Kralupech nad Vltavou. V literární soutěži se udělovaly hned dvě ceny – Cena odborné poroty a Cena veřejnosti. Hlavní Cenu odborné poroty za 1. místo v kategorii Poezie vyhrál František Hynek s básní Štěstí. V kategorii Próza udělila odborná porota 1. místo Martinu Hrtúsovi za literární dílo Dětský sen.
Cena veřejnosti byla udělena na základě hlasování, které probíhalo během celého měsíce srpna na webových stránkách www.lorm.cz. Největší počet elektronických hlasů od veřejnosti v kategorii Poezie získala báseň Truhlička vzpomínek, jejíž autorka Olga Pírková vyhrála 1. místo i v kategorii Próza s dílem Poslední pětiletka aneb radost a smutek, smích a pláč jdou životem dál spolu. Do elektronického hlasování se zapojilo 144 osob. Na konferenci jsme zpřístupnili všechny přihlášené básně a povídky, které si mohli návštěvníci přečíst ve zvětšeném černotisku a Braillově písmu.
Výtvarná díla zde byla rovněž vystavena a právě samotní účastníci akce rozhodli hlasováním o vítězích výtvarné soutěže. Největší počet hlasů a Cenu veřejnosti získala již v literární soutěži oceněná Olga Pírková za dílo nazvané S pohádkou jde život dál.
Olga Pírková si tedy nakonec z Kralup odvezla 3 ceny z literární soutěže a 1 cenu z výtvarné soutěže. František Hynek vyhrál u odborné poroty i veřejnosti za svoji poezii a prózu celkem 4 ceny. Miloslav Koklar se svojí básní Počkejte uspěl u odborné poroty 2. místem, u veřejnosti 3. místem. Kateřina Rathúská si z Kralup odvezla celkem 2 ceny z literární a výtvarné soutěže. Dalšími oceněnými byly Dagmar Prošková a Božena Valenová, rozdáno bylo celkem 15 cen.
Soutěž nese jméno po hluchoslepém básníkovi, filosofovi a novináři Heinrichu Landesmannovi (9. 8. 1821 – 3. 12. 1902), který z důvodu pronásledování rakousko-uherskými úřady přijal pseudonym Hieronymus Lorm. Pro vlastní potřebu si vytvořil komunikační systém – dotekovou abecedu, tzv. Lormovu abecedu, kterou dnes používají ke komunikaci hluchoslepí nejen u nás, ale také například v Německu, Belgii či Švýcarsku.
Cena Hieronyma Lorma byla pořádána už po osmé, první ročník se konal v roce 2006 při příležitosti 15. narozenin sdružení LORM. Projekt je realizován za pomoci Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. Na webových stránkách https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/nase-projekty/cena-hieronyma-lorma/ lze najít celkové výsledky soutěže i všechna vítězná literární díla. A vy, čtenáři Doteků, již od tohoto zimního čísla najdete v časopisu novou rubriku „Cena Hieronyma Lorma 2022“, ve které vám budeme postupně zveřejňovat všechna oceněná literární díla v kategorii Poezie a Próza.

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

Hluchoslepí si na Lormolympiádě rozdělili 27 medailí!

V sobotu 1. října 2022 bojovali hluchoslepí sportovci o medaile na 8. ročníku Lormolympiády ve sportovním areálu TJ Sokol v Kralupech nad Vltavou. S ohledem na chladnější počasí se letos soutěžilo v tělocvičně celkem v 6 disciplínách. V běhu na 30 metrů, skoku z místa a hodu medicinbalem soutěžili ženy a muži odděleně. Překážkový běh s trasérem, dřepy a sedy-lehy byly disciplíny smíšené.
Mezi dvěma borci z Českých Budějovic proběhl napínavý souboj, ve kterém si čtyřiatřicetiletý Marek Müller vybojoval 4 zlaté medaile, zatímco jednasedmdesátiletý Milan Koklar získal 3 stříbrné medaile. Do bojů o cenný kov se zapojili i další sportovci. Karel Schmidt a Ladislav Čureja vyhráli každý 1 zlatou a 1 bronzovou medaili, Ivo Volf vybojoval 2 bronzové. Ženy se ve smíšených disciplínách dokázaly prosadit mezi muži na 2. a 3. místech. Božena Valenová z Prahy dosáhla svými výkony celkem na 2 zlaté, 1 stříbrnou a 1 bronzovou medaili, Olga Pírková z Líchov u Sedlčan vybojovala 3 stříbrné a 1 bronzovou medaili, Olga Sarköziová z Kladna si v hodu medicinbalem mezi ženami vybojovala zlatou medaili a bronzovou získala ve smíšené disciplíně sedy-lehy. Další medaile za své sportovní výkony dostaly Kateřina Rathúská, Ana Schveiner a Milena Košťálová. Celkem se v sobotu večer během slavnostního ceremoniálu rozdalo 27 medailí.
Lormolympiáda proběhla opět v krásné atmosféře, hluchoslepí se nechali fanoušky z řad ostatních sportovců, průvodců a tlumočníků vyburcovat k vynikajícím sportovním výkonům. Máme velikou radost, že se nám daří naplňovat smysl celé soutěže, a to podporovat u hluchoslepých osob sportovního ducha, vzájemný respekt a přátelství. S medailí nebo bez, každý účastník se stal vítězem Lormolympiády!
Podmínky u jednotlivých soutěží byly přizpůsobeny hluchoslepým. Průvodci a traséři zajišťovali bezpečnost sportujících účastníků, veškeré dění měli přítomní komentované prostřednictvím mikrofonu a individuálně tlumočené do znakového a taktilního znakového jazyka a dalších komunikačních systémů, které používají osoby s hluchoslepotou.
Děkujeme paní Alici Hakenové z TJ Sokol Kralupy nad Vltavou za všechnu pomoc a spolupráci při pořádání Lormolympiády. Projekt je realizován za pomoci Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.
Další informace k Lormolympiádě i předchozím ročníkům lze získat na webových stránkách https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/nase-projekty/lormolympiada/.

