Naposled a za všechny
1. 11. 2016
Ve středu 26. října 2016 ve věku 55 let zemřel po krátké nemoci Zdeněk Sedláček, šéfredaktor časopisu Doteky…
„… pozdravuji z Chlumu a zase brzy napiš!“, končíval Zdeněk Sedláček své dopisy s mojí elektronickou adresou, dílem pracovní, dílem osobní.
Tak ti teda zase, Zdendo, píšu. Stejně jako jsem před léty naposled psala tvojí mamince a nedlouho nato naposled i tvému tatínkovi. Kde by mě bylo napadlo, že budu naposled psát i tobě! Je mi smutno, je nám všem z LORMu, kteří jsme tě měli rádi, moc smutno.
Ne, nebyl jsi bojovník, to slovo tě zdaleka nevystihuje, byl jsi Rváč, rváč s jemnou kultivovanou duší provoněnou milovanými bylinkami, s rukou plnou kočičích chlupů od věčného hlazení svých čtyřnohých mňoukavých společnic, rváč s velkým srdcem celoživotně vězněný v neposlušném těle…A jak rád ses smál! Tak co si místo smutnění třeba zavzpomínat – jak sis v Lučanech na pobytu nechal lehce nabarvit vlasy, jak jsme se (nejen) spolu nachechtali ve Žďáru při dramaterapii, jak jsi nás kdekoliv a pokaždé udivoval neobyčejnou znalostí léčivých rostlin, jak skvěle jsi dlouhá léta šéfoval Dotekům, s jakou vervou, odhodláním a neústupností jsi se učil novým věcem, třeba na počítači – ten se tě, potvůrka, něco nazlobil :). A nebo jak ses vždycky jen v dobrém zajímal o lidi kolem sebe, jak moc tě mrzelo, když ti nemoc nedovolila účastnit se našich akcí (tak jsi aspoň mačkal palce, ať to vyjde těm, kteří měli víc štěstí)…
Při všech těch ranách, které ti život naložil, jsi nezahořkl, neztrácel jsi naději, snažil ses, seč to šlo jít pořád dál, pořád výš, obklopen péčí a láskou svých blízkých.
Píšu ti naposled za sebe, za Petru, za Janu, za Marušku i Veverku, za Pavla a Martinu, zkrátka za všechny Lormáky…
Až smutek podlehne času, navždycky zůstane Úcta, Obdiv a Přátelství – za to, jakýs byl, za to, cos dokázal, za to, cos nám dal.
Čest tvojí památce!
Zdena Jelínková, metodička LORM z.s.
Následující rozhovor s výstižným titulkem „Být někomu prospěšný“ vedl se Zdeňkem před deseti lety spisovatel Jan Nouza pro jarní číslo Doteků č. 46/2006. Rozhovorem bychom rádi všem připomněli mimořádnou osobnost a životní příběh Zdeňka Sedláčka…
Být někomu prospěšný
Tak asi zní životní krédo Zdeňka Sedláčka. Připomínat čtenářům Doteků, že je redaktorem jejich časopisu, by bylo pověstným nošením dříví do lesa. Ale ne všichni vědí, kterými pěšinkami se ubíral jeho život, o čem přemýšlí…
Charakter člověka nejvíc formuje dětství. Jaké bylo to tvoje?
Láskyplné a bezstarostné. Na formování mojí osobnosti se vedle mých rodičů podílel také dědeček. Dokázal mne ve všem úžasně podpořit a splnil mi drtivou většinu mých dětských přání. Měl se mnou ohromnou trpělivost, nechyběl u žádné lumpárny a měli jsme spolu i klukovská tajemství.
To bylo doma. Jenže ty máš za sebou dětskou zkušenost i nemocniční.
Ano, od svých dvou let jsem byl v Thomayerově nemocnici v Praze Krči na „doléčování“ dětské mozkové obrny. Strávil jsem zde v letech 1963 – 1966 nekonečné dlouhé tři roky. Během prvního roku pobytu u mne došlo díky rehabilitačnímu cvičení ke zlepšení zdravotního stavu. Potom však moje rehabilitační sestřička odešla na mateřskou dovolenou a podmínky v nemocnici se pro mne staly nesnesitelnými – celé dny jsem byl zavřený v postýlce a neměl s kým komunikovat. Rodiče i prarodiče za mnou jezdili každý týden, na prázdniny, a poslední rok i na víkendy, si mne rodiče brali domů, a to byl pro mne svátek.
Tvůj návrat domů natrvalo byl tak trochu únos…
Za tři roky v nemocnici nikdo nepoznal, že špatně vidím a ještě hůř slyším. Kvůli neskutečné izolaci a téměř nulové komunikaci jsem skoro nemluvil a prakticky jsem přestal chodit, tak mne považovali za mentálně retardovaného. V pěti letech mne rodiče z víkendového pobytu do Krče nevrátili – a od té doby jsem se začal rozvíjet.