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

3v1 pohledem organizátorky aneb život je změna

Obě výše uvedené tiskové zprávy i s výsledky 8. ročníku Ceny Hieronyma Lorma a Lormolympiády jsem rozeslala do médií a nechala zveřejnit na našich webových stránkách hned po akci v Kralupech v pondělí 3. října dopoledne. Jasné a stručné informace, z kterých se dozvíte vše podstatné. Čím však byla Lormolympiáda i Cena Hieronyma Lorma jiná oproti předchozím ročníkům? Jaké mimořádné situace jsme museli před akcí řešit? Proč jsem v den D = v den začátku akce byla vzhůru už od půl čtvrté od rána? Nechám vás zde znovu nahlédnout pod pokličku příprav s tím, že za ta léta bych mohla do kamene tesat organizátorskou mantru: Můžete mít vše perfektně naplánované, ale vždycky nastanou změny! A ty vás pokaždé otestují v improvizaci a schopnosti zvládat situace nenadálé. A že jich tentokrát bylo!
Obě soutěže se mnou od 1. ročníků připravuje Zdeňka Jelínková. I letošní osmé ročníky jsme spolu chystaly v podstatě rok dopředu, přípravy měly vyvrcholit akcí „3v1“ v Hotelu Sport v Kralupech od čtvrtka 29. září do neděle 2. října 2022. Vše bylo do detailu připraveno, průvodci-tlumočníci domluveni, medaile vyrobeny, ceny pro vítěze umělecké soutěže doručeny, diplomy vytištěny, domluven doprovodný program, muzikant na sobotní večer objednán, s kuchařem domluven jídelníček včetně 6 druhů různých diet, do hotelu zasláno několik verzí seznamu účastníků s rozpisem pokojů, jak se nám z důvodu nemocí postupně odhlašovali přihlášení klienti. Tohle všechno se děje a je více méně standardní při organizaci vícedenní akce, tedy nic neobvyklého.
Pak nám ale covid-19 doslova na poslední chvíli skolil hned 3 spolupracovníky z týmu. Ve středu 21. září podvečer mi volá jihočeská „terénka“ Jana Radová, která kromě role průvodkyně-tlumočnice měla být ve Volební komisi 13. Valné hromady LORMu. Jana se sice po pár dnech už cítí zdravá, ale test jí v úterý 27. 9. vychází pozitivní, takže zpátky do karantény. V neděli 25. 9. ráno mi do mobilu pípne zpráva od Zdeňky Jelínkové o začínající nemoci, která se bohužel v následujících dnech rozjíždí. Zdeňka měla v Kralupech zastávat hned několik rolí: spoluorganizátorka celé akce, moderátorka při oceňování vítězů Ceny Hieronyma Lorma a čtení všech vítězných děl, spoluorganizátorka a hlavní mozek Lormolympiády (jak na místě postavit, seřadit a otestovat jednotlivé sportovní disciplíny a jak to celé příjemně, rychle a přitom v pohodové atmosféře odřídit, máme na to jen 3 a půl hodiny). A kromě toho všeho měla být Zdeňka předsedkyní 13. Valné hromady LORM z.s. Od neděle 25. září proto řeším se členy Výkonné rady nové složení volebních orgánů 13. Valné hromady, chybí nám na celou akci jeden průvodce za terénku Janu, naštěstí je ještě v rezervě stávající předseda Pavel Nepraš, ufff. Vše ostatní přebírám já, roli moderátora Lormolympiády si má letos poprvé vyzkoušet „teréňák“ Václav Skalický, to zvládneme. V úterý 27. září odesílám do hotelu další verzi seznamů, tisknu aktualizované dokumenty, předseda Pavel Nepraš nakládá na Újezdě část potřebných věcí do auta, protože do služebního auta se nám určitě vše, včetně indukční smyčky, nástěnek na výstavu atd., nevejde. Ve středu 28. září o státním svátku připravuji na dálku s nemocnou Zdeňkou harmonogram Lormolympiády v tělocvičně a raději vše sepisuji podrobně: detailní pravidla jednotlivých disciplín a jejich pořadí v tělocvičně, vše, co má Zdeňka v hlavě a sype běžně z rukávu. Kdo z přítomných zdravých průvodců nám tam bude k dispozici jako trasér při bězích, kdo bude měřit, kdo bude hlavní rozhodčí místo Zdeny, Václav bude moderovat, já fotit a vše hlídat, zvládneme to. Dále se Zdeňkou a Evou Souralovou ladíme vyhlášení výsledků Ceny Hieronyma Lorma, Eva se s pečlivostí profesionála připravuje na tlumočení ve znakovém jazyce, se Zdenou vymýšlíme, kdo bude číst vítězná díla, volba padá na mne s Václavem. O půlnoci jdu spát s pocitem, že je vše připraveno a snad se už nic nezmění. Budíček nastavuji na šestou, jsem téměř zabalená, ráno už jen dobalit pár drobností, dojet na devátou do kanceláře, kolem půl jedenácté nás Václav společně se členkou a dobrovolnicí Magdalenou Radovnickou naloží i se všemi věcmi do služebního auta, abychom v hotelu byli i s přípravným týmem do 12. hodiny, další členka týmu Hanka Dvořáková má dojet do Kralup před polednem vlakem. Plán je vše na místě nachystat a dojednat v hotelu i na sportovišti do příjezdu účastníků před večeří.
V noci ve 3:18 ráno mne vzbudí pípnutí zprávy od Václava Skalického, ve zprávě je pozitivní výsledek testu na covid-19 a velká omluva od Václava! No nedá se nic dělat, na řešení mi moc času nezbývá! O půl čtvrté ráno si vařím ten den první kávu a procházím abecedně všechny kontakty v mobilu, které od sedmi do půl desáté začnu obvolávat. Potřebujeme minimálně 1 průvodce od čtvrtku do neděle a na sobotní dopoledne moderátora na Lormolympiádu. V mezidobí opět aktualizuji seznamy pro hotel a k jednotlivým akcím, nasedám do taxíku, v kanceláři jsem již před půl osmou. Už v taxíku začínám obvolávat všechny, o kterých vím, že když můžou, tak rádi pomůžou. Magda Radovnická mi přijíždí na pomoc s tiskem a kompletací všech nově aktualizovaných seznamů a podkladů. Karolíně Veselé, terénce z Prahy, se nemohu od sedmé ráno dovolat (měla přijet do Kralup až kolem třetí odpoledne). Potřebuji, aby přijela do kanceláře do půl jedenácté a odvezla nás se všemi věcmi služebním autem místo Václava. Ověřuji si raději, kolik by stála cesta taxíkem, má to řešení. Naštěstí se mi Karolína kolem deváté ozývá, rychle se balí, venčí psa, bere taxíka a přijíždí na Újezd, kde mezitím s Magdou kompletujeme. Já v mezidobí obvolám několik průvodců-dobrovolníků, ale nikdo takhle na poslední chvíli nemůže, nedivím se. Tak holt budu do pátku večera i průvodcovat a v pátek večer se té role ujme členka a dobrovolnice Lenka Veverková, která může přijet až po práci. Ještě sehnat moderátora na sobotní Lormolympiádu! Obvolávám asi 5 lidí, naštěstí mi poslední z obvolaných, kamarád Josef Lejček, dává naději, ale musí si to ještě ověřit doma. Posílám mu z kanceláře detailní harmonogram a praktické informace a modlím se, ať to klapne… Ve 12:13 mi pípne v mobilu skvělá zpráva, s Pepou můžu počítat! Hurá, máme na Lormolympiádu moderátora, který navíc hraje skvěle na trubku a slíbí mi, že nám na zahájení a ukončení Lormolympiády zahraje slavnostní fanfáru!
Do Kralup se ve čtvrtek v poledne sjedeme s přípravným týmem, na moji prosbu přijíždí dřív i předseda, pouštíme se do přípravy výstavy k oběma soutěžím v konferenční místnosti, Karolína se během přípravy dozvídá, že se mnou bude číst v pátek večer vítězná literární díla. Na podobné akci je s námi poprvé, navíc v roli průvodkyně-tlumočnice ve znakovém jazyce, v pátek dopoledne během Valné hromady má sama na starosti doprovodný program – arteterapii pro klienty-nečleny. Karolína má z toho přirozeně obavy, ale já vím, že to zvládne :-)! Předávám jí ve čtvrtek odpoledne vytištěná literární díla, rozdělujeme si, co budeme která číst, a prosím ji, aby si do pátku večera přečetla vítězná díla sama nahlas, ať se při čtení co nejméně zakoktává. S předsedou spěcháme na domluvenou schůzku s paní Hakenovou v tělocvičně TJ Sokol Kralupy a řešíme s ní vypůjčení potřebného náčiní. Jak postavíme překážkový běh, kde budou sportovci a fanoušci se svými průvodci-tlumočníky, tělocvična je poměrně krátká, musíme myslet především na bezpečnost všech přítomných při bězích s trasérem a hodu medicinbalem. A pak už do hotelu začínají přijíždět klienti se svými průvodci… Jak to celé nakonec dopadlo z pohledu hluchoslepých účastníků? To se dočtete v příspěvcích od čtenářů.
Já bych zde chtěla poděkovat všem, kteří se zapojili do přípravy a organizace akce. Většinu jsem již zmínila, proto už jen stručně a jmenovitě, mé obrovské a upřímné poděkování si zaslouží: Zdeňka Jelínková, Magdalena Radovnická, Lenka Sellnerová, Hanka Dvořáková, Karolína Veselá, Pavel Nepraš, Lenka Veverková, Eva Souralová, Jiřina Vlčková, David Berenreiter, Josef Lejček, Alice Hakenová. Poděkování patří i všem průvodcům-tlumočníkům z řad rodinných příslušníků a přátel hluchoslepých účastníků a také všem členům odborné poroty, kteří v létě hlasovali o vítězích literární soutěže. Kdo členy poroty byli? Martina Křížová, Eva Souralová, Jiří Langer, Marek Valiček, Noah Žyla. Děkuji Martinu Trčkovi za přípravu elektronického hlasování o Cenu veřejnosti na našich webovkách. Zkrátka bez podpory vás všech, výše jmenovaných, by taková trojakce nemohla proběhnout. Děkuji vám všem a jsem vděčná, že máme v LORMu tolik spřízněných duší, o které se mohu opřít a spolehnout se na ně v každé situaci. To je pro mne osobně tím největším vítězstvím!

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

Okénko do Prahy

Milí Lormáci,

zima je v plném proudu a já vzpomínám na babí léto, poslední hezké dny a také na naši akci 3v1, která proběhla v září. Od vás jsem slyšela mnoho krásných dojmů, a tak bych se s vámi chtěla podělit i o ty své. Byla to pro mě nejen první Lormolympiáda, ale dokonce i lormácká pobytová akce. Možná také znáte strach z neznáma, kterým já osobně často trpím, a musím se přiznat, že ani tato akce nebyla výjimkou a že ze začátku jsem se trochu obávala. Nevěděla jsem, jak vše bude probíhat a co čekat. Mé obavy se ale rozplynuly hned po příjezdu a naprosto vše předčilo má očekávání. Když jsem viděla v očích klientů to nadšení ze společné akce, opětovného shledání a akčnost během olympiády, věděla jsem, že to bude i pro mě nezapomenutelný víkend. Atmosféra mě jednoduše strhla natolik, že jsem se dokonce i já, velký odpůrce běhu, nechala přemluvit, abych se olympiády účastnila jako trasér. Běžela jsem sice jen 30 metrů, ale věřím, že s tím nadšením a energií, které všude kolem proudily, bych uběhla snad i ten kilometr. Celý víkend jsme pak zakončili předáním cen a tanečním večerem. A i přes neskutečné výkony během olympiády zbyla energie na tanec až do pozdních hodin. Když vše skončilo a já se ocitla opět doma, bylo mi smutno, jak rychle to uteklo. Ale utěšila mě myšlenka, že brzy nás zase nějaká taková akce čeká, a já se už teď těším.