Kdy poprvé se tě dotklo poznání, že svým zrakovým a sluchovým postižením jsi trochu jiný než ostatní děti?
Začínal jsem s brýlemi o čtyřech dioptriích, takže jsem zrakový handicap v dětství moc nevnímal. Vážnější sluchové postižení jsem si naplno uvědomil v 11 letech. Přes rok trvalo, než jsem dostal první sluchadlo, a protože v té době nebyla pro sluchově postižené žádná osvětová činnost, laickým přístupem ke sluchadlu se mi sluch ještě více poničil.
Absolvoval jsi rehabilitaci Vojtovou metodou. Ale ta byla tehdy zakázaná!
Když po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy profesor Vojta emigroval, několik jeho žákyň pokračovalo v léčení dětských pacientů jeho reflexní metodou rehabilitace i přes přísný zákaz, a to v Praze – Malešicích pod vedením MUDr. Jaroslava Krause. Mně byla přidělena energická a velice přísná sestřička Lída Hodanová-Knoblochová. Pomohla mi hlavně po fyzické stránce, za což jsem jí dodnes velice vděčný. Odstranit poruchy rovnováhy, způsobené špatným sluchem, a s tím spojené psychické potíže, ovšem odstranit nedokázala.
Pro tvou generaci představovalo zdravotní postižení omezené možnosti vzdělání. Která z překážek na téhle cestě ti nejvíc „dala zabrat“?
Moje postižení po dětské mozkové obrně je tělesné, sluchové a zrakové – a k tomu jsem byl úředně prohlášen za nevzdělavatelného. Dokonce mi jeden „dobrák“ do papírů připsal oligofrenii, lidově slaboduchost – kterou tatáž osoba po letech vyškrtla ze všech záznamů! S těmito skutečnostmi jsem žádnou školu absolvovat nemohl. Řešení se ale přece jen našlo. Maminka byla učitelkou na základní škole u nás v Chlumu u Sedlčan, s ředitelem školy pro mne vypracovali učební plán a individuální výukou jsem získal základní vzdělání.
Ovlivnily technické pomůcky tvoje komunikační možnosti?
O sluchadlech již byla řeč. Dostal jsem je však poměrně pozdě, takže si nemyslím, že by nějak moje komunikační schopnosti ovlivnily. Od roku 1985 mám významnou technickou pomůcku, indukční smyčku, která mi pomáhá udržet kontakt se světem. Je napojená na televizi a umožňuje mi rozšiřovat si znalosti.
To mi připomíná, jak jsi při natáčení televizního Klíče u vás v Chlumu udivoval znalostmi rostlin. Kdy a proč tě začala zajímat právě botanika?
Začalo to v mých asi deseti letech. Na školní chodbě jsem uviděl na okně hromádku starých kalendářů, na kterých byly barevné obrázky léčivých rostlin. Všechny kalendáře jsem si vzal domů a začal rostliny s podporou maminky a jejího kolegy – přírodopisce studovat. V té době jsem netušil, jak se mi tyhle znalosti hodí při sestavování čtenářsky oblíbeného seriálu v Dotecích.
Pracovat jako redaktor Doteků ti bylo nabídnuto v roce 1994. S jakým záměrem jsi tenhle úvazek přijímal?
Tenkrát jsem věděl, že v českých zemích časopis pro hluchoslepé neexistuje. Řadu měsíců jsem přemýšlel, jak hluchoslepé lidi vyvést ze společenské a sociální izolace, jak jim pomoci. A když mi tehdejší předseda LORMu PhDr. Jan Jakeš nabídl možnost pracovat jako redaktor prvního takového časopisu, bez váhání jsem ji přijal. Mým hlavním záměrem je prostřednictvím Doteků hájit zájmy a specifické potřeby těchto smyslově postižených lidí. S tímto předsevzetím jsem také roku 1992 vstupoval do LORMu. Považuji hluchoslepost za nejtěžší zdravotní postižení, a právě proto se tímto způsobem snažím pomáhat komunikační bariéry překonávat.
Co pro tebe a pro Doteky znamenají dopisy a ohlasy čtenářů?
Pro mne Doteky znamenají možnost seberealizace a příjemný pocit, že mohu být někomu prospěšný. Dopisy čtenářů vnímám jako důkaz, že práce, kterou vykonávám, má pro hluchoslepé význam.
Do povědomí veřejnosti se už dostaly aktivity LORMu. Jednou z nich bylo oficiální uznání červenobílé hole. K čemu by mělo směřovat úsilí v současné době, aby se svět hluchoslepých ještě víc otevřel lidem s dobrou vůlí rozumět mu a ochotou vstupovat do něj?
Patří sem bezesporu vytváření podmínek pracovního uplatnění, nejlépe formou chráněných dílen, dále například rozšíření a zkvalitnění vzdělávání hluchoslepých dětí. V tomto směru nás čeká spousta práce.
Za rozhovor děkuje
Jan Nouza
Doteky Jaro 46/2006