Karolína Veselá
terénní sociální pracovnice Praha

Okénko do Libereckého kraje

Vážené čtenářky a čtenáři Doteků, milí Lormáci,

rád bych se s vámi v tomto článku podělil o zkušenosti a zážitky z mého prvního pobytu, na který jsem v rámci LORMu jel. V organizaci jsem již skoro tři roky, ale kvůli covidovým opatřením se můj první pobyt pořádal až tento rok v červnu.
Zprvu jsem pociťoval obavy a strach z neznáma. Nevěděl jsem, co mám od této akce očekávat, jak bude probíhat, jaká bude atmosféra a jakým způsobem vše zvládnu. Také jsem dostal za úkol připravit a vést rozcvičky a muzikoterapii, což mé napětí ještě umocnilo. Vše jsem si samozřejmě dopodrobna připravil, ale stále jsem si nebyl jist, jak vše zvládnu a zdali se můj výkon bude vám klientům líbit.
Po příjezdu do Ústí nad Orlicí a úvodních přípravách jsem se seznámil s klientkou, které jsem po zbytek pobytu dělal průvodce. Společně jsme prošli pokoj, obhlédli důležitá místa a okolí zařízení a celkově se seznámili s prostředím nadcházející akce. Vše šlo zatím pěkně a hladce.
Následující den ráno přišla první výzva. Tou byla má první rozcvička na pobytu. Do poslední chvíle jsem byl nervózní, ale když jsem vešel na trávník a uviděl natěšené a dobře naladěné tváře, stres ze mě alespoň částečně odpadl. Pustili jsme se společně do protahování, kroužení, kmitání a vůbec celkového rozhýbávání těla. Čas na cvičení rychle utekl a již nás očekávala snídaně. A já jsem si oddechl, jelikož první výzvu jsem měl úspěšně za sebou.
Následující dny byly pro mě rozcvičky čím dál snazší a méně stresové, protože jsem věděl, co mohu očekávat, a také, že se na cvičení těšíte a že vám pomáhá, abyste dobře zvládli celý následující den. Postupně jsem vymýšlel a přidával nové cviky a celé rozhýbávání se zrychlovalo a zrychlovalo. Velmi se mi líbilo, jak jste byli do cvičení nadšeni a s jakou vervou jste se snažili cviky vykonávat.
Druhou a možná ještě těžší výzvou byla pro mě příprava a vedení muzikoterapie. Vůbec jsem nevěděl, jakým způsobem budete na připravené aktivity reagovat, jestli se vám budou líbit a zdali se nebudete nudit. Trochu mě uklidnila rada a povzbuzení od paní ředitelky a kolegyně. No a pak to vypuklo. Nejdříve jsme se rozhýbávali cvičením v kruhu. Na různé slabiky jsme společně předváděli rozličné cviky. Byl jsem překvapen, jak moc se vám daná aktivita líbila a že jste ji chtěli i později na pobytu opakovat. Velmi mě to potěšilo. V rámci muzikoterapie jsme měli ještě další aktivity s perkusními nástroji a pracovali jsme s rytmem. Na závěr první části proběhla krátká reprodukovaná meditace, průchod tělem. S klienty, kteří vůbec neslyší, jsme šli ven na zahradu. Po přestávce proběhlo představování nástrojů z různých končin světa. Byl jsem velmi rád, když jsem viděl, jak moc vás nástroje zajímají. Celkově jsem měl z muzikoterapie velmi dobrý pocit a z nadšených ohlasů jsem cítil, že se líbila i vám klientům.
Na závěr Okénka bych chtěl říci, že pobyt byl pro mě velice zajímavou a přínosnou zkušeností. Velmi mě těší, že jsem mohl poznat další klienty, hezké prostředí a vyzkoušet si nové aktivity. Také jsem velmi rád, že na mě z celé akce dýchala přátelská, klidná a uvolněná atmosféra. Moc se těším na další pobyt a na vás všechny.

Václav Skalický
terénní sociální pracovník Liberec a Praha

Okénko do Jihočeského kraje

Milí Lormáci,

léto končí a ve chvíli, kdy vám píšu tento článek, máme za sebou první podzimní dny letošního roku. Venku je sotva deset stupňů a chvilkami prší. Léto nějak rychle skončilo. Chtěla bych ho přivolat zpět, alespoň ve vzpomínkách, a tak dnešní Okénko bude o letních klubech.
V měsíci srpnu jsme společně navštívili Muzeum fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Zde v letních měsících probíhala výstava „Afrika v srdci“. Bylo to vlastně několik výstav dohromady, které spojovala právě láska k Africe. Vystavené zde byly dřevěné plastiky a další originální africké umění Jana Bretta, zakladatele centra Original Afrika, fotografie africké přírody a zvířat v divočině Václava Šilhy, které byly oceněny na soutěži Czech Press Photo. Dále fotografie ze sbírek Nadace Josefa a Zdeny Vágnerových, mapující osm afrických výprav Josefa Vágnera v letech 1967 až 1976, dále obrazy z africké divočiny i domorodých obyvatel od malířky Radu Tesaro (vl. jm. Radka Tesařová), které vznikly na základě jejího dlouhodobého pobytu v Zambii, a mnohé další. Je to opravdu rozmanitá výstava, a tak jsem o pomoc zorientovat se v ní požádala člověka, který stál u zrodu celé výstavy. Je to Ing. Oldřich Máca, který nás provedl svou jedinečnou sbírkou afrických masek a dalších předmětů. Vyprávěl nám o svých cestách do Afriky, o tom, jak tam lidé žijí. Jeho vyprávění bylo fascinující, láska k Africe z něho úplně sálá. Také nám ukázal a nechal „ohmatat“ kamenné plastiky představující stylizované obličeje či postavy, které byly vytesány domorodými sochaři z komunity Tengenenge v Zimbabwe z jednoho kusu kamene hadce. Do České republiky je dováží Ondřej Homolka a vy si je můžete koupit a tím sochaře v Africe podpořit.
Na začátku září jsme zavítali do zahrady. Věděli jste, že uprostřed Jindřichova Hradce se skrývá zahrada? Jmenuje se Krafferova zahrada a je to „místo, kterým kráčela historie“. Nejdříve tu byla barokní zahrada, zřízená pro hraběnku Isabellu Černínovou v roce 1758, následně prvorepublikové Krafferovo zahradnictví – po něm nese zahrada dodnes jméno. V 80. letech minulého století byl vybydlený areál opuštěn a chátral. V roce 2003 získali zahradnictví do pronájmu Martin Charvát a Radovan Hájek, kteří zde vybudovali trvalkovou školku. Když ji roku 2020 opustili, město zde chtělo vybudovat parkoviště. O obnovu zahrady se snaží spolek Krafferova zahrada z.s. Jak se jim to daří, se nám snažila ukázat paní Michaela Zudová. Dozvěděli jsme se něco málo o historii, povídala nám o jejich plánech. Chtějí, aby velká část zahrady zůstala ukázkovou zahradou, ale také pěstují květiny k řezu a je zde i malé květinářství, cvičí se zde jóga a pořádají další akce pro veřejnost. Všichni společně jsme procházeli zahradou, mohli jsme se „hmatově i chuťově“ seznámit s bylinkami i jedlými květinami.
Oba kluby jsme zakončili v kavárně, kde jsme si povídali o tom, co koho nejvíce zaujalo, a také jsme společně přemýšleli, co budeme dělat na dalších klubových setkáních. A já se těším, až vám všem o našich společných zážitcích opět napíšu!

Jana Radová
terénní sociální pracovnice Jindřichův Hradec

Stalo se aneb pohled z druhé strany

Taktilka

Poslední srpnový týden roku 2004 se v Radešíně, maličké obci v okrese Žďár nad Sázavou, uskutečnila pro LORM, klienty, zaměstnance, spolupracovníky a příznivce mimořádně významná událost – konal se zde první pobyt zaměřený na výuku taktilního znakového jazyka. Pojďme se podívat, jak ho krátce poté v Dotecích zaznamenala „žákyně“ Váša Turková: „…Dopoledne probíhala výuka nových znaků pod vedením PhDr. Souralové a odpoledne jsme se pokoušeli komunikovat mezi sebou. Postupně jsme vnímali, jak se boří bariéry mezi námi. Mezi lidmi, kteří dosud komunikují mluvenou řečí, a lidmi, kteří jen znakují. Ve čtvrtek jsme náš pobyt zpestřili výletem do Nového Města na Moravě. Tady jsme získali i nové náměty pro naše rozhovory v taktilním znakovém jazyce. Čím více se blížil konec pobytu, tím více jsme měli pocit, že jsme schopni se mezi sebou dorozumět (i když s obtížemi), ale i z toho malého úspěchu jsme měli velkou radost. Myslím, že tento týden se opravdu povedl. Kouzlo celému pobytu dodávala i paní Zdena Jelínková, vedoucí pobytu, se svým osobitým moderováním a ranními rozcvičkami…“ (Díky, Váši :-)). Aby se týden povedl, předcházela příprava z gruntu pojatá, mnohostranná, dlouhodobá, hloubková a pro nás, kteří jsme tehdy s taktilkou začínali, velmi náročná. I tak jsme byli před svými žáky pouhý krůček vepředu a běda, přeběda, když chtěli vědět něco, co se obsahově vymykalo denní náplni znaků, v tu ránu jsme na tom byli stejně. To se samozřejmě týkalo pouze nás, tehdejšího pracovního týmu organizace, zatímco tým studentů docentky Evy byl ve znakovém jazyce jako doma. Já v roli vedoucí celého pobytu jsem zahájila naši týdenní spolupráci se stávajícími i budoucími akademiky příkladně – hned po příjezdu, během udílení základních informací, jsem je všechny sprdla, ať nekvákají a neruší, že teď mluvím já ke klientům, a aby mě mohli slyšet a rozumět, budou oni mlčet. Rázem moje obliba u studentů vystřelila k nebesům. Hřímala jsem před hotelem instrukce hlasem přesilným (kam se hrabe megafon) a ještě stačila probodávat pohledem každého, kdo si dovolil byť jen špitnout. Naštěstí jsme se s Evou během předcházejících příprav už znaly natolik, aby svůj otřesený a vyděšený tým později uklidnila a přesvědčila, že jako dozorkyně řetězových komand působím jen na první (možná druhý) dojem a že si na mě zvyknou. Zvykli. A týden plný práce mohl začít. Rozcvička, snídaně, výuka, odpočinek, výuka, oběd, odpočinek, výuka, aktivní oddych (procházka), večeře, večerní program, druhý den obdoba, pak třetí a čtvrtý… Učit, průvodcovat, organizovat, zařizovat, řešit sem tam nějaký ten problémek a ještě lépe mu předcházet, flexibilně měnit program dle stávající situace, počasí, prostředí, no řeknu vám, bylo toho dost, s ubývajícími dny nám přiměřeně ubývala energie, pomalu ubývalo sil, přibývala únava. Určitě jste něco podobného někde někdy zažili všichni, na obzoru je zlomový okamžik, a dáte-li mu možnost vyhrát, prohrajete. Ne tak my! Nedali jsme skomírání šanci a pěkně společně, bok po boku, jsme milému prstíkem hrozícímu vyčerpání vyprášili kožich – trochu pohopsat, trochu pozpívat, trochu posrandovat, zasmát se a hlavně nedělat z komára vola (pardon, velblouda), však co tě nezabije, to tě posílí, tak už dobrý a jedeme dál! Summa summarum? Máš pravdu, Váši, tento týden se opravdu povedl. A nás účastníky naučil nejen základům taktilního znakového jazyka, ale především jen tak hned nevzdávat, co nám nejde napoprvé, zabojovat s únavou, někdy i leností, podpořit druhé a nekritizovat rozdílnosti, semknout se, vytrvat a vyhrát! A věřte, vy, co jste tam nebyli, stálo to za to :-).

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků

Vzpomínka (ne)sváteční

Byly jsme tři sestry, stejně jako ty Čechovovy. Dětství jsme prožívaly na dědině druhé poloviny padesátých let, z pohledu století krátce po druhé světové válce. Skoro nic nebylo a co bylo, nám stačilo. Z jednoho prostého důvodu – nic lepšího jsme neznaly. Dnes popisují tato léta někteří mladí spisovatelé z mého pohledu pomalu jako středověk, ale podle mých vzpomínek jsme byly spokojené a šťastné děti. Chudáci rodiče pro to dělali, co bylo v jejich silách, často i vysoce nad, jenže děti jsou všechny stejné – malí sobečkové, plně zaujatí svými obřími dětskými starostmi, kdepak ještě myslet na ty rodičovské. Moje o pár let starší sestry by mi dřív možná malinko odporovaly, dřív, na stará kolena vidíme čas malin nezralých stejně, svorně a idylicky. Jako správný zimní člověk jsem zbožňovala Vánoce, vlastně celý prosinec, aniž bych tenkrát rozuměla slovu advent, to až mnohem později. V té době nám předkládali namísto pochopení významu čtyř adventních svíček nepochopenou veršovánku Slibuji zde přede všemi jako Jiskra jasná… Jiskry jsem milovala, létaly při každém otevření kamnových dvířek do kuchyně, kde jedině se tenkrát topilo, dopadaly na ochranný plech strčený pod sporákem a v tom okamžiku se měnily v saze, které jsme následně při permanentních šarvátkách rozšmajdávaly po celé podlaze. Božíčku, jak bylo to štědrovečerní čekání dlouhé a přitom krásné! Bloumala jsem kolem dokola, od ničeho k ničemu, a On nešel a nešel… V té době jsme měly se sestrami, jistěže natajno, jak jsme si naivně myslely, už napůl oškubaný stromeček. Jeho větve, odlehčené od stříbrných a někdy i zlatých čokoládových kolekcí, namísto vodorovné polohy trčely ke stropu jak vidle v hnoji (přirovnání nejstarší z nás, asi už v té době měla možnost praktického srovnání). Ta vůně! To svátečno! Teď ještě hup i s papučemi do galoší, vklouznout do kabátu zděděného jako vše po nejstarší a starší sestře, na hlavu doma pletenou hučku ze zbytků klubíček a jdeme pěkně všichni pospolu pár kroků na svíčkami zářící hřbitov, taky zapálit, povzpomínat… A než konečně (!) přijde Ježíšek, bude v běžně nepoužívaném obýváku s ožraným stromečkem krásně teploučko, tatínek výjimečně zatopil v piliňácích, a určitě, určitě (!) tam bude vysněný dárek. Bum, prásk, šleh! Co to bylo? Maminka zděšeně křičí a meteme zpátky k svátečně nazdobenému a vygruntovanému domu. Tatínek převzal od hysterické maminky velení a vlítl do obývacího pokoje jako první, zřejmě věděl proč, leč pozdě, dílo zkázy bylo napácháno – vyšlo najevo, že si před odchodem dal na zapálená pilinová kamínka rozehřát zmrzlý krém na boty, aby si na zítřejší svátek mohl řádně botky nagrémovat, a zapomněl ho sundat. Naštěstí hořelo jen mírně, k uhašení stačily staré deky, ani kropit nebylo nutno, ovšem teplíčko vyvanulo oknem a k tomu smradu jak v Cařihradu. Mě osobně nejvíc mrzelo, že jsem čokoládky neotrhala všechny, teď už byly žárem vykapané ze staniolků dokonce i hnusné fondány, které tam mimochodem zbyly jako jediné. Můj vymodlený dárek, červené „kozačky“ (název toho umělohmotného materiálu, z něhož byly vyrobeny, už si nepamatuji), stejně jako i ty ostatní pro ostatní, zůstaly nepoškozené a já byla přešťastná, obula jsem se do nich, lehla si na kuchyňský gauč, sledovala a poslouchala své milované a až do usnutí, fondán nefondán, ocucávala čokoládové přípečky z omatlaných papírků.

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků

Příspěvky čtenářů

3v1 v Kralupech

Zdravím čtenáře Doteků a všechny příznivce LORMu – Společnosti pro hluchoslepé! Ve dnech 29. září až 2. října 2022 proběhla v Kralupech velká lormácká akce pod názvem 3v1. Obsahovala Cenu Hieronyma Lorma, Valnou hromadu a Lormolympiádu, na které se již tradičně bojovalo o medaile. Valná hromada proběhla v poklidu a nedošlo k výrazným změnám vyjma nově zvolených členů Dozorčí rady. Zato vítězná díla v umělecké soutěži pohnula srdíčkem i myslí všech přítomných včetně mě. Petra s Karolínou povídky a básně krásně přečetly, navíc Petra celou mimořádně vydařenou akci 3v1 moderovala, organizovala, vedla a dohlížela, bylo toho opravdu hodně a buďme upřímně rádi, že ji máme! Sportovní soutěž měla úžasnou atmosféru a byla letos vzhledem k počasí v tělocvičně. Všichni chtěli medaile, a tak bojovali ze všech sil, padaly rekordy a ženy tentokrát podaly lepší výkony než muži. Děkuji vedení a kolektivu LORMu a všem ostatním, kteří pomáhali. Laťka byla nastavena vysoko, ceny a medaile potěšily nejen vítěze, ale všechny, kteří sportujícím fandili. Ještě jednou velké, velké poděkování!

Miloslav Koklar

Stálo to za to

A je to tu opět. Naše známé umělecké a sportovní zápolení. Šla jsem do toho s tím, že ze sebe vyždímám maximum. Podařilo se mi to jen částečně. Umělecká část skoro na sto procent. Hned jak vyběhlo téma, jsem vybírala ze svých sbírek vhodnou báseň. Horší to bylo s článkem. Nakonec jsem si řekla: „Potřebuji v sobě uzavřít jednu etapu života a začít znova.“ Někteří z vás si se mnou poplakali (za to se omlouvám, ale mně to pomohlo). Uvolnila jsem se. No a co se týče sportu, tam to nešlo podle předpokladů. Nejprve mě na měsíc a půl zbortil covid, poté jsem doháněla zahrádku a nakonec konečně přišel zedník, který sliboval celé prázdniny, v září. Takže příprava nula. Sice jsem ždímala, co to dalo, ale podepsalo se to na druhý den (neděle). Schody a toaleta mi dělaly problémy. Ale věděla jsem příčinu. Byla jsem v klidu. No a závěrečný večírek? Jako nikdy ve svém životě jsem upustila páru a jsem si toho plně vědoma, že jsem řádila a bez zábran pařila i v mém věku. Jsem přeci mladá, ne? Ha ha ha. Užila jsem si to a moc se mi to líbilo.

Olga Pírková

Vzkaz pražským Lormákům

Když jsem byla malá holka, byla jsem čistokrevná Pražačka. Otec mě vodil na procházky a výlety, navštěvovali jsme různé kouty v Praze i okolí. Některá místa i několikrát dokola. Argumentoval tím, že zaprvé každé místo má svou přírodní krásu, ale i historii, zadruhé každý rok či období je nějakým způsobem jiné. Měl ve všem pravdu. Závidím Budějovičákům jejich časté kluby. Je mi líto Moraváků, nemají zatím terénku. A co my v Praze? Tolik možností a příležitostí a k tomu skvělou terénku! Bojíte se nemocí a covidu? Uvažte, chodí za vámi návštěvy – příbuzní, známí, obstaráváte si nákupy domů… Zchoulostivíte a nemoc si vás tuplem najde. Nebuďte z cukru. Další problém je lenost a pohodlí. To už začínáme hnít od základu, už jsme se nesešli poněkolikáté. Mrzí mě to.

Olga Pírková

Vánoční vzpomínání

Tiše a lehounce jak vánek horský
přichází vánoční čas ve vzpomínkách
dětí
kouzelný, milý a hezký!
Papírovými řetízky jsme stromek strojily
a na dárečky pod ním se těšily.
Nebývalo jich moc, válka a bída byla,
ale pohádková knížka
nikdy nechyběla.
Se zatajeným dechem jsme sledovaly,
jak hrdinové vysvobodili princeznu králi,
a ten mu ji za odměnu dal.
I obyčejný chasník Honza
panoval.
Pohádková knížka s obrázky pana Lady,
ta bývala kamarádkou dětem všady.
A nejen ty pohádky,
i jiné knížky byly,
které obrázky Mikoláše Alše vyzdobily.
Když Staré pověsti české jsme četly,
jak je krásné číst knihy
jsme si řekly.
Kniha nás dětstvím provázela,
vždy ochotně pohádky i děj nabízela.
Stačilo ji vyhledat a číst
a ten kouzelný čas Vánoc
v srdci mít.

Pavla Sykáčková

Andělé mezi lidmi

Jestliže člověk zvládá běžné každodenní problémy, zdá se mu to normální. Nestěžuje si ani nechválí. I drobnou pomoc od ostatních lidí považuje také za normální lidské chování. Pomoci jinému člověku z jeho nesnází je naprostou samozřejmostí, je to dokonce zakódováno v genech člověka. Je to jedna z mnoha dalších charakteristik, kterou se člověk odlišuje od ostatních živých tvorů. Každý jednotlivec je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí, proto se nutně nějak odlišuje od jiného člověka. Teprve tyto rozdílnosti nám umožňují porovnávat a hodnotit. Rozdíly mezi jednotlivými lidmi mohou být někdy až neuvěřitelně velké, až propastné. A můžeme chválit, můžeme si také stěžovat.
Mohl bych zde uvádět mnoho příkladů lidského chování, dobrého i špatného, a to z vlastní zkušenosti. Tak jenom namátkou: potřeboval jsem zjistit, kdy mi jede nejbližší vlak domů. Ujala se mne jedna dívenka školního věku. Na nádraží našla informace, zavedla mne až k okénku. Ale ta paní za okénkem mi tu informaci nedá, protože jsem si kdesi u dveří nevytiskl jakýsi lísteček s mým požadavkem. Marné bylo vysvětlování, že jsem slepý, tak si ten lísteček vytisknout nemohu. Kdy mi jede vlak, to jsem se nedověděl. Ale před tou ochotnou dívenkou mi bylo docela trapně. Ale teď trochu lepší příklad: při vstupu do kanceláře jakéhosi úřadu mne ta úřednice zastavila, že židli na kolečkách vymění za židli pevnou. Všimla si totiž, že mám červenobílou hluchoslepeckou hůl a že ujíždějící židle by pro mne nebyla příliš vhodná. Hle, jaký to propastný rozdíl mezi jednotlivci živočišného druhu Homo sapiens sapiens!
Řekl bych, že těch dobrých lidí je v lidské společnosti převážná většina, ale ty špatné zkušenosti si člověk více pamatuje. Shodou celé řady velice nepříznivých okolností jsem se dostal do takřka neřešitelné situace. Zachránila mne moje vnučka Dáša. A věnovala mi takřka celý rok svého života. Všechno zařídila a vyřešila. Díky ní jsem se ocitnul tady v Kutné Hoře. Zařídila mi každodenní péči od pečovatelek společnosti DIGNO. Takže jsem opečováván samými anděly. Říkávám, že jsou to andělé z nebe mi poslaní. Je až neuvěřitelné, že po mých mnohých špatných zkušenostech z dřívějška se mi dostalo takovéto pomoci a péče. Tak alespoň dvě jména: vedoucí spolku DIGNO paní Ivanka Doušová a pečovatelka paní Diana Soukupová. Kdybych tady o nich nenapsal, kutnohoráci by o nich možná ani nevěděli, protože ony vypadají jako ostatní lidé, protože nemají křídla, tak jak jsou andělé zobrazováni na obrazech a obrázcích.
Ale abych nezapomněl se zmínit o mnoha dalších lidech a institucích, které mi pomohly, pomáhaly a pomáhají. Je to Městský úřad Kutná Hora, Společnost pro hluchoslepé LORM Praha, jejich terénní pracovnice, zejména paní Karolína, předtím paní Veronika, a další lidé i spolky a instituce. Také musím zmínit alespoň mé bývalé spolužáky, přátele, známé a moje sousedy ze Žďáru nad Sázavou, kteří mne sem do Kutné Hory přijeli dokonce navštívit. Také musím zmínit mého spolužáka z Jihlavy Juru (Jiřího), který mi velice pomohl, když jsem byl ve veliké finanční tísni, nemalou finanční částkou. A mohl bych zde jmenovat další a další. Svět není tak beznadějně špatný, jak by se mohlo zdát. Ušlechtilé lidství stále existuje a v Kutné Hoře je úžasná společnost DIGNO. Už samotný název této společnosti hodně napoví. DIGNO znamená DŮSTOJNOST.

František Hynek

Bude zima, bude mráz…

Ale té zimě předchází podzim, kdy příroda nám nabízí celoroční úrodu. Vyrůstala jsem na vesnici, většinou u babičky a dědy. Měli malé hospodářství. Moje babička výborně vařila i z mála a měla radost, když nám chutnalo. Starala se o hospodářství, zahradničila, byla slušnou houbařkou, vyznala se v léčivých bylinách a jejich použití při běžných neduzích. Vařila z toho, čeho bylo v obdobích roku nejvíce. Skromně a chutně. Neměla lednici ani mrazák, jen sklep a spižírnu. Dodnes v duchu vidím, co v tom špajzu babička měla, a cítím tu zvláštní vůni! Měla tam svazky cibule, česneku, plno sušeného ovoce, zavařené ovoce i zeleninu. Ze základních surovin mouku, uzené maso, sádlo, přepuštěné máslo a nechyběl soudek kysaného zelí. Ve sklepě byly brambory a zelenina, vše při ruce. Babička vstávala časně. Zatopila, uvařila meltu nebo šípkový čaj a spěchala obsloužit dobytek a drůbež. Teplá voda byla ve velkém hrnci na kamnech a vybavení kuchyně bylo pouze základní: pekáče, mísy, hrnce, měchačky, kvedlačky, nože. Žádné mechanické přístroje, ale mlýnky na mák, kávu a maso babička měla. Pekla v peci žitný chléb a nám dětem malé bochánky, peciválky. Z cukrové řepy vařila syrob, který chutnal jako med a s upečenými vdolky výborně. Také jsme se radovaly my děti, když babička připravila máselnici, do které nalila smetanu, a točením vzniklo máslo. A pochoutka byla, když babička pekla škvarkové placky, koláče a buchty nebo když pekla lívance. Babiččina bramboračka s houbami neměla chybu! Z Vánoc nejvíce vzpomínám na babiččinu vánočku a kroupového kubu s houbami a česnekem. Když jsem recitovala od Karla Jaromíra Erbena Štědrý den, bylo mi záhadou, že by kohout zobal česnek a slepice hrách: „kohoutovi česneku, hrachu jeho družce“. A nevěděla jsem, že štědrovka je vánočka. To jsou moje dětské vzpomínky, které se vracejí s příchodem zimy…

Pavla Sykáčková

Příběh

Kvůli takovým chvilkám to má cenu

Když jsme se s Petrou, naší paní ředitelkou, rozhodly oslovit k rozhovoru do zimních Doteků Ing. Bohumilu Frydrychovou (mezi námi zvanou Bohunka Volfová), netušila jsem, že vám ve finále namísto dialogu předložím monolog ve formě Příběhu. Až přečtete, pochopíte… Po celých 20 let pro mě byla jistotou její maminka Maruška, spolehlivá, skromná, nenápadná, vtipná, vždycky nápomocná, decentní, optimistická a vstřícná, zkrátka jedinečná. A Bohunka? Spolehlivá, skromná, nenápadná, vtipná, vždycky nápomocná, decentní, optimistická a vstřícná, zkrátka jedinečná. Ne, vážení čtenáři, já se nepřepsala, to se jen opakuje historie, kterou lze lidově, výstižně a lapidárně vystihnout slovy „jaká matka, taká Katka“, což u zmíněných obou Lormaček platí stonásobně. A mě hřeje u srdíčka, že byla v rodině Volfů předána štafeta nejen ku prospěchu osobnímu, ale i ku prospěchu naší organizace.

Drazí Lormáci,

obrátila se na mě Zdenka Jelínková s prosbou, zda bychom spolu mohly udělat rozhovor do zimních Doteků – abych se vám, kteří jste mě zvolili do Dozorčí rady LORM z.s., trochu blíže představila, samozřejmě i vám všem ostatním. Především děkuji moc za vaše hlasy, potěšila mě vaše důvěra, byť osobně s LORMem spolupracuji poměrně krátce, několik posledních let, ale v našem rodinném kruhu se usídlil před dávnými, dávnými roky. Je to zásluhou iniciativy rodičů a bratra Ivoše, který je dlouholetým členem-klientem. Zdena mi jako přípravu poslala takové okruhy otázek a já, jak mám ve zvyku, jsem se do nich hned pustila: Vyrůstali jsme s bratrem ve vesnické části Bohumína, v rodinném dvougeneračním domě, který postavili těsně před válkou rodiče mého tatínka. Vybrali zajímavý kout, který doceňuji až po létech. Jeden z největších bonusů je výhled, který vytěsňuje skutečnost, že máme zahradu dost ve svahu, otočenou směrem na severovýchod a rovnou plochu na postavení bazénu nebo stanu jen těžko najdeme. Do tří světových stran se nám z horního patra bytu rozevírá obzor přes ostravskou kotlinu ke Klimkovicím, směrem na Hlučín, Opavsko a v dálce se dají tušit zvedající se Jeseníky až po polskou rovinu kolem řeky Odry. Zelené hrboly lesíků a lesních porostů, přerušované poli a políčky či shluky obydlí, rybníky, kde v každém denním i ročním období hrají stále nové barvy přírody a měnící se krajiny. Tyto pohledy uklidňují a regenerují mysl, na což postupně přicházejí všichni moji blízcí, a podvědomě je vyhledáváme. Jak jsem zmínila, zahradu máme v kopci, což dost znesnadňuje pohyb a údržbu, a z důvodu natočení k severu by bylo obtížné si tam vybudovat vinici. Tak zahrada plní stále svůj původní účel ovocného sadu, kde se najdou i hrušně pamatující snad stavbu domu, samozřejmě pravidelně je třeba stromy prořezávat i obměňovat. Má to i své plus, parné letní dny se mnohem příjemněji snášejí pod korunami stromů. V zimě jako děti jsme s bratrem sjížděly na lavóru nebo igelitu kopec mezi stromy, pravda, někdy brždění o plot pod zahradou bylo bolestivější, ale to neodradilo ani nás, ani později mé syny, když byli v dětských letech. Teď už podobně řádí i vnučky, když, stejně jako my všichni před nimi, vyhledávají ta nejprudší místečka. Další z mých srdečních míst jsou od útlého dětství Beskydy. Spousta krásných vzpomínek a zážitků! Jezdívali jsme k tetě, maminčině sestře, na jejich víkendové obydlí. Co borůvek a hřibů jsme za ta léta v lesích posbírali, i krávy jsme jako děti se sestřenicí a bratrancem chodili vyhánět na pastvu. Kolik modřin a dřžkopádů bylo na sjezdovce, kde jsem se učila lyžovat, by těžko někdo spočítal. Pohled do dáli na panorama Malé i Velké Fatry, na to se nedá zapomenout… Taky ráda vzpomínám na dědečka z tatínkovy strany, hlídával mě o večerech, když rodiče jeli do Ostravy za kulturou, kterou milovali. Povídali jsme si, vyprávěl mi, a když byl čas spát, pustil mi rádio, abych se nebála tajuplných zvuků ve tmě a klidně usnula. Nebo čas prožitý s babičkou z mamčiny strany – procházky po Porubě, kde v té době bydlela, hrály jsme žolíky nebo canastu. Když přijela k nám na domeček, vždycky přinesla nějakou sladkost a kostičky pro pejska. Doteď ji vidím sedávat v křesle ve spodním bytě rodičů, kde s námi poslední léta bydlela. Při psaní těchto řádků se mi vyjevují stále nové a nové vzpomínky z dětství, úsměvné i méně úsměvné, i lumpačiny, někdy završené řádným a důrazným pokáráním, to samozřejmě patří k dětství a dospívání. Jak to tak chodí, dětství uteklo, začalo být víc povinností, střední školu vystřídala vysoká škola strojní v Ostravě-Porubě, manželství, narození dvou synů a stěhování na pět let do vesničky v západních Čechách nedaleko Sokolova, do rodiště mého manžela. Zpět návrat do mého rodného hnízda, práce v Ostravě, v té době jsem víc dělala ve stavebnictví a interiérové realizace, dokud mě zase vítr neodnesl zpět do bohumínského závodu na výrobu železničních dvojkolí, kde už jsem jako studentka měla praktickou výuku v pomocných provozech. Teď sama kreslím nové a nové tvary kol a dvojkolí pro tramvaje, metro a hlavně železniční vozy a pohonné jednotky pro dráhy celého světa. Z mých malých kloučků se stali dospělí muži, oba také vystudovali vysokou školu a rozlétli se do svých světů – mladší bydlí ve svém bytě v Bohumíně a pracuje v Českém Těšíně, starší s manželkou a dvěma krásnými malými dcerkami je už pár let v Praze. Tím se uzavřela další etapa, všem nám přibylo pár křížků a vrásek. Nastal čas převzít některé aktivity rodičů. Na scénu se dostává Ivo, jeho radost z poznávání, cestování, setkávání se s přáteli, a tím pádem LORM. Přece mu neodepřu tu spokojenost a nadšení, které má z každého pobytu a výletu! Když jsem ho na Lormolympiádě pozorovala, jak nadšeně se pouští do každé disciplíny, věděla jsem, že kvůli takovým chvilkám to má cenu. Zjišťuji, že i pro mě to má velkou přidanou hodnotu. Vidět na pobytech Lormáky, vnímat jejich radosti, nadšení a zápal je k nezaplacení, dodává mi to sílu a přesvědčení, že svět umí být krásný. Když sami chceme, umíme přijmout všechny jeho barvy. Stěžovat si a ubíjet se černými chmurami umí každý z nás, ale za kapkami slz vidět duhu je nádherná věc! A to je to, co obdivuji na usmívajících se tvářích, byť tu duhu vidí jen ve svých srdcích a ptáčky slyší zpívat ve své mysli.

Děkuji, Bohunko, za moc milé povídání a těším se s tebou, s vámi na další krásné příští!

Zdena Jelínková
šéfredaktorka Doteků

Právní poradna

Nová opatření pro zdravotně znevýhodněné